Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 397 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 23 397 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 5. 11. 2024 celkem částku 16 800 Kč. Úvěr byl splatný dne 10. 2. 2025 spolu se smluvním úrokem ve výši 6 597 Kč. Žalovaná nesplatila ničeho. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dopisem odeslaným dne 16. 9. 2025. Žalovaná ničeho neuhradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne 12. 12. 2024.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud věc projednal dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila.4. Na základě provedeného dokazování byl soudem zjištěn následující skutkový stav: Žalovaná přes internet požádala společnost , právnická osoba, o poskytnutí úvěru ve výši 16 000 Kč a následně požádala o navýšení úvěru na částku 16 800 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, a dodatek č. , hodnota, ke smlouvě). Společnost , právnická osoba, žalované částku 16 000 Kč dne 5. 11. 2024 a částku 800 Kč dne 22. 11. 2024 poskytla na její bankovní účet (výpis z účtu žalované). Žalovaná byla upomenuta o zaplacení upomínkou ze dne 10. 2. 2025 (dopis poslední možnost dohody o úhradě ze dne 10. 2. 2025), naposledy pak předžalobní výzvou před podáním žaloby ze dne 19. 6. 2025 spolu s oznámením o postoupení pohledávky za ní na žalobkyni (výzva oznámení ze dne 19. 6. 2025). Žalobkyně netvrdila a nedoložila nic, co by svědčilo o tom, že před poskytnutím úvěru žalované bylo prověřeno, zda bude žalovaná schopna úvěr splácet. Z výpisu z účtu žalované za září, říjen a listopad 2024 vyplývá, že žalovaná neměla příjem ze zaměstnání, měla příjem jen ze sociálních dávek (rodičovský příspěvek, příspěvek na dítě, příspěvek na bydlení ve výši cca , částka, měsíčně) a že před zápůjčkou od společnosti , právnická osoba, měla několik dřívějších zápůjček/úvěrů/dluhů, např. u , právnická osoba, , , Anonymizováno, .5. Soud má tedy za prokázané, že společnost , právnická osoba, žalované poskytla částku 16 800 Kč.6. Soud vychází z toho, že žalovaná na úvěr ničeho nezaplatila (žalovaná netvrdila, že by něco zaplatila).7. Právně soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, prokázala právní skutečnost osvědčující postoupení pohledávky oznámením o postoupení (§ 1879 a násl. občanského zákoníku).9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 580 odst. 1 NOZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 NOZ), podle níž byla úvěrující (právní předchůdkyně žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrované (žalované) v její prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaná (žalovaná) byla povinna poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 NOZ), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 NOZ). Uvedená povinnost byla žalovanou porušena, když dlužnou částku neuhradila řádně a včas. Žalovaná však v daném případě vystupovala v pozici spotřebitele, neboť sjednávala úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o úvěru a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.14. Právní předchůdkyně žalobkyně tak byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalované - spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posouzení schopnosti splácet úvěr je závislé na disponibilních příjmech žalované, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).15. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.16. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposuzovala schopnost žalované poskytnutý spotřebitelský úvěr splatit. Bylo prokázáno, že žalovaná měla příjem jen ze sociálních dávek a měla několik dřívějších dluhů. Za této situace měla být řádně zkoumána bonita žalované, její příjmy a zejména její skutečné výdaje a její zadluženost v rámci bankovních a nebankovních registrů.17. Jelikož soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru neposoudila schopnost žalované splácet úvěr s odbornou péčí podle § 86 ZSÚ, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 NOZ ve spojení s § 588 NOZ. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr. O uvedené skutečnosti svědčí rovněž § 87 odst. 1 ZSÚ, podle něhož poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Poněvadž je smlouva o úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, posoudil soud právní vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. NOZ, jelikož ochuzená právní předchůdkyně žalobkyně přenechala obohacené žalované bez právního důvodu částku , částka, .19. Protože smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně, když právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka , částka, , má právní předchůdkyně žalobkyně (nyní žalobkyně) nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši. Protože žalovaná ničeho nezaplatila (nic jiného netvrdila a neprokazovala), soud jí výrokem I. uložil zaplatit právě tuto částku.20. Protože soud shledal uzavřenou smlouvu o úvěru neplatnou z důvodů shora uvedených a nárok nynější žalobkyně byl posuzován dle zásad bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. NOZ), nevznikl žalobkyni nárok na žalobou uplatněný smluvní úrok, soudu nezbylo než žalobu co do této částky výrokem II. zamítnout.21. Dle § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ je dlužník povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Pokud je mezi účastníky spor o to, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.22. Z toho tedy vyplývá, že zákon lhůtu splatnosti nestanoví a pokud nedojde k dohodě mezi věřitelem a dlužníkem o splacení (příp. faktickému splacení dlužníkem tak, že je s tím věřitel spokojen), musí určit dobu splatnosti soud. V této věci soud shledal, že za přiměřenou lhůtu lze považovat zákonnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná ničeho sama neuvedla, neboť byla po celou dobu řízení zcela pasivní.23. Vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastane až ve lhůtě stanovené soudem, tedy dluh dosud není splatný, není žalovaná dosud v prodlení a nevznikla jí povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 NOZ). Nárok na zaplacení úroku z prodlení proto také není důvodný, proto byl také výrokem II. zamítnut. Tento právní názor je v souladu s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádřeným v rozhodnutí č.j. 14 Co 132/2025-70.24. Vzhledem k výše uvedenému tak soud žalované uložil zaplatit žalobkyni jen dlužnou jistinu ve výši 16 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 199,44 Kč, přičemž tato částka představuje 43,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,8 % a úspěchu žalované v rozsahu 28,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 936 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 23 397 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Aplikace ustanovení § 14b a. t. je dána tím, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní v obdobných věcech, kdy se jednotlivé návrhy liší pouze označením žalovaných a vyplněním dat a částek.26. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce.27. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.