20 C 269/2021-27 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] s úrokem z prodlení jak ve výrocích I a II shora s tím, že dne [datum] sjednala s žalovanou úvěrovou smlouvu s jistinou [částka] a poplatkem [částka], které měly být spláceny týdně po [částka] (dle splátkového kalendáře však žalovaná převzala pouze [částka] a dále uhradila dvě splátky po [částka], jako kdyby splácela měsíčně). Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně odkázala na předložené listiny s tím, že pravidelně u dlužníků zkoumá vyjmenované parametry. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Na aktuální adrese trvalého bydliště (které ve svých 21 letech změnila již 9x) však zřejmě má označenou domovní schránku, neboť po uplynutí úložní doby byla písemnost do schránky vhozena. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel žalovaná (vedle 19 změn trvalého bydliště) má tři nezletilé děti, narozené v [anonymizováno] [rok], [datum] a v [anonymizováno] [rok]. V době sjednávání předmětného závazku teda zbývaly 3 měsíce do porodu (délku těhotenství však soud nezná, dítě se nemuselo narodit v předpokládané době obvyklého těhotenství). Byl předložen informační formulář s podpisem žalované (č. l. 12). Byla předložena evidenční karta č. l. 13 s podpisem žalované, dle které žalovaná bydlela u pana [příjmení] v nájmu (na zvonku tedy zřejmě neměla své jméno), měla základní vzdělání, byla svobodná, nevlastnila automobil ani nemovitost, u žalobkyně dosud úvěr neměla, měla příjem z rodičovského příspěvku [částka] a deklarovala„ další čistý měsíční příjem domácnosti“ [částka], na straně výdajů jsou uvedeny„ životní výdaje na bydlení“ [částka] a„ životní minimum na ověření“ [částka]. Dle úvěrové smlouvy č. l. 11 bylo při podpisu smlouvy vyplaceno [částka] (tomu však odporuje karta splácení č. l. 14, dle které bylo v „ nultém“ týdnu uhrazeno [částka] jako první splátka), které měla žalovaná splatit 60 týdenními hotovostními splátkami, přičemž navýšení o [částka] sestává z úroku [částka],„ poplatku za zpracování a doručení úvěru“ [částka] (vedle toho je korektně přiznaná úroková sazba 70,89 % ročně) a„ poplatku za hotovostní inkaso splátek“ [částka]. Dle karty splácení však bylo inkasováno po [částka] (ve 4. a 9. týdnu splátkového kalendáře). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 16) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., avšak místo adresy výběru zvolil adresu trvalého bydliště, přičemž klientská karta je předtištěna tak, že není zřejmé, která z adres má být adresou doručovací. Dle zprávy Úřadu práce ze dne [datum] (č. l. 18) byla žalovaná v evidenci uchazečů o zaměstnání naposledy v dubnu 2017 (což odpovídá narození prvního dítěte). Dle zprávy Úřadu práce ze dne [datum] (č. l. 23) žalovaná čerpá rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení. Dle přehledu všech řízení žalované u zdejšího soudu (který je ke dni vyhlášení rozsudku stále aktuální) č. l. 19 tato čelí v roce 2021 dvěma exekucím pro souhrnnou jistinu téměř [anonymizována dvě slova]. Kč (v obou případech je věřitelem [anonymizováno] [právnická osoba]). 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku (úvěru). Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). 6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nereálného navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení. 7. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z