11 Tdo 741/2023

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 73 T 10/2021, byl obviněný I. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán pod body I. až III. vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za toto jednání byl městským soudem odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. K. (dále též jen „poškozená“) částku ve výši 9.148.000 Kč. Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 52/2022, a to tak, že napadený rozsudek městského soudu z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil toliko ve výroku o trestu. Citovaným rozsudkem vrchního soudu pak byl obviněný, za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. řádu, nově odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Naopak v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Městského soudu v Praze nezměněn.

Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný I. S. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 52/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 73 T 10/2021, napadl obviněný I. S. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž v rámci odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) a m) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Napadané rozhodnutí navíc podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a konečně jím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně brojil proti zákonnosti postupu, kterým nalézací soud ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. řádu v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 4. 2022 přečetl protokol o výpovědi poškozené J. K. Obviněný poukazuje na fakt, že problematika využitelnosti a použitelnosti důkazu, výslechu svědka provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon, kterému obhajoba nebyla přítomna a nemohla tedy klást svědkovi otázky, byla opakovaně řešena v rámci judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Ústavního soudu ČR, který se např. ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, podrobně zabýval jednotlivými kritérii stanovenými judikaturou ESLP (rozsudky velkého senátu ve věcech Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. 12. 2011, č. stížnosti 26766/05 a 22228/06 a rozsudek ve věci Schatschaschwili v. Německo ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Obviněný poukazuje, že ve smyslu tzv. Al-Khawajova testu je potřeba posoudit, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, jakou váhu tento důkaz měl a zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba zvážit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Nalézací ani odvolací soud přitom neumožnily dovolateli, aby jeho znevýhodněné postavení, dané nemožností klást svědkyni - poškozené J. K. otázky, resp. být přítomen jejímu výslechu, bylo dostatečným způsobem vyváženo. Dovolatel např. opakovaně žádal o provedení důkazů, které se vztahovaly i k věrohodnosti jmenované svědkyně a požadoval doplnění znaleckého posudku MUDr. Michal Hrona a PhDr. Václavy Tylové k rozporům, které se týkají výpovědi poškozené, a to za situace, kdy sám nalézací soud uvedl, že se ne zcela ztotožnil se všemi závěry jejich posudků, a to zejména stran možnosti toho, zda u poškozené mohlo docházet navzdory jejímu setrvalému duševnímu stavu k přechodným zlepšením v tzv. světlých chvilkách.

Dovolatel následně podrobně rekapituloval přehled některých událostí, které se vztahují k výslechu poškozené J. K., přičemž z těchto je podle jeho tvrzení patrné, že podle protokolu o výslechu ze dne 11. 3. 2019 byla poškozená navzdory svému duševnímu onemocnění schopna dvouhodinového spontánního vylíčení událostí a dalšího dvouhodinového výslechu, kdy odpovídala na otázky. I pro tyto zjevné rozpory mezi názory lékařů, znalců a mezi textem protokolu o její výpovědi bylo podle obviněného potřeba aktualizovat závěry znalců, kteří se u soudu v roce 2022 vyjadřovali k duševnímu stavu poškozené J. K. z července 2019. Doplnění znaleckého posudku mělo mimo jiné odborně odpovědět na to, zda poškozená J. K. měla nebo mohla mít v uplynulých letech světlé chvilky, díky kterým jednala zcela normálně a díky kterým byl M. T. zproštěn obžaloby. Dovolatel je toho názoru, že i kdyby oba soudy odůvodněně shledaly, že nelze opakovat výslech poškozené J. K. u hlavního líčení, zamítnutím návrhů na doplnění dokazování ztížily podmínky dovolatele a učinily řízení jako celek nespravedlivým, a to např. tím, že pro nadbytečnost zamítly jeho návrhy na vypracování znaleckého posudku z oboru expertiza písma, který měl postavit najisto, které listiny předložené poškozené u výslechu dne 11. 3. 2019 skutečně poškozená psala a podepsala. Dovolatel proto z výše uvedených důvodů považuje postupy obou soudů a jejich rozsudky za projev porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

Obviněný dále namítá, že důkaz v podobě výpovědi poškozené byl nalézacím soudem hodnocen rozporuplně, když ho tento neposoudil za dostatečně věrohodný k prokázání subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k obžaloby zproštěnému M. T., zatímco obviněný byl s podporou tohoto důkazu pravomocně odsouzen. Takto nepřezkoumatelné selektivní hodnocení výpovědi poškozené J. K. podle obviněného vybočuje z pravidel pro hodnocení důkazů a nerespektuje obsah provedeného dokazování, porušuje zásady spravedlivého procesu a zakládá zjevný rozpor mezi obsahem provedeného důkazu a rozhodným skutkovým zjištěním. Výše naznačené zhodnocení uvedených důkazů ze strany nalézacího soudu se následně podle obviněného promítlo i do výroku uvedeného pod bodem I. rozsudku, kdy nebylo ze strany nalézacího soudu správné popsat skutek tak, aby obsahoval konstrukt „následného vylákávání blíže neurčených částek pod různými záminkami“. To totiž nevyplývá z žádných z provedených důkazů a ani z výpovědi poškozené. Obviněný nadto poukazuje, že nalézací soud přerušil hlavní líčení za účelem porady senátu k vyhlášení rozsudku jen na cca půl hodinu a poté rozsudek vyhlásil, pročež se domnívá, že vzhledem k rozsahu závěrečných řečí jak obhájců, tak obviněných, fakticky nemohl senát pojmout do svých úvah a hodnocení námitky a argumenty, které při závěrečných řečech zazněly. Odvolací soud se sice zabýval důvody pro přečtení protokolu o výslechu poškozené J. K., avšak neodstranil podstatné rozpory, které se k věrohodnosti výpovědi a důkazní hodnotě váží a zamítl návrhy důkazů, které mohly podstatné rozpory, namítané v rámci odvolání, objasnit a které měly být případnými vyvažujícími faktory. Soudy také nesprávně vyhodnotily možnost provedení výslechu klíčové svědkyně v místě jejího pobytu např. formou videokonference, kdy tyto způsoby výslechu se považují za bezpečnější a přijatelnější pro poškozené. Pokud navíc má poškozená J. K. dle znaleckého posudku zachovánu dlouhodobou paměť, tak i to podle obviněného podporuje závěr o možnosti znovu opakování jejího výslechu v řízení před soudem.

