11 Tz 33/2019 – Nejvyšší soud

11 Tz 33/2019-94 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky, ve prospěch odsouzeného M. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o : Pravomocným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, byl porušen zákon v ustanoveních § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. a v § 270 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a v řízení, které mu předcházelo usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, v ustanoveních § 268 odst. 1 a § 329 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného M. M. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, se zrušují. Současně se zrušují též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Liberci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : 1. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016, bylo rozhodnuto, že: I. Podle § 266 odst. 2, 7 a § 327 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) za užití § 268 odst. 1, 2 a § 329 odst. 1 z. m. j. s., čl. 4 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV Rady o použití zásady vzájemného uznávání pokut a peněžitých trestů a čl. 6 rámcového rozhodnutí 2008/947/SVV Rady o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty na území České republiky (dále jen „ČR“) se uznává rozsudek Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. II K 1051/13, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 14. 6. 2014, pro trestný čin proti majetku - podvodného jednání podle čl. 286, § 1 polského trestního zákoníku (KK) a trestný čin proti věrohodnosti dokladu - materiálního padělání podle čl. 270 § 1 polského trestního zákoníku, kterým byl odsouzenému uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 10 zlotých se stanovením náhradního trestu odnětí svobody ve výměře 40 dnů a trest odnětí svobody ve výměře 1 roku a 4 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v délce 5 let se započtením doby zadržení v délce 2 dnů na 4 denní sazby peněžitého trestu a 2 dny náhradního trestu odnětí svobody. II. Podle § 268 odst. 5 z. m. j. s. se uložený peněžitý trest ve výši 720 zlotých přepočítává podle devizového kurzu České národní banky ke dni 6. 6. 2014 na částku 4.806 Kč. III. Podle § 330 odst. 1 z. m. j. s. se uznává přiměřená povinnost spočívající v tom, že odsouzený je povinen nahradit poškozeným škodu způsobenou trestným činem. IV. Uznané rozhodnutí se vykoná. V. Podle § 267 odst. 5 z. m. j. s. se neuznává soudem uložená povinnost k náhradě poplatku a nákladů řízení ve výši 8.047,97 zlotých. " 2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ke stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci usnesením ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. částečně zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. a nově v rozsahu zrušení rozhodl tak, že se podle § 270 odst. 4 z. m. j. s. upouští od výkonu uznaného rozhodnutí, pokud jde o výkon uloženého peněžitého trestu s tím, že ve zbytku se uznané rozhodnutí vykoná. 3. Ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) podal dne 8. 3. 2019 pod č. j. MSP-762/2017-ODJ-SPZ/3 podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 To 42/2017, stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného M. M. Po rekapitulaci stěžejních skutkových okolností své námitky rozdělil do dvou částí. 4. V první z nich, ohledně doručování předvolání a doručování rozsudku odsouzenému, ministr spravedlnosti s odkazem na § 267 odst. 1 písm. e) z. m j. s. a § 328 odst. 1 písm. f) z. m j. s. uvedl, že v dané věci bylo polskou stranou deklarováno, že řízení před Okresním soudem v Sieradzu, v němž bylo vydáno rozhodnutí, o jehož uznání a výkon bylo žádáno, proběhlo v písemné formě trestního řízení, kdy se jmenovaný sice nezúčastnil osobně soudního jednání, jiným způsobem však převzal informaci o plánovaném datu a místu konání jednání soudu. Okresnímu soudu v Liberci byla kromě samotného rozhodnutí doručena dvě osvědčení vztahující se k témuž cizozemskému rozhodnutí, a to osvědčení ve smyslu čl. 4 odst. 1, 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2005/2014/SVV, týkající se peněžitého trestu a nákladů řízení a osvědčení ve smyslu čl. 6 odst. 1, 2 rámcového rozhodnutí Rady č. 2008/947/SVV, týkající se podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. 