11 Tdo 1235/2011 — Nejvyšší soud

11 Tdo 1235/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:18. 1. 2012 Spisová značka:11 Tdo 1235/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1235.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 11 Tdo 1235/2011-24 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2011, sp. zn. 11 To 158/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 54/2010, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 3 T 54/2010, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný M. K. v období od počátku měsíce dubna 2009 do konce měsíce ledna 2010 v P. ani jinde neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči již zletilému synovi M. K. , ve výši 3 000,- Kč měsíčně, tak jak mu bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 P 273/2003, ze dne 6. 5. 2004, který nabyl právní moci dne 4. 8. 2004, přičemž si vyživovací povinnosti byl vědom a v situaci, kdy neměl dostatek finančních prostředků se ocitl vlastní vinou, neboť jako osoba samostatně výdělečné činná neplatil zdravotní a sociální pojištění a v případě nemoci neměl nárok na žádné nemocenské dávky, přičemž za uvedené období dluží k rukám matky M. K. ml. H. K. , finanční částku ve výši 23 000,- Kč a od doby dosažení zletilosti syna M. K. ml. k jeho rukám finanční částku ve výši 7 000,- Kč, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 56/2009 ze dne 8. 6. 2009, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 470/2009, za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 175/2008 ze dne 7. 8. 2008, který nabyl právní moci dne 3. 2. 2009, byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 odsouzen k souhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Odvolání obviněného M. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. května 2011, sp. zn. 11 To 158/2011, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že soudy nesplnily svou povinnost, pokud se jako předběžnou otázkou nezabývaly posouzením skutečných výdělkových možností obviněného v rozhodném období. Obviněný v průběhu řízení opakovaně vypověděl, že v rozhodném období pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná – zedník. V březnu roku 2009 ovšem utrpěl vážný úraz žeber, v jehož důsledku nemohl po dobu minimálně šesti měsíců vykonávat svou práci a ocitl se tak bez jakýchkoliv příjmů. Ani před úrazem ale jeho příjmy nebyly příliš vysoké, dobrovolné dávky nemocenského pojištění proto nehradil. Tuto obhajobu obviněného soudy nevyvrátily a nepřihlédly ani ke skutečnosti, že výživné stanovené obviněnému ve výši 3 000,- Kč, by jím nemohlo být hrazeno ani z případných dávek nemocenského pojištění. Obviněnému nelze přisuzovat, že výživné na syna nehradil zaviněně a jeho jednání proto nelze posuzovat jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i „vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu řízení a projednání“. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že námitky v něm obsažené považuje za nedůvodné. Pokud obviněný v řízení uváděl, že v rozhodném období utrpěl zranění, které mu znemožnilo dosáhnout výdělků, z nichž by mohl uhradit stanovené výživné, pak odmítl specifikovat, u koho se mu zranění stalo, uváděl, že lékaře nenavštívil a nemocenské dávky nepobíral. Všechny své dluhy ale v rozhodném období splatil, finančními prostředky tedy zjevně disponoval, jen dal přednost zájmu na úhradu svých ostatních závazků před zájmem na výživě svého dítěte. Státní zástupkyně se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil v nepřímém úmyslu /§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/, neboť věděl, že neplacením výživného může ohrozit oprávněné zájmy svého syna a pokud se tak stane, byl s tím srozuměn. Vyživovací povinnost ve výši 3 000,- Kč je vzhledem k věku syna a jeho potřebám nízká a nepochybně nepostačující ke krytí jeho odůvodněných potřeb. V silách obviněného, který v době, kdy vydělával, dosahoval příjmu až 20 000,- Kč, tedy nepochybně bylo toto výživné hradit. Jelikož v posuzované věci námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nemůže být naplněn ani druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy první z alternativ tohoto dovolacího důvodů vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nepřichází v úvahu. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům: Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel tento jím uplatněný dovolací důvod naplnil tvrzením, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho schopnostmi a možnostmi hradit v rozhodné době stanovené výživné a dále tvrzením, že ze zjištěného skutkového stavu nelze vyvodit závěr o existenci jeho zavinění a tedy dospět k závěru o jeho vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. K tomu, aby Nejvyšší dospěl k takovému závěru ovšem bylo třeba jisté dávky tolerance. Zčásti se totiž dovolací námitky obviněného opírají o kritiku způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (především pokud jde o hodnocení pravdivosti výpovědi obviněného) a z jaké důkazní situace vycházely, což nejsou námitky, které by bylo možno podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný, zákonný dovolací důvod. Žádnou z námitek dovolatele navíc Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou. Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného pod dobu delší než čtyři měsíce a za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Objektem přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na příslušných ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Ustanovení § 85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dí