11 Tdo 106/2025 – Nejvyšší soud

11 Tdo 106/2025-448 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 1/2024, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, a to v části v níž tento soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výrocích o trestu odnětí svobody a ochranném léčení rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, č. j. 98 T 1/2024 – 375, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu u obviněného J. M. rozhodl o trestu a ochranném léčení. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 98 T 1/2024, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo též uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu (dále jen „tr. ř.“) byla obviněnému též uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym), nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 150.000 Kč od dne 27. 3. 2024 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný od února 2021 do dne 17. 8. 2022 v rodinném domě č. p. XY ve XY, v přilehlé zahradní garáži a ve svém vozidle, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, zneužil důvěry vnučky své manželky nezletilé AAAAA, která jej vnímala jako svého prarodiče, a ačkoliv znal její věk, opakovaně ji osahával přes i pod oblečením na přirození, dráždil ho prstem, který jí do přirození částečně zasouval a její ruku si pokládal na svůj penis, kterým se jejího přirození dotýkal, přičemž využil dosavadní neznalosti sexuální problematiky nezletilé odpovídající jejímu věku, v důsledku čehož nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a adekvátním způsobem se mu bránit. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného pouze ve výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a o ochranném léčení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jakož i při nezměněném výroku o náhradě škody, znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří roků), jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 99 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn. II. Dovolání nejvyššího státního zástupce 4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 3 To 50/2024, jímž byl na podkladě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně ve výrocích o trestu a o ochranném opatření zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 98 T 1/2024, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest a ochranné opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody bylo nově rozhodnuto o uložení trestu a ochranném opatření obviněnému, podal nejvyšší státní zástupce (dále též „státní zástupce“) dovolání v neprospěch obviněného J. M., přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. 5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu řízení odkázal na závěry odvolacího soudu, který podrobil přezkumu výrok o trestu soudu prvního stupně, přičemž v podrobnostech rozvedl jeho argumentaci v bodě 15 napadeného rozsudku. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že s uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby a s rozsahem aplikace § 40 odst. 2 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu se nelze ztotožnit, neboť nerespektuje rozsah a charakter obviněným spáchané trestné činnosti. 6. V prvé řadě poukázal, že § 40 odst. 2 tr. zákoníku představuje určitou výjimku z obecných pravidel ukládání trestů, jejímž smyslem je zajištění lepší ochrany společnosti za určitého snížení nároků na represivní funkci trestu. Základní podmínkou aplikace tohoto ustanovení je však předpoklad, že ochrana společnosti bude takto zajištěna lépe, než by tomu bylo pouhým omezením pachatele na svobodě, respektive lépe než uložením trestu odnětí svobody v zákonné trestní sazbě, byť i v kombinaci s ochranným léčením v ústavní formě, neboť delší výkon trestu by k nápravě pachatele nepřispěl, případně by mohl mít i kontraproduktivní vliv na léčbu. 7. Podle státního zástupce pro aplikaci uvedené výjimky však v posuzované trestní věci není prostor, neboť závěry odvolacího soudu nejsou přesvědčivé a vybočují z rámce daného ustanovením § 40 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal, že v jednání obviněného nelze spatřovat ojedinělé selhání, ale dlouhodobé, rok a půl trvající zneužívání nevlastní vnučky, které bylo v době skutku pět a šest let, tedy šlo o dítě (ve smyslu § 126 tr. zákoníku) citelně mladší než 15 let. Za rozporuplný označil též názor odvolacího soudu, že se jednalo o výjimečně specifickou věc, která by okolnostmi spáchání vybočovala z rámce sexuálně motivovaných trestných činů, neboť má za to, že výjimečný je pouze stav obviněného komplikovaný organickým poškozením mozku. 8. Státní zástupce též zmínil postoj obviněného k posuzované trestné činnosti, který se zpočátku doznal, později svůj přístup změnil, přičemž důvodem mohla být postupná ztráta paměti vlivem poškození centrální nervové soustavy nebo rovněž tlak rodiny, která nechtěla být v této souvislosti stigmatizována. Za podstatný označil rovněž fakt, že v době páchání nyní posuzované trestné činnosti obviněný docházel na ambulantní léčbu, přičemž si nechal dosavadní účinnou medikaci vysadit. Navíc samotnou skutečnost, že se podrobuje ambulantní léčbě, před rodinou poškozené tajil. Jestliže byl v době páchání inkriminovaného jednání v kontaktu s lékařem, nic mu nebránilo požádat o odbornou pomoc a o určení nebo navrácení odpovídající medikace, což však neučinil. Zneužil svého postavení v rodině, v níž byl oblíben, a situaci neřešil ani poté, co vyšly najevo počátky jeho závadového jednání vůči vnučce, což v rámci rodiny řešili asi rok před projednávanou událostí s tím výsledkem, že není možné, aby k něčemu podobnému docházelo. Rovněž není pochyb o tom, že obviněný věděl, že se dopouští závadového a nepřípadného jednání, o čemž svědčí výpověď nezletilé poškozené, kterou žádal, aby o „tom“ nikomu neříkala, protože jinak by šel do vězení. Byl si tedy vědom nepřijatelnosti, trestnosti a nebezpečnosti svého jednání. 9. V tomto směru státní zástupce připomněl dílčí závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013 sp. zn. 8 Tdo 638/2013, podle něhož „za okolnost, která vylučuje postup podle § 40 odst. 2 trestního zákoníku, lze považovat i vlastní postoj pachatele k jeho zdravotnímu stavu. Jestliže totiž pachatel dlouhodobě věděl o své duševní poruše sexuální povahy a nepodnikl příslušné kroky k zahájení léčby, přičemž v tomto stavu se také dopouštěl trestné činnosti proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, svědčí taková okolnost o ztížení možnosti jeho nápravy.“ 10. Za nezanedbatelný označil státní zástupce rovněž fakt, který vyplynul ze znaleckého posudku Bc. PhDr. Jany Kocourkové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace kli