20 C 56/2026-57 – Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 12. 12. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 10. 8. 2024 se splatností pouhých 30 dnů, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností Emma’s , právnická osoba, ., pro jistinu 10 000 Kč, splatnou s navýšením o úrok 295,89 Kč a poplatek 4 200,11 Kč (zjevně majícím maskovat skutečný zisk žalobkyně) dne 9. 9. 2024.2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.3. Soud žalobkyni k vyjádření nevyzýval, neboť i když ta ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI, NRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Teprve v této věci k výzvě soudu uvedla (č. l. 50), že CRKI představuje pouhou písařskou chybu. Toto vyjádření zjevně není pravdivé (v kontextu všech dosud shromážděných variant těchto vyjádření) a právní zástupkyně nechť tuto stále se opakující okolnost vysvětlí před stavovskými orgány. Soud dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě, aby dosáhla vydání platebního rozkazu a lichevní úvěr nebyl přezkoumáván. Ostatně tuto „chybu“ reprodukuje právní zástupce u pohledávek vícero věřitelů a všechny mají společné i to, že mají lichevní parametry a úvěruschopnost není zkoumána řádně nebo vůbec.4. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) soud platební rozkaz bohužel vydal, avšak zřejmě pouze proto, že vycházel z tvrzení advokáta o údajném splnění zákonné povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a současně přehlédl zjevné lichevní parametry úvěru (excesivní poplatek, který konstituuje přiznanou RPSN 2 394 %/9 059 %). Soudu se naštěstí nepodařilo platební rozkaz doručit a následně jej sám zrušil., právnická osoba, úplnost je třeba konstatovat, že soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy. V této věci byl bohužel vydán vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci, senát 20C by tak neučinil. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) a z důkazů. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. , spisová značka, ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl nejprve soudem poučen o důvodech absolutní neplatnosti právního jednání – což v pouhém rozkazním řízení nelze naplnit. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání banky, dlouhodobě ignorující povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený , Jméno žalobkyně, . (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.6. Po upozornění soudu, že se advokát opět domáhá lichevní pohledávky, žalobkyně vzala v rozsahu I. výroku shora žalobu částečně zpět. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.7. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozhodnutí vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Absence výslovného nesouhlasu žalovaného (a vážného důvodu) s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-)nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž). Ohledně zbývající části však řízení muselo pokračovat, neboť žalovaný jednak na jistinu částečně plnil, a jednak úrok z prodlení dle výslovného znění § 1970 o. z. není samozřejmostí, ale je explicitně podmíněn souladem s povinnostmi a zákonem, což lichevně jednající věřitelé zásadně nesplňují.8. V předchozí věci sp. zn. , spisová značka, obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od , právnická osoba, , dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „, Anonymizováno, “, Anonymizováno, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela , Anonymizováno, , IČO, ) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát , jméno FO, dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Skutečnost, že spotřebitel ve věci sp. zn. , spisová značka, přímo na tam projednávanou úvěrovou smlouvu již uhradil 8 015 Kč, by soud bez zkoumání z úřední povinnosti nezjistil a věřitelům se podařilo zmást i samotného spotřebitele, který se domníval, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jeho závazku z „bezdůvodného obohacení“ i přesto, že se sám v rámci procesní obrany výslovně domáhal, aby soud přezkoumal výši úroku a ideálně jej nechal uhradit pouze úvěrovou jistinu. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde konkrétně navázaným na lichevní úrok v podobě poplatku, lichevní smluvní pokutu v „reverzní“ podobě, excesivního poplatku za odklad splatnosti a nezkoumání úvěruschopnosti).9. Soud si ale po zkušenostech z předchozích řízení o nárocích věřitelů, zastupovaných touto advokátní kanceláří, a současně s ohledem na již známá lichevní schémata, vyžádal vyjádření původního věřitele. Původní věřitel potvrdil, že žalovaný měl sjednán pouze jeden úvěr, byl však uhrazen poplatek za odklad splatnosti o pouhých 5 dnů ve výši 837 Kč. Soudu je z pro