20 C 321/2025-46 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 15. 9. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 17. 1. 2025 č. , hodnota, , dle které měl žalovaný po načerpání 20 000 Kč uhradit do 30 dnů 26 000 Kč. Eventuelně žádala o vydání bezdůvodného obohacení, což je průvodním znakem těchto návrhů, rezignujících na řádná tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Řádná tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele takový úvěr splácet ve smyslu § 86 ZoSÚ tedy návrh opět neobsahoval (což se u této žalobkyně opakuje, jde o formulářový návrh), s ohledem na soudem opatřený výpis NRKI bylo zcela bezúčelné žalobkyni vyzývat k doplnění, neboť se zjevně jedná o predátorský úvěr (tak jako ve všech předchozích případech tohoto věřitele), poskytovaný masivně předlužené oběti průmyslově pojaté lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.).2. Soud v rozkazním řízení správně platební rozkaz pro chybějící tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost (§ 86 ZoSÚ) nevydal a věc převedl soudci.3. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.4. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu v obdobných řízeních. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by tedy v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení (§ 121 o. s. ř.) ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti., právnická osoba, absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 20 000 Kč o 6 000 Kč za pouhých 30 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Zde se již žalovaný zřejmě začíná zorientovávat, ostatně čelí několika desítkám obdobných závazků a jeho příklad je názornou demonstrací současné epidemie nebankovních lichevních úvěrů.6. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání , právnická osoba, ., která soud zahlcuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení, zejména v případě sériového úvěrová, kde jistina posledního absolutně neplatného „úvěru“ (ve skutečnosti jde o pouhou iteraci příslušného lichevního schématu) vůbec neodpovídá skutečné výši bezdůvodného obohacení. Tak tomu bylo i v tomto případě, jak odhalila lustrace NRKI.7. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru případná tvrzení advokátů okolo těchto věřitelů tak, že plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. V této věci se soud opět obával situace, kdy advokát či věřitel (část těchto věřitelů pohledávky postupuje faktoringové společnosti advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, ) zamlčuje přijaté platby od spotřebitelů, případně je zakrývá je pod záminkou odlišného právního posouzení (a v důsledku toho tvrdí, že bylo uhrazeno na jistinu mnohem méně). Proto soud v této věci prověřoval, zda spotřebitel něčeho uhradil. Právní zástupce však soudu k výzvě dle č. l. 40 ničeho nesdělil. A to nejen na tento úvěr, ale i na případné úvěry předchozí, neboť tímto věřitelem používané lichevní schéma „sériových úvěrů“ není možno posuzovat jako jednotlivá právní jednání (absolutně neplatná), ale jako pokračující protiprávní lichevní schéma. Sériové poskytování úvěrů (tj. jedno z mnoha v současnosti používaných lichevních schémat) je pro tohoto věřitele typické a zjevně napodobuje další četné nebankovní poskytovatele úvěrů se stejným lichevním schématem, které se nejvíce rozvinuté jeví u , právnická osoba, Ostatně tito věřitelé se u stejných spotřebitelů doslova kupí. Právě , právnická osoba, , v NRKI některých spotřebitelů vytváří doslova záplavu záznamů - někdy přesahující i sto záznamů. Lustrace NRKI odhalila, že žalobkyně poskytla žalovanému nejméně 5 úvěrů v úzké časové souvislosti.8. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem, pokud již soud nařídí jednání, za věřitele se k nim nikdo nedostavuje, a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, má datovou schránku (nepodnikatelskou) a bylo mu do ní doručeno fikcí (zda zprávu otevřel dodatečně po uplynutí 10 dnů již soud neví).9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 10 a informačním letákem č. l. 12 je prokázáno, že věřitel se pokusil prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na dálku sjednat úvěrový závazek se zjevně lichevními parametry (RPSN 2 334 %) jak výše. Na svých webových stránkách dokonce při vyhlašování rozsudku v předchozí obdobné věci jako reprezentativní příklad uváděl 4 114 %! Smlouva se současně snaží lákat po neúvěruschopných excesivní poplatky za odklad splatnosti, jejichž výši se kli