20 C 229/2025-65 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 24. 6. 2025, zaplacení plnění z úvěru ze dne 12. 8. 2024, sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Dále se z těchto plnění domáhala úroku z prodlení od 16. 10. 2024 do zaplacení. Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách zaplo.cz. Nárok tvoří jistina 24 000 Kč a navýšená 1 000 Kč a smluvní úrok 5 810 Kč. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) splácet peněžitý závazek neuvedla v žalobě ničeho.Přestože se nakonec k jednání, na jehož konání ve formulářovém návrhu trvá, dostavil i původně omluvený právní zástupce (z advokátní kanceláře, která je skutečným vlastníkem žalobkyně), žádná tvrzení k § 86 ZoSÚ neuvedl, tedy ani žádné důkazy nepředložil. Tím bylo determinováno právní posouzení nároku – nárok na vydání toliko přijatého plnění dle § 87 ZoSÚ v důsledku absolutní neplatnosti úvěru. Ostatně s touto eventualitou počítal již podaný návrh. Oproti předchozím návrhům o těchto pohledávkách zde tedy nebyla formulářová tvrzení o „prověření bonity spotřebitele i skrze CEE, ISIR, SOLUS, CNCB a CBCB“, která se pravidelně ukazují nepravdivými.2. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, bylo mu doručeno na adrese trvalého pobytu do vlastních rukou dne 2. 10. 2025. Nevyjádřil se, k jednání se bez omluvy nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti. Součástí lichevního schématu tohoto původního věřitele je nátlak na spotřebitele, aby přednostně přistoupil na odklad splatnosti či sjednání nové smlouvy a aby tak lichevní schéma mohlo pokračovat další iterací. Soud proto typická rezignace spotřebitelů, kterým bylo v předsoudní fázi vytrvale tvrzeno a vyhrožováno následky neplacení lichevního příslušenství jménem advokáta, zapsaného u České advokátní komory, nemůže překvapit.3. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné by v této věci považoval vydání platebního rozkaz, o což žalobkyně návrhem usilovala, které však soudce nemůže ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. V této věci k tomu naštěstí nedošlo pro absenci tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Senát 20C by v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ignorování těchto skutečností (tedy v rozporu s elementární zásadou učení, zakotvenou i v § 122 o. s. ř.) je právě tím, co posiluje žalobkyni v uplatňování těchto nároků navzdory jejich rozporu hned s několika kogentními ustanoveními zákona. Senát 20C se domnívá, že ani doručení případně vydaného platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k částečnému zastavení exekuce (zdejšímu) exekučnímu soudu., právnická osoba, četných předchozích řízeních již senát 20C zjistil, že spotřebitelé mají v NRKI často zapsány i vyšší desítky záznamů od , právnická osoba, , přičemž důvodem může být jak sjednávání nových smluv, tak změny stávající smlouvy ve formě navyšování jistiny či odkládání splatnosti za poplatky. Opakovaně bylo zjištěno, že spotřebitel předchozími platbami jistinu výrazně přeplatil, jistina tak ostatně ani nebyla plněním, které by spotřebitel skutečně obdržel (pokud krátce předtím musel obdobně vysokou částku splatit) a předchozí úvěry na sebe těsně navazují (pokud není využita „synergie“ s působením jiného obdobně lichevně jednajícího věřitele). V této věci tomu mohlo být shodně, soud se tedy opět obával příslušného lichevního schématu a opatřil výpis NRKI a vyjádření původního věřitele.5. Takto ze zprávy od , právnická osoba, , ze dne 17. 9. 2025 (č. l. 52) zjistil, že žalovaný sjednal dne 2. 7. 2024 první úvěr s jistinou 6 000 Kč, došlo k navýšení na celkových 7 000 Kč a úvěr byl doplacen dne 26. 7. 2024. Uvádí se, že pouze částkou 6 000 Kč. Soud to však považuje za chybu v psaní, neboť není logické, aby byl úvěr považován za doplacený, pokud by z něj žalovaný nadále dlužil 1 000 Kč.6. Ovšem hned dne 27. 7. 2024 (přičemž rozdíl pouhého jediného dne nemusí nutně znamenat více, než výkaz transakce, která fakticky proběhla téhož dne) došlo k opětovnému sjednání úvěru 2 500 Kč, byl 22x navýšen na celkových 23 500 Kč a byl doplacen dne 12. 8. 2024 částkou 29 517 Kč. Žalovaný tedy během dvou týdnů přeplatil 6 017 Kč.7. Ještě téhož dne byl tedy sjednán předmětný úvěr s původní jistinou 24 000 Kč, posléze navýšenou na 25 000 Kč. Na tuto pohledávku dle věřitele již žalovaný neuhradil ničeho. V jiných řízeních připustil, že žalovaný hradil poplatky za odklad splatnosti. V tomto případě taková informace chybí, soudu tak nezbývá, než informaci důvěřovat. Bez procesního odporu žalovaného nelze ze strany soudu činit více (a soud žalovanému toto vyjádření původního věřitele zasílal).8. Soudu i tak mělo být ze strany původního věřitele, žalobkyně a advokáta, který je skutečným vlastníkem žalobkyně zatajeno, že žalovaný v rámci tohoto lichevního schématu již uhradil 6 017 Kč a z této částky ani jeden z věřitelů nezapočetl nic na plnění, kterého se domáhá v tomto řízení. Jednotlivé iterace lichevního schématu přitom oddělují úvěrové smlouvy, které věřitel prohlašuje za platné, zatímco senát 20C s téměř 100 % incidencí shledává, že jde o absolutně neplatná právní jednání, mnohdy i z více než jediného právního důvodu současně (a to navíc aniž by senát 20C dovozoval neprůkaznost elektronické kontraktace, jak pravidelně činí jiné senáty C zdejšího soudu). Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy, Anonymizováno9. V předchozí věci sp. zn. , spisová značka, obdobně jednajícího původního věřitele (, právnická osoba, , dnes , právnická osoba, .) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od , právnická osoba, , dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela , Anonymizováno, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela , IČO, šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát , jméno FO, dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tím soud dokresluje situaci spotřebitelů, kteří čelí společnostem, používajícím spřízněná lichevní schémata okolo krátkodobých úvěrů, kde se věřitelé snaží pro případ soudního přezkumu (či před finančním arbitrem) zamaskovat předchozí přijatá plnění a domáhají se již údajně jen jistiny, případně jejího mírného navýšení, které sice bývá neplatně vysoké, ale alespoň neodporující omezení dle § 122 odst. 4 ZoSÚ (to však neplatí pro předžalobní výzvy od advokátů kolem těchto subjektů). I zde se žalovaná nepochybně domnívala, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jejího závazku, přičemž soudu tak takovou skutečnost prakticky nikdy žádný ze žalovaných nesdělí, i když se jinak svých práv spotřebitele domáhá. Přitom však nepřiměřeně vysoký poplatek za odklad splatnosti zjevně zakládá potřebu opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (§ 86 ZoSÚ), což dosud nikdy soud u těchto věřitelů nezaznamenal, a následná jednání jsou tak pravidelně absolutně neplatnými jednáními. O tomto právním závěru ostatně byla již společnost , právnická osoba, , poučena v sankčním rozhodnutí od České národní banky, která jí v této souvislosti udělila pokutu 7 500 000 Kč (rozhodnutí