15 Tdo 960/2023 – Nejvyšší soud

15 Tdo 960/2023-1848 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2024 v řízení o dovolání, které podal obviněný L. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 14/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a jim předcházející průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 2 T 14/2017, byl obviněný L. F. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 3 roků (správně mělo být užito odkazu na § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, resp. nyní jde o § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku – poznámka Nejvyššího soudu). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti F. S., s. r. o. (dále též jen „poškozená“), jako náhradu škody částku ve výši 1 290 000 Kč (se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních). 2. Následně na podkladě odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že (při úpravě popisu skutku) znovu uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za nějž mu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl také o uplatněném nároku na náhradu škody. 3. Obviněný se dopustil zločinu podvodu podle závěrů soudů nižších stupňů (zjednodušeně uvedeno) následovně. V Plzni na přesně nezjištěném místě v blíže neurčené době, pravděpodobně v březnu 2014, nejpozději však v srpnu 2014, v úmyslu se obohatit, uzavřel jako kupující s již odsouzeným P. J. jako prodávajícím kupní smlouvu o převodu nemovitostí, ačkoliv P. J., který vystupoval jako jednatel obchodní společnosti F. S., s. r. o., již dne 6. 1. 2014 zaniklo oprávnění jednat za tuto obchodní společnost, čehož si byl obviněný L. F. dobře vědom. Proto kupní smlouvu nepravdivě datovali ke dni 3. 1. 2014, kdy byl P. J. jednatelem uvedené společnosti. Předmětem koupě byla budova č. p. XY na pozemku parc. č. XY a budova bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec Plzeň. Kupní cena byla ve smlouvě deklarována na částku 2 000 000 Kč a měla být uhrazena zápočtem vzájemných pohledávek, k nimž ale nebyl právní důvod. Obviněný nechal notářsky ověřit podpisy tzv. legalizací ke dni 1. 10. 2014 a uvedenou padělanou smlouvu dne 3. 10. 2014 předložil společně s návrhem na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálnímu úřadu Plzeň-XY (z téhož dne 3. 10. 2014), který P. J. vědomě podepsal v části označené „I. Údaje o účastnících řízení – právnických osobách“ jako jednatel obchodní společnosti F. S., s. r. o., ač jím v době sepsání a podání návrhu nebyl a neměl ani žádné jiné oprávnění za uvedenou obchodní společnost jednat. Toho si byl dobře vědom i obviněný L. F., přesto tento návrh na vklad spolupodepsal v části „I. Údaje o účastnících řízení – fyzických osobách“ ve snaze dosáhnout toho, aby byl zapsán jako vlastník uvedených nemovitostí. Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště XY (dále též jen „katastrální úřad“), k němuž byl návrh podán, však svým rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014, č. j. XY, uvedený návrh na vklad zamítl. Obviněný poté dne 25. 11. 2014 podal proti tomuto rozhodnutí katastrálního úřadu žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který o ní rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, tak, že povolil vklad vlastnického práva obviněného k uvedeným nemovitostem. Proti rozsudku podala poškozená odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015, jímž potvrdil citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni. Tím byla poškozené obchodní společnosti F. S., s. r. o., způsobena škoda ve výši nejméně 1 290 000 Kč. Uvedený popis skutku užitý soudem prvního stupně (bod 1. tohoto usnesení) pak odvolací soud svým rozsudkem (bod 2. tohoto usnesení) pozměnil tak, že Krajský soud v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 207/2014 rozhodl na základě předložené kupní smlouvy, o které se mylně domníval, že byla uzavřena skutečně dne 3. 1. 2014, tedy v den, kdy byl P. J. ještě jednatelem obchodní společnosti F. S., s. r. o. 4. Na úvod je třeba dále poznamenat, že shora citované rozsudky soudů nižších stupňů nejsou prvními meritorními rozhodnutími učiněnými v této trestní věci. Původně byl totiž obviněný shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020. Spolu s obviněným L. F. byl tímto rozsudkem odsouzen též spoluobviněný P. J. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně ale podal obviněný L. F. dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného L. F. jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že nevěnovaly náležitou pozornost otázce, kdo vlastně měl být obviněným uveden v omyl, což nebylo ani náležitě vyjádřeno v popisu skutku. Upozornil, že uveden v omyl podle dosavadních zjištění nebyl katastrální úřad, jak snad soudy nižších stupňů naznačovaly, protože k zápisu změny osoby vlastníka došlo až pravomocným povolením vkladu vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí, tedy až rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, kterým bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště XY, ze dne 29. 10. 2014, č. j. XY, a který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015. Soudy nižších stupňů rozhodující v tomto trestním řízení jednoznačně neoznačily subjekt, který měl být jednáním obviněných uveden v omyl. Pro případ, že by jím měl být soud, bylo třeba se též vypořádat s otázkou, nakolik jej bylo možné uvést v omyl (ve spojitosti s tím bylo třeba se vypořádat s dosavadní judikaturou). II. Dovolání obviněného 5. Obviněný L. F. podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný na úvod obsáhle zrekapituloval průběh dosavadního trestního řízení, včetně kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021), které podle něj soud prvního stupně zcela ignoroval, když ani z jeho druhého odsuzujícího rozsudku není z jeho skutkové věty zřejmé, koho a jak měl uvést v omyl. 6. Odvolací soud pak podle obviněného pochybil, pokud nerozhodl podle principu in dubio pro reo a nezprostil obviněného obžaloby. Podle obviněného totiž skutkové zjištění, že kupní smlouva nevznikla dne 3. 1. 2014, nemá oporu v důkazech, dokonce je v přímém rozporu se svědeckými výpověďmi manželky obviněného K. F. a jeho synovce P. F. Dosavadní řízení je zatíženo důkazní nouzí, protože zde není jediný jasný důkaz k prokázání viny obviněného. 7. Dále obviněný (stejně jako v předchozím dovolacím řízení) namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nelze soud, který rozhodoval o vkladu vlastnického práva, považovat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl. K tomu odkázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Naplnění zákonného znaku skutkové podstaty tres