11 Tdo 408/2017

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 T 116/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části citovaného rozhodnutí.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. K. odvolání směřující do výroků o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací toto odvolání projednal a rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 3 To 383/2016, napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výrokové části tohoto rozhodnutí.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (částečně upravených soudem odvolacím) se obviněný J. K. dopustil trestné činnosti tím, že ,,1) v přesně nezjištěné době od 12. 3. 2014 do 29. 2. 2016 na různých místech v N. J., okr. N. J., v cca 40 případech zdarma poskytl ke kouření Z. G. v nezjištěných dávkách v tzv. skleněnce celkem cca 10 gramů sušiny konopí – marihuany,

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V podaném dovolání obviněný předně namítl, že přisuzovaný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť s ohledem na zjištěný skutkový stav a hodnocení provedených důkazů vyplývá, že předmětné návykové látky měl obviněný pouze pro vlastní potřebu, a jeho jednání tak mělo být kvalifikováno jako trestný čin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu ve smyslu § 284 tr. zákoníku.

V návaznosti na to pak obviněný poukázal, že v posuzované věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný totiž opakovaně uvedl, že návykové látky nenabízel ani nezprostředkoval, což bylo ostatně prokázáno zejména výpovědí svědků K. D., M. R. a L. R. u hlavního líčení. Dále též zdůraznil, že výpovědi svědků u hlavního líčení byly ve zjevném nesouladu s jejich výpověďmi v přípravném řízení. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak v rozporu s ústavně zaručeným právem obviněného na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 3 To 383/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 T 116/2016, a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného J. K. zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 223/2017 ze dne 24. 2. 2017), v němž Nejvyššímu soudu sdělil, že se k tomuto dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby v dané věci Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud pak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a námitky obviněného, že se nedopustil přisuzované trestné činnosti, konstatuje, že tyto neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové a procesní povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.

Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.

Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.

Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je však s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.

Nejvyšší soud tak pouze nad rámec a ve stručnosti konstatuje, že pokud obviněný namítl, že na základě provedených důkazů nemohla být prokázána jeho vina ve vztahu k přisuzované trestné činnosti, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na řádné a logické hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l. 299-300), s nímž se – až na začátek doby páchání předmětné trestné činnosti pod body 1-3 výroku o vině – plně ztotožnil i soud odvolací (č. l. 338-341). Ve stručnosti pak lze zrekapitulovat, že ačkoli obviněný v podstatě popřel spáchání přisuzovaného jednání a namítl, že předmětné návykové látky měl pro vlastní potřebu, soudy obou stupňů na základě provedených důkazů (a to konkrétně jednotlivých svědeckých výpovědí, protokolu o provedení domovní prohlídky, protokolu o vydání hmotné věci, jakož i odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie) tuto obhajobu jednoznačně vyvrátily. Soud prvního stupně se rovněž dostatečně a řádně vypořádal i s hodnocením svědeckých výpovědí, neboť v případě, že zjistil rozpory ve výpovědích svědků z přípravného řízení a hlavního líčení, postupoval správně podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., a tedy přečetl jejich výpověď přípravného řízení a dotázal se na příčinu rozporů, přičemž poté v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z které výpovědi vycházel a proč. V takovém postupu neshledal žádnou vadu ani soud odvolací, který na základě svého přezkumu zkonstatoval, že soud prvního stupně při čtení výpovědí svědků z přípravného řízení a při následné konfrontaci s jejich výpověďmi u hlavního líčení postupoval striktně podle zákona a tyto provedené důkazy hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

Soudy obou stupňů tedy shodně a bez důvodných pochybností dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě pod body 1) až 11) neoprávněně prodal nebo jinak jinému opatřil omamnou a psychotropní látku a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, přičemž je nepochybné, že se předmětného jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud pak v návaznosti na to konstatuje, že pokud soudy obou stupňů za daného stavu uplatnily právní kvalifikaci podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nelze tomuto závěru vytknout žádné pochybení, neboť na základě výše uvedeného je evidentní, že obviněný svým jednáním beze zbytku naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a nikoli trestného činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 tr. zákoníku.

Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplnila i požadavky přezkoumatelnosti rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti. Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až odst. 5 tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.