11 Tdo 1073/2025 – Nejvyšší soud

11 Tdo 1073/2025-399 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání obviněného J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To 180/2025-326, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 23/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2025, č. j. 1 T 23/2025-218, uznal (mimo jiné) obviněného Josefa Galbu (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. 2. Přisouzených přečinů se přitom obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že v době výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice v blíže nezjištěném období do dne 15. 4. 2024 vymyslel a zrealizoval zaslání poštovní zásilky obsahující pervitin, kdy za tímto účelem se domluvil se spoluobviněným J. P. (dále jen „spoluobviněný“), že si na jeho osobu nechá zásilku zaslat, za což mu slíbil odměnu, a následně pomocí neoprávněně drženého telefonu požádal svoji družku spoluobviněnou M. K. (dále jen „spoluobviněná“), aby zásilku s pervitinem zaslala a instruoval ji, jak postupovat. Přitom ani jeden z nich nejsou držiteli příslušného povolení k zacházení s omamnými a psychotropními látkami. Spoluobviněná zásilku obsahující mimo jiné pervitin podle instrukcí obviněného prostřednictvím pošty do uvedené věznice zaslala, přičemž tato byla dne 16. 4. 2024 zajištěna zaměstnanci oddělení výkonu trestu dané věznice. Jejich jednání navíc směřovalo k porušení jejich základních povinností vyplývajících ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody. 3. Soud prvního stupně (mimo jiné) obviněnému za uvedené přečiny uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud přitom dodává, že z opisu z evidence rejstříku trestů zjistil, že uvedený trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. 2 T 72/2025, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2025, a tímto rozsudkem byl obviněnému uložen souhrnný trest, ve výměře dvaceti šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. 4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal (mimo jiné) obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 7. 2025, č. j. 11 To 180/2025-326, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Plíška, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí se způsobem vypořádání svého odvolání, neboť odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a proto jeho odvolání vypořádal pouze omezeně, když těžiště odůvodnění je v bodě 8 jeho usnesení. 6. V dalším textu obviněný cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09. Podle něj z bodu 8 usnesení odvolacího soudu vyplývá, že systém důkazů spočívá na výpovědi spoluobviněného, na vyjádření obviněného z přípravného řízení a na zprávě věznice o průběhu výkonu trestu (dále jen „zpráva věznice“), z níž se podává, že obviněný má sklony k užívání návykových látek. Tato zpráva přitom neindikuje, že se podílel na zaslání poštovní zásilky s pervitinem do věznice. Takové hodnocení této zprávy je nepřípustné, neboť se k přisouzenému jednání nijak nevztahuje. 7. Z usnesení odvolacího soudu podle obviněného není zcela zřejmé, v jakém vyjádření uvedl, že spoluobviněná byla před nástupem do výkonu trestu jeho přítelkyně, s níž byl následně v kontaktu dopisy a telefony. Při podání vysvětlení nevypovídal a během výslechu uvedl, že s ní chodil asi tři měsíce, než ho zavřeli v roce 2019. Od té doby byli společně v kontaktu dopisy a telefony asi půl roku. Nejpozději v roce 2020 tak došlo k ukončení jejich kontaktu, přičemž v rozhodné době ji neměl ani v kartě povolených hovorů a návštěv. Navzdory tomu odvolací soud konstatoval, že podle „vyjádření odsouzeného z přípravného řízení“ byla spoluobviněná před nástupem do výkonu trestu jeho přítelkyně, s níž byl následně v kontaktu dopisy a telefony, což považoval za důkaz o jeho vině. Vzhledem k úplnému znění výpovědi obviněného je ale zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou pravým opakem toho, co uvedl. Jediným důkazem v jeho neprospěch je tak podle něj výpověď spoluobviněného a za takové situace provedené důkazy netvoří systém prokazující jeho vinu. Naopak lze konstatovat, že ve věci je tak dána vada zjevného rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů. 8. Obviněný následně opětovně cituje z výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, přičemž nyní se zaměřuje na zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Výpověď spoluobviněného podle něj rozhodně nemůže být důkazem prokazujícím jeho vinu. Poukazuje na to, že spoluobviněný v přípravném řízení nevypovídal, dále porovnává jeho výpovědi z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2025 a ze dne 5. 5. 2025 a přibližuje změnu výpovědi v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že spoluobviněný nebyl schopen popsat, čeho se měl obviněný dopustit, a pouze opakovaně odkazoval na obžalobu, což zásadně snižuje hodnotu jeho výpovědi. Nelze rovněž opomenout skutečnost, že během hlavního líčení dne 5. 5. 2025 spoluobviněný usiloval o přijetí svého prohlášení viny. Ani tyto skutečnosti odvolací soud nevypořádal. 9. Obviněný připomíná, že nesouhlasil s tím, co mu bylo obžalobou kladeno za vinu, a proto se nedoznal a následně podal odvolání. Jelikož ostatní důkazy neprokazovaly jeho vinu, stály proti sobě pouze skutková verze jeho a spoluobviněného, přičemž nebyl důvod preferovat skutkovou verzi spoluobviněného. Pokud se oba soudy přiklonily ke skutkové verzi spoluobviněného, porušily tím podle jeho názoru princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14. 10. Obviněný poukazuje dále i na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, z nichž se podává, že informace z hodnoceného důkazu nesmí být jakkoliv zkresleny a obecné soudy musí náležitě odůvodnit závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Vytýká tak odvolacímu soudu, že v celém rozsahu neuvedl jeho tvrzení ohledně kontaktu se spoluobviněnou, a tím jej zkreslil. Zároveň řádně neodůvodnil spolehlivost výpovědi spoluobviněného, což lze konstatovat i ohledně dalších důkazů prokazujících jeho vinu. Dále vytýká odvolacímu soudu, že pokud poukázal na výpověď spoluobviněného a na jeho prohlášení viny, nevypořádal se s rozpory mezi jeho výpověďmi, ani se skutečností, že tento pouze opakovaně mechanicky odkazoval na obžalobu. Jestliže pak odvolací soud předestřel úvahu, že polehčující okolnost spojená s prohlášením viny spoluobviněného by byla shledána i v případě, kdy by obviněného jako spolupachatele trestných činů neoznačil, a proto spoluobviněný neměl žádnou motivaci jej nepravdivě obvinit, vyslovuje názor, že taková úvaha je však v příkrém rozporu s tím, že soud prvního stupně nepřijal prohlášení viny spoluobviněného poté, co ve výpovědi uvedl, že se obviněný na protiprávním jednání nepodílel. Obviněný je tedy přesvědčen, že odvolací soud porušil i jeho právo na zachování rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny) a jeho právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny), neboť postup soudu neodpovídal zásadám vyjádřeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. 11. S poukazem na skutečnost, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jeho jednání prokazuje výpověď spoluobviněného a řada listinných a věcných důkazů, obviněný konstatuje, že i soud prvního stupně se bezdůvodně přiklonil ke skutkové verzi spoluobviněného. Trvá na tom, že tímto soudem zmiňovaná řada listinných důkazů však jeho vinu neprokazuje, což pak představuje závažné nedostatky, které odvolací soud nezohlednil. Proto jsou výroky o jeho vině a trestu a výrok o zamítnutí jeho odvolání nesprávné. K tomu připomíná nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, v němž byl vysloven závěr, že soudy mají poskytovat ochranu základním právům a tato musí být ochránitelná cestou všech zákonných opravn