5. Ačkoliv z těchto osvědčení ohledně doručování předvolání a doručování samotného rozsudku odsouzenému vyplývají zjevné rozpory, na něž ministr spravedlnosti v podrobnostech poukázal, Okresní soud v Liberci přesto dospěl k závěru, že výkonu rozhodnutí nebrání překážky uvedené v § 267 odst. 1 písm. a) až g) a 328 odst. 1 písm. a) až h) z. m. j. s. Tento svůj závěr, jak vyplývá z usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 1 T 69/2016 pak odůvodnil tak, že předvolání k jednání polského soudu bylo odsouzenému M. M. doručeno náhradním způsobem, kdy toto převzala jeho manželka v místě jeho bydliště, přičemž při převzetí předvolání podle polského trestního řádu souhlasila s tím, že mu toto předvolání doručí. Podle okresního soudu tak takto doručené předvolání splňuje podmínky podle § 267 odst. 3 písm. a), resp. § 328 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., tedy, že výše jmenovaný jiným způsobem obdržel úřední informaci o datu a místu konání nařízeného jednání soudu, o plánovaném jednání soudu věděl a byl informován, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v jeho nepřítomnosti, přičemž s tímto názorem se následně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. 6. Podle ministra spravedlnosti je tak sice nesporné, že předvolání, které polský soud M. M. zaslal, převzala jeho manželka, není však prokazatelně zjištěno, zda mu toto skutečně předala. Bez dalšího dokazování není postaveno najisto, že skutečně o jednání Okresního soudu v Sieradzu nařízeném na den 6. 6. 2014 jmenovaný věděl, a pokud se jej nezúčastnil, že byl o možnosti jednání a vynesení rozhodnutí v jeho nepřítomnosti informován. 7. V tomto ohledu stěžovatel poukázal, že v řízení o uznání rozhodnutí jiného členského státu, a to ať již ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění, či ukládajícího trest nespojený se zbavením osobní svobody, dohled nebo přiměřená omezení anebo povinnosti, je třeba vycházet z podmínek tak, jak jsou do vnitrostátní právní úpravy implementovány z příslušných rámcových rozhodnutí. Zdůraznil též požadavek tuzemské právní úpravy na to, aby osoba, jíž se věc týká, byla osobně předvolána a byla informována o datu a místu konání nařízeného jednání, resp., aby jiným způsobem obdržela úřední informaci o datu a místu nařízeného jednání soudu tak, že bylo jednoznačně zjištěno, že o plánovaném jednání soudu věděla a byla informována, že jednání může být konáno a rozhodnutí vyneseno i v její nepřítomnosti. 8. V návaznosti na to ministr spravedlnosti konstatoval, že danou otázku rovněž řešil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr EU“) ve věci vedené pod sp. zn. C-108116 PPU v rámci řízení o předběžné otázce Soudu v Amsterdamu ve věci „Dworzecki“, kdy ze závěrů rozsudku ze dne 24. 6. 2016 na položené předběžné otázky vyplynulo, že v případě jednání a vydání rozhodnutí in absentia je bezpodmínečně třeba doložit, že dotyčná osoba o termínu a místě jednání soudu a možnosti vynesení rozhodnutí v nepřítomnosti skutečně věděla, přičemž nepostačuje informace o tom, že předvolání bylo předáno dospělému členu domácnosti, který se zavázal písemnost adresátovi předat. 9. Protože učiněná zjištění v projednávané věci takový závěr neumožňují, nebylo podle stěžovatele možno ve věci rozhodnout o uznání a výkonu rozsudku Okresního soudu v Sieradzu ze dne 6. 6. 2014. Okresní soud v Liberci měl nařídit veřejné zasedání, v jehož rámci by k dané otázce vyslechl jak samotného M. M., tak jeho manželku v postavení svědka. Pokud se tak nestalo a krajský soud svým usnesením ze dne 14. 6. 2017 rozhodnutí Okresního