Podle obviněného navíc nemá výrok o vině popsaný pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu podklad v provedeném dokazování, jelikož poškozená k vylákávání peněžních částek z půjček nic neuvedla, naopak k dotazům vyšetřovatele popřela, že by vůbec dostávala peněžní prostředky od obžaloby zproštěného M. T. nebo osoby dovolatele. Tento výrok pak obsahuje také chybu v popisu skutku v části týkající se doplatků kupní ceny za nemovitost v Praze - XY, neboť splátky kupní ceny předmětné nemovitosti nesouhlasí součtově o 200.000 Kč, kdy součet ve výroku uvedených splátek doplatku kupní ceny činí jen 1.506.260 Kč. Pokud byl skutek popsaný pod bodem I. nalézacím soudem konstruován tak, že obviněný teprve následně vylákával obdržené peněžní prostředky od poškozené J. K., tak mohl „vylákat“ jen tolik, kolik skutečně poškozená J. K. od obžaloby zproštěného M. T. obdržela. Výrok s popisem skutku při zohlednění tam uvedených částek je nesrozumitelný a byl chybně promítnut i do výroku o náhradě škody.

Dovolatel se dále domnívá, že rovněž k jednání popsanému pod bodem II. v části „splátky kupní ceny nebyly poškozené předány“ nebyly provedeny žádné důkazy. Z výpovědi poškozené, ale ani svědků nemůže být patrné, jak bylo s penězi, které obviněný z prodejů obdržel, následně naloženo. Za stávající důkazní situace musí být připuštěno, že dovolatel při úhradě jejího dluhu jednal i ve prospěch poškozené J. K. a při uplatnění zásady in dubio pro reo po prodeji nemovitostí ve XY obdržené peníze z prodeje poškozené předal, a to poté, co byl s jeho pomocí uhrazen dluh poškozené vůči družstvu ve Vysokém Mytu ve výši 229.512 Kč. Fakt, že nebyly předloženy doklady k předání peněz, nemůže být důkazem proti dovolateli, neboť účetní doklady se běžně archivují jen 5 let. Podstatné je, že v celém spisu není žádný důkaz svědčící o tom, že by peníze poškozené nepředal, přičemž sama poškozená k tomuto dotazována policejním vyšetřovatelem vůbec nebyla. Prokazatelné úhrady peněžních částek ve prospěch poškozené navíc vypovídají podle obviněného i ve prospěch jeho námitek, dle kterých nemohl být dán, již od jeho seznámení se s poškozenou J. K., jeho úmysl připravit poškozenou o veškerý její majetek. Dovolatel uvádí, že soudy neposoudily správně skutečnost, že nedisponoval od počátku plnou mocí od poškozené, přičemž půjčky, zástavní smlouva, stejně jako kupní smlouva na nemovitost v Praze - XY byly sjednávány přímo, ne na plnou moc. V době, kdy se dovolatel s poškozenou J. K. seznámil, prokazatelně nevlastnila celou tuto nemovitost a obviněný nemohl veřejně zjistit možnost jejího budoucího dědění. Výroky rozsudku tedy měly být formulován tak, aby z nich byla patrná jednotlivá jednání s uvedením všech znaků trestného činu, právě pro nezbytnost odlišit a prokázat všechny stránky trestného činu, tedy i subjektivní stránku u každého jednotlivého přimění k uzavření půjčka a následného vylákání peněz.

