Vrchní soud v Praze 12 Cmo 98/2026-22 – O žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost

Napadeným usnesením soudu prvního stupně byla odmítnuta žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2025, č. j. 2 Cmo 178/2025-31. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že povinní neuvedli žádné konkrétní žalobní důvody, pouze odkázali na zákonná ustanovení. Z úřední činnosti je soudu známo, že povinní zahlcují soudy mimořádnými opravnými prostředky a dalšími procesními návrhy postrádajícími zákonné náležitosti, usnesení s výzvou k odstranění vad se míjejí účinkem, a ze strany povinných se jedná o zneužití procesních práv, jemuž nelze poskytnout právní ochranu (§ 2 a § 6 o. s. ř.). Soud proto nevyzval povinné k odstranění vad žalob dle § 43 odst. 1 o. s. ř. a obě žaloby dle § 43 odst. 2 o. s. ř. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu odmítl.2. Proti tomuto usnesení podali povinní včasné odvolání. Namítají v něm podjatost soudce soudu prvního stupně, všech soudců tohoto soudu, okresních soudů v Jičíně a v Semilech i Vrchního soudu v Praze, a požadují delegaci nutnou či delegaci vhodnou dle § 12 o. s. ř. Dále požadují řádné vyřízení všech jejich předchozích podání a navrhují, aby bylo napadené usnesení zrušeno nebo byla prohlášena jeho nicotnost.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání povinných není důvodné.4. Pokud jde o opakovaně uplatněnou neurčitou námitku podjatosti rozhodujícího soudce, všech soudců soudu prvního stupně, odvolacího soudu a okresních soudů, odvolacímu soudu je z obsahu spisu a z úřední činnosti známo, že povinní uplatňují obecné námitky podjatosti soudců opakovaně a zneužívají tento procesní institut k procesním obstrukcím. Přestože byli opakovaně poučováni o nezbytných náležitostech námitky podjatosti podle § 15a odst. 3 a § 43 odst. 2 o. s. ř. a vyzýváni k odstranění vad, tyto námitky nijak nekonkretizují. Pro zneužívající povahu této námitky dle § 2, § 6 věta druhá o. s. ř. k ní jako k procesně nepřípustnému úkonu nebylo přihlédnuto (§ 41a odst. 3 o. s. ř.). Ohledně tohoto procesního postupu lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSCR 104/2017, přičemž ústavní konformita tohoto postupu byla shledána usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18.5. Pokud se povinní domáhají delegace nutné, tak dle komentářové literatury (k tomu obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 – 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 71 s.) okolnost, že soudci jsou vyloučeni, musí být zjištěna postupem dle § 14 až § 16b o. s. ř. a nejde o předběžnou otázku vlastního řízení o delegaci nutné. O přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř. se rozhoduje teprve tehdy, je-li nadřízeným soudem pravomocně rozhodnuto, že soudci příslušného soudu jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, a příslušný soud proto nemůže jednat (k tomu obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 1980, sp. zn. Ncdf 132/79). Předpoklady pro rozhodování o delegaci nutné tak nebyly vůbec naplněny.6. Pokud jde o věc samu, odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že tato žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost postrádá základní zákonné náležitosti. Zároveň soud prvního stupně postupoval zcela správně a v souladu se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2024, č. j. I. ÚS 2520/24, když povinným neposkytl poučení k odstranění vad žalob dle § 43 odst. 1 o. s. ř. a jejich žaloby odmítl. Z obsahu spisu a ze skutečností známých soudu z rozhodovací činnosti je zřejmé, že povinní reagují na jakékoli rozhodnutí žalobou pro zmatečnost, případně na obnovu řízení, přičemž všechna tato podání jsou zcela nedostatečná, a to přes opakované poučení o tom, jak mají povinní nedostatky žalob odstranit a následcích nesplnění této povinnosti. Odvolacímu soudu je rovněž z úřední činnosti známo, že podobný procesní postup mající znaky obstrukčního jednání zneužívajícího právo povinní uplatňují i v dalších řízeních, jichž se účastní. Z uvedeného je podle odvolacího soudu možno uzavřít, že povinným je a musí být dobře známo, jaké náležitosti mají jejich podání obsahovat.7. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.8. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že oprávněné v tomto řízení žádné náklady nevznikly.