20 C 36/2023-158 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným původně u místně nepříslušného Okresního soudu ve [obec] dne [datum] a zdejšímu soudu celkem dvakrát postoupeným pro místní nepříslušnost (podruhé s ohledem na nemožnost ustanovit historický faktický pobyt žalovaného), zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] (revolvingový úvěr s rámcem 10 000 Kč), sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Domáhala se jistiny 9 800 Kč, smluvního úroku 1 126,46 Kč a v sazbě 22,99 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen„ ZSÚ“), poplatků 4 143 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 840,36 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Pohledávka byla postoupena dvakrát, nejprve na [anonymizováno] [právnická osoba], která pohledávku postoupila na žalobkyni. To zdejší soud nikterak nepřekvapuje, s těmito postupy se setkává pravidelně a jejich účelem je zjevně (mimo případné další důvody) maskování vícečetných úvěrů přes soudy a soudci, poskytovaných touto bankou, o jejímž jednání zdejší soud pravidelně informuje Českou národní banku. 2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Oba soudy po něm extenzivně pátraly, žalovaný je však zjevně na pohybu a nepodařilo se jej zastihnout ani přimět k aktivitě, přestože jej soudy obesílaly i na emailovou adresu [email] (např. č. l. 111, 143, kontakt viz č. l. 35). Od dalšího pátrání pro zjevnou neúčelnost zdejší soud upustil a věc projednal. Ostatně žalovaný má v současnosti profil v síti facebook ID lotr87, kde je uvedeno, že žije v [obec] (nicméně nejvíce práce přináší policejním složkám v na [anonymizováno] a [anonymizováno] (č. l. 84-86). Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (Česká pošta, s. p.) nenalezl označenou domovní schránku. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 61. Výpis č. l. 64 současně demaskuje pravděpodobnou existenci dalšího závazku žalovaného, neboť mu tentýž den byly odeslány čtyři písemnosti na dvě různé adresy. Úvěrovou smlouvou č. l. 29 bylo prokázáno, že žalovaný a věřitel spolu usilovali o sjednání spotřebitelského úvěru s jistinou 10 000 Kč a úrokem 22,99 % ročně a minimální splátkou 5 % měsíčně. Byl předložen výpis z účtu č. l. 39 až 59, soud si transakce vyžádal v přehlednější formě od původní věřitelky (č. l. 147 – 150). Takto soud zjistil, že žalovaný v letech 2016 až do prosince 2019 celkem zaplatil 39 000 Kč a celkem načerpal 38 087,21 Kč. Byla doložena upomínka č. l. 60 s podacím archem č. l. 62. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 65) vypracování i zaslání (č. l. 66) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. 4. Pro výsledek řízení však byly rozhodné poměry žalovaného. Již z přehledu řízení u zdejšího soudu (č. l. 74) je patrné, že žalovaný prakticky v každém roce čelí nějaké exekuci. Nejinak tomu bylo v roce 2010 a 2014. Soud si proto pro snazší orientaci vyžádal aktuální výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) a z něj vyplývá (č. l. 88 a 89) 10 záznamů, přičemž jsou i nadále vedeny exekuce i ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Problém s dostižením žalovaného tak zjevně nemá pouze soud, ale dokonce i soudní exekutoři. 5. Pro úplnost skutkových zjištění lze konstatovat, že soud si vyžádal i aktuální výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB). Z CNCB na č. l. 93 vyplývá úvěr pozdější, nezájmový. Spíše shodou náhod soud dohledal v rejstříku [příjmení] nárok (č. l. 153 až 156) z úvěru od [právnická osoba], ze dne [datum], se splatností 60 týdnů a jistinou 20 000 Kč (navýšenou o zjevně absolutně neplatných 16 720 Kč), který byl v roce 2018 uplatněn u soudu a je exekučně vymáhán. Takový úvěr by v roce 2016 musel v databázi CNCB figurovat jako nesplacený po splatnosti, v současnosti však již nikoliv. Z výpisu CBCB (č. l. 95) vyplývá pouze předmětný úvěr. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 38 087,21 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). 8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, stejně jako § 86 aktuálně platného ZSÚ, má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rá