Ani odkaz na nepříkladný život obviněného nemůže být podle jeho mínění důkazem pro závěr o vině trestným činem, přičemž dovolatel dokládal písemnosti, které prokazují, že měl legální zdroje příjmů. Soudy neprovedly důkaz dohodou o správě finančních prostředků, tak jak bylo navrhováno, u dohody o správě finančních prostředků nalézací soud odmítl provést ztotožnění čísla účtu příjemce a neprovedl požadované částečné přečtení dohody, zatímco odvolací soud přečtení dohody zamítl zcela. Právě finanční prostředky ve výši téměř 2.000.000 Kč obdržené dovolatelem přes účet svědkyně P. K. by mohly prokázat opak, resp. vyvodit odlišná zjištění a závěry, a to i ve vztahu ke svědkyni P. K., která si na obdržení finančních prostředků pro dovolatele přes její účet nepamatovala. Obviněný tedy ve vztahu k tomuto navrhovanému důkazu namítá existenci opomenutých důkazů, přičemž dodává, že zamítnuty byly také jeho návrhy ve vztahu k důkazům, které měly podpořit tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozené či návrh na obstarání výpisu z rejstříku trestů na svědka T. P. O navrhovaném důkazu čtyřmi pracovními posudky na dovolatele nalézací soud dokonce nikterak nerozhodl, přitom žádné jiné dokazování k aktuálnímu stavu a osobě dovolatele nebylo prováděno. Soud tak mimo jiné odmítl provést důkazy navržené dovolatelem, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnil, a to za situace, kdy důkazy prokazující vinu obviněného netvořily ucelený řetězec, ze kterého by bylo možno bez pochyb vyvodit, že se skutečně stalo jednání tak, jak je uvedeno ve skutkových větách a kdy byla věrohodnost výpovědi poškozené hodnocena odlišně ve vztahu k obviněnému a jinak ve vztahu k obžaloby zproštěnému M. T.Dovolatel se domnívá, že mezi závěry vyvozenými z dokazování jsou dány zjevné a závažné rozpory, které bylo třeba posuzovat v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch jeho osoby.

Obviněný dále namítá, že jím zajištěná úhrada dluhu poškozené vůči družstvu v částce 229.512 Kč představovala nezbytný výdaj pro zachování majetku poškozené J. K. a minimálně o tuto částku měl být ponížen výrok o náhradě škody, který byl odvozen od výroku č. II rozsudku nalézacího soudu. Odůvodnění stran výroku o náhradě škody pak podle obviněného nesplňuje zákonné a judikaturní požadavky na odůvodnění výroku, jelikož v něm absentuje zejména sdělení toho, o jaké předpisy se nárok opírá, případně z jakých dílčích položek se nárok skládá a proč byla případná náhrada snížena nebo zvýšena. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, je podle obviněného patrné, že v rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Shrnutí požadavků na adhezní výrok a jeho odůvodnění je např. uvedeno i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 975/2020, a další konstantní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Při absenci odůvodnění výroku o náhradě škody nalézacím soudem byla dovolateli podle jeho tvrzení upřena možnost se seznámit s úvahami, na nichž nalézací soud založil své rozhodnutí a podat proti nim kvalifikované námitky v rámci odvolání, zvlášť při dané výši náhrady škody, čímž došlo k porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces. Z napadených rozhodnutí přitom podle obviněného není ani patrné, zda byl v adhezním řízení zvažován aspekt proporcionality.

Za podmínek, kdy k úvahám soudů stran posouzení nároků poškozené na náhradu škody nelze prakticky ničeho seznat, se dovolatel domnívá, že není též dána příčinná souvislost ve vztahu k výroku o náhradě škody ve výši 9.148.000 Kč. Dovolatel se domnívá, že není dána příčinná souvislost s částkou 7.650.000 Kč stanovenou pod bodem I. výroku o vině, jakožto pozdější kupní cenou za nemovitost, která byla podkladem pro výrok o vině a o náhradě škody, přičemž by se při stanovení výše náhrady škody mělo dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky. V této souvislosti dovolatel uvádí, že není správný ani závěr nalézacího soudu, že si musel být vědom toho, že obžaloby zproštěný M. T. na veškerých transakcích značně vydělá a tak obohatil i jiného. Obviněný, pakliže by se z jeho strany skutečně jednalo o podvodné jednání, mohl mít povědomost o znaleckém posudku stran obvyklé ceny nemovitosti v Praze – XY zpracovaného pro účely soudního prodeje nemovitosti v rámci exekuce ve výši 4.500.000 Kč, a pokud by tedy pojal úmysl sebe obohatit podvodem, lze mu i z hlediska subjektivní stránky trestného činu klást povinnost k náhradě škody maximálně v této, eventuálně v částce 4.900.000 Kč, za kterou poškozená J. K. obžaloby zproštěnému M. T. předmětnou nemovitost dne 22. 3. 2012 prodala, když tímto prodejem, resp. následným vylákáním blíže neurčených částek (a v blíže neurčenou dobu), mohlo dojít k ukončení trestněprávního jednání (datum dokonání trestného činu nebylo uvedeno). Výrok o vině popsaný pod bodem II. a výrok o výši škody přitom nezohledňují ani skutečnost, že znalec v rámci odhadu ceny družstevního bytu ve XY uvedl cenu 618.000,- Kč, kdy si ovšem znalec není jist přesnou cenou v rozmezí 15% a v souladu se správným právním posouzením, jakož i zásadou in dubio pro reo měly soudy ponížit znalcem udávanou cenu a takto sníženou cenu nemovitosti promítnout do výroku o vině pod bodem II. a do výroku o náhradě škody.

Důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje dovolatel i ve skutečnosti, že skutek, jak byl soudy zjištěn zejména v bodech II. a III., měl být podle jeho mínění právně kvalifikován jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, jelikož dané jednání realizoval na základě plných mocí udělených poškozenou za účelem vyřízení jejího dědictví a následné správy jejího majetku formou prodeje. V celém řízení podle obviněného nebylo prokázáno, že by plné moci nemohly být uděleny v době přechodného zlepšení zdravotního poškozené J. K., resp. v době tzv. světlých chvilek, jakož ani to, že by peněžní prostředky následně nepředal poškozené. V rámci dokazování bylo z pohledu dovolatele pouze zjištěno, že kupní cena nemovitostí byla nižší než obvyklá cena zjištěná znalcem Ing. Miroslavem Kotaškou, kdy takovýto rozdíl ve sjednané kupní ceně oproti ceně odhadní by mohl představovat porušení povinnosti při správě cizího majetku. Dovolatel se rovněž domnívá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokračující trestný čin, jelikož mezi jednotlivými útoky trestného činu podvodu nejsou dány veškeré znaky pokračování v trestném činu, zejména nelze dovodit potřebnou blízkou časovou souvislost, a to vzhledem k vždy mnohaměsíčním prodlevám mezi přiměním k sjednání půjček/vylákáním obdržených částek. Jelikož jeho jednání nebylo možno posoudit jako pokračující trestný čin, eventuálně by se mohlo jednat o zcela jiný trestný čin s mírnějším trestem, obviněný ve spojení s těmito námitkami tvrdí, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv toto bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu promlčeno.

Obviněný se ve svém dovolání dále vymezuje i proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, jelikož podle jeho názoru soudy nedostatečně zohlednily skutečnost, že byl dne 7. 5. 2013 pravomocně odsouzen za jiný trestný čin a dne 7. 5. 2018 mu byl tento trest zahlazen, přičemž předchozí zahlazený trestný čin měl být do výše trestu podle jeho názoru více zohledněn. Současně měly být jako důkazy provedeny 4 pracovní posudky dovolatele předložené v závěru hlavního líčení, které jsou podstatné pro úvahy soudů o výši trestu. Taktéž celková doba mezi trestným jednáním dovolatele a konečným rozhodnutím má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Dovolatel se tak na základě těchto skutečností domnívá, že jemu uložený trest je trestem represivním a odporuje obecným zásadám pro ukládání trestů.

Konečně pak obviněný namítá, že ve výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o částečném zrušení rozsudku nalézacího soudu není uvedeno, z podnětu koho (jaké osoby) byl rozsudek částečně zrušen. V kontextu této skutečnosti tvrdí, že se odvolací soud ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, Pl. ÚS-st. 56/22, nevypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného a neprovedl důkaz svědeckou výpovědí poškozené ani další obviněným navrhované důkazy.

Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a následně věc vrátil městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného zaslala své písemné stanovisko ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 431/2023-24, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně konstatovala, že pod body I. až III. výroku o dovolatelově vině je popsáno takové jeho podvodné jednání, které je vedeno jednotícím záměrem zbavení poškozené veškerého jejího nemovitého majetku. Za podmínek § 116 tr. zákoníku o pokračující trestné činnosti byl tedy způsoben trestný následek na jejím majetku v celkovém rozsahu 9.148.000 Kč, čímž došlo k naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s desetiletou promlčecí dobou, jejíž běh byl přerušen usnesením příslušného policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. řádu, pročež trestní odpovědnost obviněného nemohla zaniknout uplynutím promlčecí doby.

K námitkám dovolatele stran nevěrohodnosti výpovědi poškozené a použitelnosti této výpovědi, stejně jako k důvodům neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů, státní zástupkyně plně poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, který zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění sice byla učiněna převážně na podkladě výpovědi poškozené J. K. z přípravného řízení, nicméně ta byla podpořena i dalšími provedenými důkazy. Tento procesní úkon byl přitom podle § 158 odst. 9 tr. řádu proveden za účasti osob uvedených v § 158a tr. řádu. Při znaleckém doložení neschopnosti poškozené účastnit se osobně jednání před soudem a při dále splněných podmínkách procesní čistoty jak důkazu opatřeného ještě před zahájením dovolatelova trestního stíhání, tak i z hlediska způsobu jeho provedení při hlavním líčení, nebyl mezi tvrzeními poškozené a závěry přibraných znalců zjištěn žádný rozpor, který by musel být k dovolatelově návrhu odstraňován na podkladě dalších důkazů. A to ani ve smyslu dovolatelem namítaných tzv. světlých chvilek, které při zjištění povahy duševního onemocnění poškozené toliko mohly v osobách laických a její osobnost neznalých vyvolávat takový dojem, nikoliv však na straně dovolatele, který měl dobrou znalost o jejím skutečném zdravotním stavu. Takovou znalostí byl ostatně motivován ve smyslu snazšího dosažení svého trestného záměru. S odkazem na výpovědi svědků, kteří modus dovolatelem praktikovaného sociálního kontaktu nejen se ženami popisují a vyjadřují se v této souvislosti i ke způsobu jeho života, nelze podle státní zástupkyně než odvolacímu soudu přisvědčit v jeho přezkumném závěru, že není nutno doplňovat dokazování o obhajobou navrhované důkazy. Soud totiž rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou skutkovou okolnost, která je důležitá pro zjištění rozhodného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Přitom postupuje na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu a při povědomí, že rozsah prováděného dokazování nemůže být bezbřehý a že nemusí vyhovět všem důkazním návrhům.

