Žalobkyně se svou žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 3. 2026 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 37 930,63 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná částka představuje dluh vzniklý žalovanému ze Smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 27. 9. 2020, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, , právnická osoba, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání. Účastníci, ač řádně a včas předvoláni, se k jednání nedostavili, soud proto jednal ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.4. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena dne 27. 9. 2020 smlouva o revolvingovém úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které se společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 40 000 Kč s výší prvního čerpání úvěru 14 990 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžité prostředky vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši 22,68 % ročně v měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však 500 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci. Ve smlouvě byl sjednán měsíční poplatek za rezervaci úvěrových zdrojů ve výši 50 Kč, poplatek za odeslání upomínky ve výši 100 Kč, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku ve výši 600 Kč a smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou splatné splátky ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení. Ze žádosti/smlouvy bylo dále zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně před sjednáním smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného a zjistila, že žalovaný je invalidní důchodce a jeho příjem činí 12 700 Kč čistého měsíčně. Žalovaný je ženatý, nemá žádné vyživovací povinnosti, je vlastníkem domu na adrese , adresa, , kde bydlí. Celkové příjmy domácnosti činily 24 000 Kč. Celkové náklady domácnosti činily 4 000 Kč. Finanční závazky žalovaného byly v nulové výši. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 27. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný byl spolu se svou manželkou vlastníkem ideální jedné poloviny pozemku parc. č. 374/1, jehož součástí je stavba č. p. 131 – objekt bydlení, zapsaného u , právnická osoba, pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště , adresa, pro k. ú. a obec , adresa, . Z výpisu z Bankovního a Nebankovního registru klientských informací (BRKI a NRKI) bylo zjištěno, že ke dni podpisu smlouvy dne 27. 9. 2020 měl žalovaný v období od 21. 12. 2016 do 13. 11. 2019, uzavřeny čtyři smlouvy o úvěru se společností , právnická osoba, . s celkovou výší poskytnutých úvěrů 287 000 Kč a celkovou výší měsíčních splátek 3 331 Kč, které nebyly ze strany žalovaného řádně hrazeny. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný za období od prvního čerpání úvěru do doby trvání smlouvy, respektive do 2. 7. 2026 (sdělení žalobkyně) čerpal částku 88 784,24 Kč a uhradil celkem 96 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 18. 9. 2023, přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 2. 11. 2023. Žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala o úhradu dlužné částky a upozornila ho na možnost zesplatnění celé pohledávky. Dne 30. 4. 2025 žalobkyně vyrozuměla žalovaného o zesplatnění pohledávky. Výzvou ze dne 6. 1. 2026 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby do 21. 1. 2026, přičemž tato výzva byla žalovanému téhož dne odeslána na adresu trvalého pobytu.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.7. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené - dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost, navíc povinnost soudu zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, pak vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 4129/18, podle něhož by v opačném případě mohlo dojít k zásahu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.8. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě netvrdila, zda a jak splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet sjednaný spotřebitelský úvěr. Proto soud mimo jiné vyzval žalobkyni, aby zcela konkrétně uvedla, zda a jakým způsobem prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, a aby takto doplněná tvrzení rovněž doložila.9. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, kdy žalovaný uvedl, že jeho příjem je ve výši 12 700 Kč a příjem domácnosti je ve výši 24 000 Kč. Proto právní předchůdkyně počítala s celkovými příjmy domácnosti 24 000 Kč. Současně žalovaný uvedl své výdaje ve výši 4 000 Kč. Dále zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr poskytnuté úvěry s celkovou výší měsíčních splátek 2 750 Kč, z toho interní úvěry s celkovými měsíčními splátkami 2 750 Kč. Žalovaný nebyl v aktivním insolvenčním rejstříku. Pokud jde o bydlení, ověřila, že žalovaný byl vlastníkem nemovitosti, v níž měl trvalé bydliště, a že tato nemovitost nebyla ke dni uzavření smlouvy zatížená záznamy v souvislostmi s případnými exekucemi. Splátka nového úvěru činila 2 000 Kč, tedy nové splátkové zatížení činilo 4 750 Kč. Příjem žalovaného byl vyhodnocen jako dostatečný pro poskytnutí úvěru s tím, že po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalovaného mu zbylo 19 250 Kč k pokrytí životních nákladů. Žalovaný dlouhou dobu úvěr plnil, čili v praxi sám potvrdil, že byl schopen úvěr splácet. Připojila výpis z katastru nemovitostí.10. Ani z uvedeného doplnění žaloby však nevyplynulo, jakým způsobem a zda vůbec, byly ověřovány deklarované příjmy, ať již samotného žalovaného, či jeho domácnosti a výdaje žalovaného. V projednávaném případě žalobkyně tvrdila, že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr, a označila k prokázání tohoto tvrzení listinné důkazy. Soud tyto provedl a dospěl závěru, že uvedené tvrzení prokázáno nebylo. Právní předchůdkyně žalobkyně sice zjistila výši pravidelného příjmu žalovaného (invalidní důchod žalovaného ve výši 12 700 Kč) a dále další příjmy domácnosti ve výši 24 000 Kč, avšak tyto žádným způsobem neověřila, přitom uvedený příjem samotného žalovaného je pro poskytnutí úvěru zcela nedostatečný. Rovněž zkoumání výdajové stránky rozpočtu žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně podcenila. Vůbec není zřejmé z čeho žalovaný při odhadu svých měsíčních výdajů ve výši 4 000 Kč vycházel. Finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.) sám žalovaný uvedl v nulové výši a právní předchůdkyně žalobkyně pracovala jen s interními úvěry s celkovými měsíčními splátkami 2 750 Kč. Nezohlednila další úvěry žalovaného poskytnuté mu dříve společností , právnická osoba, . v celkové výši 287 000 Kč s celkovými měsíčními splátkami 3 331 Kč. Výpočet disponibilní částky provedený tak, že od celkových (neověřených!) příjmů domácnosti žalovaného byly odečteny splátkové výdaje, a to pouze zjištěné z interní databáze, nelze vzhledem k výše uvedenému pokládat za správně provedený.11. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného náležitě ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.12. Nárok žalobkyně by soud mohl posoudit podle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014. Sama žalobkyně ovšem v řízení tvrdila, že poskytla žalovanému v období od prvního čerpání úvěru do 2. 7. 2026 (data doplnění žaloby) částku v celkové výši 88 784,24 Kč, přičemž žalovaný jí uhradil částku 96 500 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, a proto soud žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. Soud byl připraven žalobkyni poučit ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení, že řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, ovšem žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila a dobrovolně se tak vzdala práva na poučení soudem o své povinnost unést důkazní břemeno a o následcích jeho neunesení.13. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl ve věci plně úspěšný, ovšem žádné náklady mu v souvislosti s řízením nevznikly.