11 Tdo 1060/2025 – Nejvyšší soud

11 Tdo 1060/2025-605 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 dovolání obviněné V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 11 To 27/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 13/2024, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T 13/2024-490, byla obviněná V. K. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za jeho spáchání byla podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Vyjma toho Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozeným V. Š., P. Š., N. Š. a L. Š. náhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy, a to každému ve výši 100.000 Kč, zatímco se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem obviněná podala odvolání směřující do výroku o vině, o trestu i o náhradě škody. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a následně obviněnou podle § 284 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naopak v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu beze změn. 3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, s nimiž se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, se obviněná V. K. shora uvedené trestné činnosti dopustila tím, že: dne 13. 9. 2022 v přesně nezjištěných odpoledních hodinách v Ústí nad Labem opatřila pro svou družku a poškozenou Z. Š. přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), uvedené v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, dále zařazené do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1998 Sb.), kdy následně v místnosti, kterou se svojí družkou společně obývaly v prostoru vybydleného domu v ulici XY, Ústí nad Labem, v přesně nezjištěné době od 17:30 hodin do 18:40 hodin a v přesně nezjištěném množství připravila k nitrožilnímu užití, poškozené poté tuto drogu poskytla s tím, že poškozená si ji nitrožilně aplikovala a v důsledku této aplikace se u ní rozvinul otok mozku, který byl příčinou její následné smrti, a uvedeného jednání se dopustila, přestože k jakémukoliv nakládání s psychotropní látkou metamfetaminem nemá a nikdy neměla žádného oprávnění. II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu 4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2025, č. j. 11 To 27/2025-535, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 T 13/2024-490, podala obviněná V. K. dovolání, které prostřednictvím svého obhájce opětovně zaměřila proti výroku o vině, o trestu i o náhradě škody. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka odkázala na existenci dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v neposlední řadě jí byl podle jejího přesvědčení uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. 5. Ve vztahu k výroku o vině dovolatelka namítla, že se projednávaného skutku nedopustila, byť připouští, že poškozená předmětný pervitin chtěla užít a vyžadovala k tomu asistenci třetí osoby, ona sama jí však tuto psychotropní látku neopatřila. Podle výpovědi svědkyně E. L. z přípravného řízení (známé obviněné, na jejíž svědectví dlouhodobě odkazuje) byl osobou, který poškozené zprostředkoval požadovaný metamfetamin, partner její dcery – svědek L. D., který v inkriminovaný okamžik položil před poškozenou na židli „alobal s něčím bílým“. Obviněná však tvrdí, že u této skutečnosti nebyla fyzicky přítomna. 6. Dovolatelka dále namítla, že skutková podstata trestného činu podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku rozhodně nedopadá na situaci, kdy si dva dlouhodobí narkomané (žijící spolu v rámci partnerského vztahu) vzájemně aplikují návykovou látku jako vzájemnou výpomoc, a to v situaci, kdy ani jeden uvedenou látku nevyrobil a neopatřil. Z tohoto důvodu označila aplikaci uvedeného ustanovení za nepřípustnou. Navíc má za to, že od zavedení tohoto ustanovení (tedy po dobu cca dvaceti pěti let) toto ustanovení nebylo nikdy aplikováno a ve svém důsledku ani nedává žádný smysl, neboť přesto, že poškozená po aplikaci návykové látky zemřela, tak obviněná není společnosti nikterak nebezpečná. 7. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu dovolatelka odmítla závěry soudů nižších stupňů, které její jednání posoudily jako úmyslně zaviněné. V této souvislosti opětovně namítla, že poškozenou neměla v úmyslu poškodit, avšak její zdravotní stav byl natolik závažný, že mohla zemřít i bez vlastního či cizího přičinění. Navíc soudy nižších stupňů nikterak nekonkretizovaly její motiv (pohnutku), stejně jako způsob provedení skutku, aby bylo bez důvodných pochybností vyloučeno, že se skutek skutečně stal, jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku krajského soudu. V tomto směru dovolatelka namítá, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a ve vztahu k její osobě i samotné trestné činnosti stále přetrvávají důvodné pochybnosti, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je třeba ve smyslu procesní zásady in dubio pro reo rozhodnout v její prospěch. V návaznosti na to dovolatelka shrnula, že soudy pochybily nejen ve zjišťování skutkového stavu, ale i v následné aplikaci právní kvalifikace. 8. Stran výroku o uloženém trestu dovolatelka označila jí uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za drakonický a tedy nepřípustný, neboť její jednání rozhodně nebylo natolik společensky nebezpečné, že by její osobu bylo nutné trestat podle ustanovení trestního zákoníku. K tomu dodala, že ať již se projednávaný skutek stal jakkoli, sama nepředpokládala, že poškozené bude ublíženo, neboť se sama vůči své osobě dopouštěla takového jednání opakovaně i několikrát do týdne. V tomto smyslu dovolatelka opětovně akcentovala, že pro společnost není nebezpečná a následně vypočítala, že pokud měsíční náklad státu na výkon odnětí svobody na jednu osobu činí cca 100.000 Kč, tak její osobě uložený nepodmíněný trest odnětí svobody přijde stát na celkovou částku cca 9.600.000 Kč, což zcela popírá zásadu hospodárnosti, která se jistě nevztahuje jen k rychlosti trestního řízení, ale také k nákladům na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v některém z vězeňských zařízení. 9. Taktéž výroky soudu o náhradách škody (tedy výroky, prostřednictvím kterých soudy nižších stupňů rozhodly o její povinnosti zaplatit nároky příbuzných poškozené) dovolatelka striktně odmítla, neboť z jejich podání, ani z konečného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důvodů byla její osobě uložena povinnost k náhradě škody, neboť poškozené osoby neupřesnily, o jakou škodu se jedná, a své nároky navíc ani neuplatnily řádně a včas. Následně obviněná zdůraznila, že nárok na náhradu škody musí být v trestním řízení uplatněn vždy vůči konkrétní osobě a na základě srozumitelných důvodů, tedy způsobem obdobným žalobnímu návrhu v nalézacím řízení sporném před civilním soudem, přičemž z něj musí být zřejmý právní důvod nároku, splatnost nároku, proč je uplatňován vůči konkrétní osobě, v jakém rozsahu a jakým způsobem navrhovatel ke konkrétní výši požadovaného plnění dospěl. To se však v projednávaném případě nestalo, pročež o takovém nároku nemělo být soudem vůbec rozhodováno. Navíc není přípustné, aby soud extenzivně dotvářel nároky poškozených tak, že sice něco říkají, ale tím bylo myšleno něco jiného. Z výše uvedených důvodů dovolatelka označila napadené rozhodnutí za nepřezkoumatel