Státní zástupkyně se neztotožňuje ani s námitkami, kterými se obviněný snaží zpochybnit důkazní podklad, vztahující se k rozsahu vylákané části kupní ceny na poškozené J. K. po uskutečnění prodeje její nemovitosti popsané pod bodem I. výroku o vině, jelikož obviněný podle státní zástupkyně přehlíží, že k dokonání jeho podvodného jednání pod označeným bodem výroku o vině, a tím i ke způsobení jeho škodlivého následku, došlo takovým jeho manipulativním jednáním, v důsledku kterého se poškozená ocitla v situaci osoby zatížené platebními závazky z nevýhodné půjčky a dalších na ni navazujících půjček a nucené za účelem jejich uspokojení uskutečnit prodej své nemovitosti pod její reálnou tržní cenou. Z tohoto důvodu jsou podle státní zástupkyně nedůvodné rovněž námitky obviněného, kterými rozporuje správnost kvalifikace skutku pod body I. až III. výroku o jeho vině a námitky, podle kterých na jeho straně absentovalo zavinění vzhledem k újmě na nemovitém majetku. V této souvislosti je třeba poukázat na to, jakým způsobem dovolatel poškozenou při zneužití jejího duševního onemocnění vmanipuloval do formálně založeného (a nejen jednoho) závazkového vztahu s obžaloby zproštěným M. T., jakož i do způsobu jeho náhradního „uspokojení“ prodejem její nemovitosti za výše uvedených okolností. V podrobnostech pak v uvedeném směru státní zástupkyně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.

Jedná-li se o námitku obviněného, že soudy obou stupňů nezohlednily ve výroku o náhradě škody skutečnost, že dluh poškozené J. K. vůči bytovému družstvu ve Vysokém Mýtě ve výši 229.512 Kč byl uhrazen za pomoci jeho půjčky od obžaloby zproštěného M. T., nelze podle státní zástupkyně přehlédnout, že bez uhrazení tohoto dluhu poškozené, váznoucího na později obchodovaném družstevním podílu, by k takové obchodní transakci vůbec nemohlo dojít. Tuto „investici“ do majetku poškozené totiž lze spojovat toliko s náklady na spáchání trestného činu podvodu, jejichž výši nelze podle státní zástupkyně v souladu s jí poukazovanými judikatorními závěry Nejvyššího soudu odečíst od celkové částky uložené k náhradě způsobené škody.

Podle státní zástupkyně pak nelze právní relevanci přiznat ani námitce obviněného, že ve vztahu k bodu I. výroku o vině mohl mít povědomost maximálně o ceně nemovitosti, za kterou ji poškozená prodala obžaloby zproštěnému M. T. V této souvislosti je podle státní zástupkyně třeba znovu poukázat na výše popsaný trestný následek, který nastal v důsledku dovolatelova manipulativního jednání, spočívajícího v tom, že poškozená byla zbavena také této části svého nemovitého majetku v ceně obvyklé. Ta byla určena za podmínek § 137 tr. zákoníku znalcem Ing. Kotaškou v částce 8.300.000 Kč. Pokud došlo k jejímu ponížení na částku 7.650.000 Kč, pak se tak stalo ve prospěch dovolatele při zohlednění reálné tržní ceny, tedy té, za kterou byla předmětná nemovitost skutečně zaobchodována. Otázka předvídatelnosti kauzálního nexu pachatelova jednání a způsobeného následku se totiž může vztahovat pouze k takovému následku, se kterým je spojen závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, tedy do časového momentu jeho dokonání.

Státní zástupkyně se neztotožňuje ani s námitkou obviněného směřující proti správnosti právního posouzení skutku s poukazem na zjištění, že kupní cena majetkové hodnoty popsané pod bodem II. výroku o vině byla znalcem Ing. Kotaškou uváděna s pravděpodobností 85 % a kdy tak měla být v souladu se zásadou in dubio pro reo ponížena její cena o částku 92.700 Kč. V uvedeném směru totiž dovolatel neodůvodnil, jakým způsobem by taková skutková okolnost mohla poznamenat otázku správnosti přisouzeného výroku o jeho vině z hlediska naplnění kvalifikačního znaku podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nepochybně by však podle státní zástupkyně taková skutečnost mohla mít vliv na rozsah částky, přisouzené v rámci adhezního řízení k její náhradě, nicméně takové zjištění z obsahu dostupného spisového materiálu nevyplývá. Pokud se jmenovaný znalec za účelem stvrzení svých odborných závěrů dostavil k hlavnímu líčení, pak se z pořízené protokolace nepodává, že by se na něho v uvedeném směru obracel některý z intervenujících obhájců a k poukazované otázce pravděpodobnosti jeho znaleckých závěrů požadoval bližšího upřesnění.

K námitkám obviněného stran výroku o náhradě škody státní zástupkyně konstatuje, že zaměření připojených judikatorních odkazů se týká pouze vytýkatelných nedostatků ve standardu odůvodnění adhezního výroku v souladu s podmínkami § 125 odst. 1 tr. řádu, a nikoliv otázky jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Přitom v posuzovaném případě se včas a řádně uplatněný a následně i přisouzený nárok poškozené na náhradu způsobené škody neopírá o jiné, než o procesní ustanovení § 228 odst. 1 tr. řádu. Podle státní zástupkyně lze tedy pouze nad rámec uvedeného komentáře na podkladě zcela správné argumentace soudu nalézacího – uvedené pod bodem 60. odůvodnění jeho rozsudku - zkonstatovat, že v rámci předepsaného postupu podle § 228 odst. 1 tr. řádu vycházel soud z výroku o vině, když při jeho aplikaci musel korigovat uplatněný nárok poškozené pouze ve vztahu k jeho části pod bodem I. Přisouzený výrok o náhradě škody pak mohl plně akceptovat v rámci svých přezkumných závěrů i soud odvolací pod bodem 50. odůvodnění svého rozsudku s tím, že jsou tam citované podmínky § 228 odst. 1 tr. řádu zcela splněny a že žádná zákonná překážka takovému postupu nebrání.

Státní zástupkyně dále k námitce obviněného stran toho, že bylo na místě, aby soud po zproštění původně spoluobviněného M. T. každou jednotlivou manipulaci poškozené k přisouzeným majetkovým dispozicím a následné vylákání finančních prostředků od ní formuloval jako jednotlivé jednání samostatně, s uvedením všech nezbytných znaků trestného činu podvodu, resp. dílem jeho pokusu, konstatovala, že v souvislosti s charakteristikou dovolatelova jednání jako pokračující trestné činnosti, nenechává popis skutkových okolností uvedený ve výroku o jeho vině nikoho na pochybách, že obviněný svůj trestný záměr, popsaný v uvozující části tzv. skutkové věty, naplnil všemi následně popsanými podvodnými útoky pod body I. až III. výroku o vině, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným, že ve vztahu k e spoluobviněnému M. T. došlo k vydání zprošťujícího výroku podle § 226 písm. b) tr. řádu. V této souvislosti státní zástupkyně rovněž poukazuje na to, že podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

K obviněným namítané nepřiměřenosti trestu státní zástupkyně poukázala na podrobný rozbor poměru přitěžujících a polehčujících okolností, tak jak jsou konstatovány v rozsudku soudu nalézacího, a to včetně výstižného, byť expresivního označení charakteristiky dovolatelova jednání. Na straně druhé nelze podle státní zástupkyně soudu odvolacímu upřít znatelně vyšší míru vyváženosti jeho náhledu na účelnost dovolatelova trestního postihu tak, aby byl současně naplněn požadavek individuální i generální prevence. A to tak, že stále ještě dostatečným způsobem postihuje povahu a závažnost jeho jednání tak, jak byla vyhodnocena soudem nalézacím, nicméně zohledňujícím jak dobu uplynuvší od spáchání činu, tak i v mezidobí nastalou změnu jeho osobních poměrů, a současně odůvodňujícím naplnění výchovné složky uloženého trestu při jeho poměrně výrazném zmírnění zásahem odvolacího soudu. Při plně akceptovatelném postupu soudu odvolacího pak podle státní zástupkyně nelze spatřovat prostor k ještě výraznější korekci napadeného výroku o trestu, a to pouze v důsledku nespojenosti obviněného s jeho výměrou.

Konečně pak k námitce chybějícího výroku o zamítnutí odvolání obviněného, popř. jeho neúplnosti, státní zástupkyně poukazuje, že v posuzované trestní věci zcela zjevně dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že odvolání obviněného je důvodné pouze částečně, a to v té části, která směřovala proti výroku o trestu, když ve zbývajících výrocích mu nemohl přiznat žádného opodstatnění. Za popsaného stavu věci tak nepřicházelo do úvahy, aby byla nedůvodná část odvolání obviněného, s níž se odvolací soud řádným způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, zamítnuta zvláštním výrokem podle § 256 tr. řádu.

Státní zástupkyně tedy závěrem svého vyjádření konstatovala, že uplatněné námitky obviněného pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit lze, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Obviněný I. S. ve svém dovolání předně odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jenž slouží k nápravě vady řízení spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno navzdory tomu, že byl dán některý z důvodů jeho nepřípustnosti taxativně uvedených v § 11 tr. řádu nebo v § 11a tr. řádu, a příslušný orgán činný v trestním řízení přesto nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. řádu, § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, § 223 odst. 1 tr. řádu, § 231 odst. 1 tr. řádu, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 2 tr. řádu.

Obviněný dále ve svém dovolání odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu zaveden až jeho novelou účinnou od 1. 1. 2022, byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obviněný uplatnil také dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, když chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí - coby dovolací důvod ve smyslu citovaného zákonného ustanovení – může být naplněn ve dvou variantách. První alternativa spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá alternativa spočívá v tom, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.

V neposlední řadě obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž byť to ve svém podání výslovně neuvedl, uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. řádu. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky sice z převážné většiny odpovídají dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, nicméně jako takové jsou – z níže rozvedených důvodů - zcela zjevně neopodstatněné.

V návaznosti na výše uvedené je již na tomto místě třeba znovu připomenout, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Naopak Nejvyšší soud je do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (resp. zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti stran správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, neboť tyto závěry byly opřeny o četné a řádně provedené důkazy. Jelikož však dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opětovně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, byla postavena na procesně nepoužitelných důkazech a nadto k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, Nejvyšší soud předložený případ obviněného I. S. znovu přezkoumal.

K námitce spočívající v porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku provedení procesně nepoužitelného důkazu přečtením protokolu o výpovědi poškozené J. K. je třeba uvést, že protokol o předchozí výpovědi svědka soud v rámci dokazování přečte postupem podle § 211 odst. 1 písm. a) tr. řádu tehdy, pokud taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, eventuálně postupem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. řádu tehdy, byl-li výslech svědka proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze tedy přečíst protokol jen o takovém výslechu svědka, který byl proveden jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný za splnění podmínek podle § 158a tr. řádu (tzn. před zahájením trestního stíhání za účasti soudce), a to nikoliv jen formálně, nýbrž při zachování faktického stavu určujícího neodkladnost či neopakovatelnost takového úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu.

Nejvyšší soud považuje za potřebné kromě uvedeného zmínit, že právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces a bylo již rozpracováno bohatou judikaturou nejen Ústavního soudu České republiky, ale i rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož mají být důkazy v zásadě prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Existují přitom výjimky z této zásady, které však lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS ve sv. č. 47, roč. 2007 na str. 951). Ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (srov. Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, ze dne 15. 6. 1992). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, může tedy dojít tehdy, pokud byly splněny podmínky trestního řádu pro omezení práva obviněného vyslýchat svědka, avšak jednalo se o stěžejní či výlučný usvědčující důkaz a řízení vzhledem k jeho okolnostem nelze jako celek považovat za spravedlivé.

Nejvyšší soud v projednávané věci se zřetelem na výše uvedené principy a zákonem stanovená procesní hlediska posuzoval postup jak orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání obviněného, tak i úkony činěné soudem prvního stupně v rámci realizovaného procesu dokazování, přičemž neshledal porušení postupu stanoveného v § 158a, § 158 odst. 9 tr. řádu ani § 211 tr. řádu, a to ani z pohledu judikatury Ústavního soudu České republiky, či ESLP, neboť má za to, že s ohledem na všechny ve věci zjištěné okolnosti byly splněny podmínky proto, aby soud poškozenou při hlavním líčení nevyslýchal, nýbrž postačovalo, aby její předchozí výpověď z přípravného řízení přečetl, a to z důvodů, které do svých rozhodnutí vtělily již soudy nižších stupňů. Zároveň je nezbytné zdůraznit, že návrh na osobní výslech poškozené byl navrhován obhajobou opakovaně před oběma soudy nižších stupňů, přičemž oba soudy se s tímto návrhem řádně vypořádaly.

Výpověď v přípravném řízení učinila poškozená za účasti svého opatrovníka, jakož i soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť s ohledem na její duševní stav bylo již v této době zřejmé, že její schopnost zapamatovat si a reprodukovat události byla snížena, přičemž v kontextu její dlouhodobé a progresivně se vyvíjející duševní poruchy bylo zřejmé, že s ohledem na její věk, progresivní vývoj poruchy a možnou ataku by nemuselo být možné výslech opakovaně provést i v pozdější době. Za těchto okolností tak bylo postupováno v souladu s § 158 odst. 9 tr. řádu, pokud policejní orgán poškozenou při splnění dalších podmínek vymezených v ustanovení § 158a tr. řádu (tj. za účasti soudce na návrh státního zástupce) uvedeným způsobem vyslechl. V bodě 4. odůvodnění svého rozsudku se přitom nalézací soud vypořádal s důkazním návrhem obhajoby stran osobní výpovědi poškozené, k němuž uvedl, že z vyjádření ošetřující lékařky, jakož i z vyjádření znalců je zřejmé, že opakovat výslech poškozené u hlavního líčení není možné, neboť by to mohlo způsobit významné poškození jejího zdraví. V této souvislosti soud poukázal zejména na znalecký posudek znalců MUDr. Michala Hrona a PhDr. Václavy Tylové, kteří uvedli, že u poškozené byla v době nyní projednávaného jednání přítomna duševní porucha, a to konkrétně schizofrenní onemocnění s defektem osobnosti, s defektem intelektových funkcí, kdy posuzovaná s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou nebyla schopna rozpoznat a ovládat své jednání, uvědomit si dopad svého jednání na svoji osobu z důvodu narušeného myšlení, uvažování, vnímání a zpracování reality, přičemž účast u hlavního líčení by vedla ke značnému zhoršení jejího psychického stavu. Tyto závěry pak byly podpořeny mimo jiné i vyjádřeními MUDr. Dagmar Blahutové jakožto ošetřující lékařky poškozené.

Soud prvního stupně, jenž na základě všech uvedených skutečností využil možnosti postupovat podle § 211 odst. 2 tr. řádu, nepochybil, pokud neshledal důvod pro opakovaný výslech poškozené v rámci hlavního líčení, a to zejména s ohledem na její závažnou duševní poruchu s progresivním vývojem omezující její schopnost učinit relevantní výpověď a nutnost šetřit její osobu v rámci dalších psychicky náročných a zatěžujících situací, mezi něž výslech konaný před soudem v hlavním líčení za přítomnosti obviněného zcela jistě patří. S ohledem na charakter duševní poruchy poškozené a její zranitelnost se pak tato omezení vztahovala i na alternativní formy realizace její výpovědi, jako je např. videokonference, která by byla pro poškozenou rovněž zatěžující po psychické stránce. Za daných podmínek proto bylo nejvhodnějším řešením, aby soud - za splnění všech dalších procesních náležitostí - její výpověď z přípravného řízení v rámci hlavního líčení postupem podle § 211 odst. 2 tr. řádu přečetl.

Nejvyšší soud s ohledem na všechna uvedená kritéria zdůrazňuje, že ačkoli je v této věci svědectví poškozené J. K. zásadním pramenem, z nějž jsou čerpány informace týkající se činu a jeho průběhu, nejde o důkaz, který by stál zcela izolovaně a osamoceně. Nutné je poukázat zejména na poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno právě nebo především proto, aby byly přezkoumány okolnosti a tvrzení, které poškozená při svých intelektuálních a paměťových schopnostech při své duševní poruše byla schopna sdělovat a reprodukovat. Jak orgány činné v přípravném řízení, tak i soudy obou stupňů se právě této otázce věnovaly s maximální snahou a s největší možnou objektivitou prokazovaly okolnosti, o nichž poškozená vypovídala. Rozhodně lze v této návaznosti přisvědčit soudům, že skutečnosti sdělované poškozenou byly dosvědčovány dalšími ve věci provedenými důkazy, díky čemuž její výpověď nestojí osamoceně, nýbrž zapadá do zjištěných proběhlých časových i dějových událostí. Proto i přesto, že poškozená nebyla v rámci své výpovědi, učiněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon v přípravném řízení, schopna popsat způsob vylákání peněžních prostředků obviněným, a dokonce ani potvrdit jejich převzetí, v rámci všech okolností, jak byly zjištěny, nevznikají pochybnosti o tom, že půjčky sjednával a právní úkony související s jejím nemovitým majetkem pro poškozenou vykonával obviněný, a to s úmyslem obohatit se na úkor její osoby. Závěr o vině obviněného učiněný soudy nižších stupňů je tudíž výsledkem souhrnu všech svědeckých výpovědí a objektivních skutečností, které byly v průběhu trestního řízení pečlivě zjišťovány a v kontextu všech v úvahu přicházejících možností zvažovány. Pokud tedy soudy na základě těchto zjištěných a blíže rozvedených skutečností a procesních postupů dospěly k závěru, že výslech poškozené učiněný v přípravném řízení je v souladu se všemi zákonnými podmínkami, z nichž je nutné akcentovat zejména přítomnost soudce a opatrovníka, v jejímž důsledku byla v potřebné míře garantována zákonnost tohoto úkonu, nebylo nutné opakovat výslech poškozené před soudem, který vedl hlavní líčení s větším časovým odstupem od samotné události, a v této souvislosti tak bylo upřednostněno omezení rizika zhoršení její duševní nemoci snahou vybavit si vzpomínky na traumatizující období jejího života, v němž v důsledku jednání obviněného přišla o domov a prakticky veškerý hodnotný majetek. Jelikož nalézací soud postupoval zcela v souladu se zákonem a po důsledné úvaze, přičemž výpověď poškozené podpořila řada dalších důkazů, mohlo by jejím přečtením být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces pouze tehdy, pokud by v důsledku zbylého průběhu řízení bylo na místě na něj pohlížet jako na nespravedlivé v jeho celku, což ovšem Nejvyšší soud neshledal.

Na výše uvedeném pak podle Nejvyššího soudu ničeho nemění ani obviněným namítaná skutečnost, že poškozená byla schopna výpovědi v přípravném řízení s poukazem na to, že hovořila i samostatně bez dotazování a na délku realizace tohoto procesního úkonu. Identické námitce se přitom věnoval již odvolací soud v bodě 28. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jeho závěry, podle kterých nelze spatřovat rozpory mezi závěry znalců MUDr. Michala Hrona a PhDr. Václavy Tylové s obsahem protokolu o výslechu poškozené ze dne 11. 3. 2019, jelikož z tohoto protokolu je naopak zjevné, že poškozená si řadu věcí nevybavuje a vypovídá zejména k okolnostem vývoje jejího vztahu s obviněným, a to v krátkých a jednoduchých větách, přičemž autentičnost tohoto projevu a schopnost poškozené jej učinit výše jmenovaní znalci potvrdili.

V rámci své námitky směřované vůči procesu dokazování a přípustnosti důkazu výše odkazovanou výpovědí poškozené J. K. pak obviněný spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že současně s nevyslechnutím svědkyně kontradiktorním způsobem před soudem byla zamítnuta i část jeho důkazních návrhů, čímž byla ztížena jeho pozice a možnost obhajoby, jelikož k posouzení věrohodnosti poškozené mělo být podle jeho názoru provedeno znalecké zkoumání podpisů listin, jejichž podpis poškozená popřela, jakož i doplňující znalecké zkoumání k osobě poškozené. Tím mělo být zjištěno, zda poškozená mohla mít přes své duševní onemocnění světlé chvilky a v určitých momentech jednat jako svéprávná osoba. Dále pak obviněný navrhoval ztotožnění vlastníka čísla účtu z dohody o správě finančních prostředků ze dne 30. 6. 2011, důkaz výpisem z Rejstříku trestů svědka T. P. a čtyřmi pracovními posudky na svoji osobu.

Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o n