20 C 132/2025-71 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 19. 3. 2025 (dále také „první nárok“), zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 15. 8. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, Mělo se jednak o revolvingový úvěr, mělo být čerpáno 15 581,20 Kč se splatností 15. 12. 2024. Ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. Ostatně tuto chybu reprodukuje právní zástupce u pohledávek vícero věřitelů a všechny mají společné i to, že mají lichevní parametry úvěrů a úvěruschopnost není zkoumána řádně nebo vůbec. Zde dokonce uvádí, že metodika zkoumání úvěruschopnosti kalkuluje s hodnotovou životního minima 4 860 Kč (minimální částka pro 10 % rezervu v rozdílu příjmů a výdajů). Takový postup je při poskytování úvěr s lichevními parametry (RPSN 299,98 %) zcela zjevně nedostatečný a neplatnost úvěru je determinována již tím.2. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) soud platební rozkaz bohužel vydal a to vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci, senát 20C by tak neučinil. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení (např. sp. zn. , spisová značka, nebo , spisová značka, ) a samozřejmě z důkazů. Je však absurdní, aby se takto jednající věřitelé vyhnuli přezkumu ze strany vyššího soudního úředníka jen proto, že v žalobních tvrzeních záměrně neuvedou sjednanou/aplikovanou úrokovou sazbu, ačkoliv je jinak vyšší soudní úřednici dobře známa z předchozí úřední činnosti. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání či zmeškání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl nejprve soudem poučen o důvodech absolutní neplatnosti právního jednání. Naštěstí se platební rozkaz nepodařilo doručit a byl posléze opět zrušen a spis předložen soudci - k čemuž mělo dojít bez dalšího, neboť pravomocný platební rozkaz a podle něj následně případně vedené exekuční řízení by nutně trpěly nezhojitelnou vadou a bylo by třeba exekučním soudcem následně posoudit, zda a v jakém rozsahu bude třeba exekuci zastavovat (což se zřejmě v blízké budoucnosti bude týkat velkého počtu spisů). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání banky, dlouhodobě ignorující povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený , Jméno žalobkyně, . (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.3. Jelikož soud zjistil, že žalobkyně proti žalovanému uplatnila pod sp. zn. , spisová značka, další nárok, věci spojil dne 7. 8. 2025 ke společnému projednání a rozhodnutí.4. Žalobkyně se v souběžném řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 6. 2025 (dále také „druhý nárok“), zaplacení plnění z úvěru ze dne 11. 8. 2024, sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Dále se z těchto plnění domáhala úroku z prodlení od 15. 10. 2024 do zaplacení. Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách zaplo.cz. Nárok tvoří jistina 25 000 Kč a smluvní úrok 5 750 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) splácet peněžitý závazek neuvedla v žalobě ničeho, v závěru s přiznáním bezdůvodného obohacení dokonce eventuelně počítá.5. Žalobkyně se nevyjádřila, z nařízeného jednání se omluvila a nedostavila se, stejně jako žalovaný. Soud jednal v nepřítomnosti obou účastníků.6. Soud již na tomto místě považuje k prvnímu nároku za nutné uvést (a činí tak v případě, že se žalobkyně k těmto nárokům vyjadřuje, např. ve sp. zn. , spisová značka, zatím nezaznamenal (jak by také mohl, když úvěry nezanáší do NRKI a zřejmě ani SOLUS), proto soud věřitelku k výslovnému vyjádření, zda takové úvěry nepředcházely, v tomto případě na žalobkyni ani původní věřitelce nepožadoval (ani by nečekal, že by mu byla ze zahraničí taková součinnost poskytnuta).7. V případě druhého nároku je situace odlišná. V četných předchozích řízeních již senát 20C zjistil, že spotřebitelé mají v NRKI často zapsány i vyšší desítky záznamů od , právnická osoba, , přičemž důvodem může být jak sjednávání nových smluv, tak změny stávající smlouvy ve formě navyšování jistiny či odkládání splatnosti za poplatky. Opakovaně bylo zjištěno, že spotřebitel předchozími platbami jistinu výrazně přeplatil, jistina tak ostatně ani nebyla plněním, které by spotřebitel skutečně obdržel (pokud krátce předtím musel obdobně vysokou částku splatit) a předchozí úvěry na sebe těsně navazují (pokud není využita „synergie“ s působením jiného obdobně lichevně jednajícího věřitele). Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. V této věci tomu mohlo být shodně, soud se tedy opět obával příslušného lichevního schématu a výpis NRKI a vyjádření původního věřitele.8. Takto zjistil, že původní věřitel (č. l. 66) poskytl žalovanému postupně tři úvěry. První s jistinou 16 000 Kč dne 16. 6. 2024, který byl doplacen bez přeplatku dne 12. 7. 2024. První úvěr v tomto lichevním schématu typicky bývá úvěrem bez poplatku, což však nevylučuje možnost aplikace excesivních poplatků za odklad splatnosti. Druhý úvěr s jistinou 12 000 Kč byl sjednán právě dne 12. 7. 2024. Dne 30. 7. 2024 byl navýšen na celkových 25 000 Kč a dne 11. 8. 2024 splacen částkou 30 102 Kč. Žalovaný tedy přeplatil 5 102 Kč. A právě téhož dne žalovaný čerpal předmětný úvěr s jistinou 25 000 Kč. Je tedy zjevné, že čerpaná jistina 25 000 Kč je ve skutečnosti jen vrácením dočasné platby od žalovaného z předchozího úvěru, který tak uhradil navýšení úvěru (alternativa výběru poplatku za odklad splatnosti v obdobné, ne-li shodné výši, s obdobnými, ne-li shodnými důsledky pro spotřebitele – dluh v nesnížené výši a pokračování úvěru i v dalším měsíci).9. Soudu i tak mělo být ze strany původního věřitele, žalobkyně a advokáta, který je skutečným vlastníkem žalobkyně zatajeno, že žalovaný v rámci tohoto lichevního schématu již uhradil 5 102 Kč a z této částky ani jeden z věřitelů nezapočetl nic na plnění, kterého se domáhá v tomto řízení. Jednotlivé iterace lichevního schématu přitom oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného