11 Tvo 11/2025 – Nejvyšší soud

11 Tvo 11/2025-9576 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 stížnost obviněného B. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 9 To 23/2025, a rozhodl t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného B. G. zamítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 9 To 23/2025-9558, rozhodl Vrchní soud v Praze o návrhu obviněného B. G. (dále též jen „stěžovatel“ nebo „obviněný“) na vyloučení členů senátu 9 To uvedeného soudu z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, tak, že členové senátu 9 To ve složení JUDr. Miroslav Pavrovský, předseda, JUDr. Kateřina Radkovská a Mgr. Jan Kadlec nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. v trestní věci obviněného vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 9 To 23/2025. 2. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost, v níž namítal, že z obsahu usnesení odvolacího soudu postupně vydaných v posuzované věci senátem 9 To ve výše uvedeném složení je zřejmé přesvědčení tohoto odvolacího senátu o vině obviněného. Nejmarkantněji je toto přesvědčení vyjádřeno v usnesení ze dne 20. 8. 2024, bod 188. Podle obviněného odvolací soud postupem uvedeným v tomto bodě překročil své oprávnění obsažené v § 264 odst. 1 tr. ř. a vyjádřil svůj názor na věc dříve, než byl povolán k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud soud prvního stupně již postupoval v souladu s názorem odvolacího soudu, jak má být ve věci rozhodnuto, jakékoli námitky obviněného vůči takovému rozhodnutí soudu prvního stupně jsou logicky odkázány k neúspěchu. Odvolací soud za tohoto stavu věci o aktuálních námitkách obviněného proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže nestranně rozhodnout. Jak uvedl např. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 3 To 46/2020, odvolací soud nesmí dávat nalézacímu soudu závazné pokyny k tomu, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit, může ale poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit soud nižšího stupně, čím se má znovu zabývat, a které skutečnosti vzít také v potaz (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 56/1965, č. 36/1968 a č. 57/1984 Sb. rozh. tr., nebo také nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Obviněný má tedy za to, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský, Mgr. Jan Kadlec a JUDr. Kateřina Radkovská nemohou nestranně rozhodnout o aktuálním odvolání obviněného (proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 47 T 6/2018-9428), neboť již dříve prezentovali svůj názor na to, jak má být o vině či nevině obviněného rozhodnuto, a to jednoznačně v neprospěch obviněného, čímž zavázali i soud prvního stupně. Podjatost uvedených soudců nadto vyplývá i z postupu, kdy ve svých úvahách zcela ignorovali v dané věci vyjádřený názor Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, v bodech 23. a 24. 3. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Miroslav Pavrovský, Mgr. Jan Kadlec a JUDr. Kateřina Radkovská jsou podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučeni z vykonávání úkonů v daném trestním řízení. 4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal na podkladě stížnosti obviněného napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, tedy správnost jeho výroku týkajícího se návrhu na vyloučení členů senátu 9 To Vrchního soudu v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. 5. V obecné rovině je potřeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. 6. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, v němž mimo jiné uvedl, že „…nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení“ (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740). 7. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). 8. Stěžovatel dovozuje podjatost dotčených soudců výhradně z toho, že v posledním kasačním rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, sp. zn. 9 To 38/2024, bod 188.), měl dotčený odvolací senát jednoznačně vyjádřit svůj názor na vinu obviněného a svými pokyny tak měl překročit oprávnění vyplývající z § 264 odst. 1 tr. ř. 9. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). Jinak také řečeno, Nejvyšší soud v rámci posuzování důvodnosti námitky podjatosti zásadně není oprávněn věcně přezkoumávat dříve učiněná meritorní rozhodnutí odvolacího soudu. 10. Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2085/21, týkajícím se ovšem primárně podmínek pro postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. (přikázání věci jinému senátu soudu prvního stupně) a z něj dovozuje překročení oprávnění podle § 264 odst. 1 tr. ř. ze strany odvolacího senátu ve výše označeném kasačním rozhodnutí. 11. Je ovšem třeba konstatovat, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, nastínil kautely pro ústavně konformní výklad § 263 odst. 7 tr. ř. a § 264 odst. 1 tr. ř. V něm předestřel jak základní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tak i judikaturu Ústavního soudu k této problematice, přitom formulov