20 Cdo 1026/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1026/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2004 Spisová značka:20 Cdo 1026/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1026.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 88 odst. 1 předpisu č. 200/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 20 Cdo 1026/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné městské části B. – K. P., proti povinnému M. H., zastoupenému opatrovníkem A. Č., pracovnicí Městského soudu v Brně, pro částku 200,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 512/97, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 23. července 2002, č. j. 20 Co 253/2002-25, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto, že výkon rozhodnutí se zastavuje. Odvolací soud přisvědčil názoru, že důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) je uplynutí pěti let od konce lhůty k zaplacení pokuty za přestupek. Ztotožnil se také s právním názorem soudu prvního stupně, že je-li předmětem výkonu rozhodnutí pokuta za přestupek dle zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), řídí se vymáhání těchto plateb ustanovením § 88 zákona č. 200/1990 Sb., který je předpisem speciálním jak k zákonu č. 71/1967, o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), tak k zákonu ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Konečně pak odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že otázka prekluze „a tím tedy vymahatelnosti nároku“, je otázkou hmotněprávní upravenou ustanovením § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod shledává v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dále apeluje na potřebu sjednocení soudní praxe v kauzách podobných věci souzené. Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.) důvodné není. Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí obce (obecního úřadu), jímž osobě uznané vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. byla uložena pokuta, nelze v soudním řízení o výkon rozhodnutí vykonat i po uplynutí lhůty pěti let stanovené § 88 odst. 1 tohoto zákona. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Titulem soudního výkonu nejsou jen rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, nýbrž i rozhodnutí a jiné právní akty, jež předjímá ustanovení § 274 písm. a) až h) o.s.ř. O tom, že takovým titulem (ve smyslu ustanovení § 274 písm. f/ o.s.ř.) je rozhodnutí vykonávané v dané věci („příkaz komise pro projednávání přestupků Rady MČ B. – K. P.“, z 27. 9. 1994, č.j. TR 515/94), jímž byl povinný uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 48 zákona č. 200/1990 Sb., a kterým mu byla uložena pokuta ve výši 200,- Kč, „splatná do 15 dnů ode dne právní moci příkazu“, pochybnosti není; zpochybněno nebylo ani to, že uvedené rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne 15. 10. 1994, je vykonatelné. Součástí konstantní soudní praxe je závěr, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí (případně jiný akt podle § 274 o.s.ř.) lze vykonat jen do určité doby, musí v této době být jeho výkon nařízen a proveden; po jejím uplynutí již takové rozhodnutí podkladem soudního výkonu být nemůže, návrh na nařízení výkonu tudíž musí být zamítnut, a byl-li výkon nařízen, soud jej jako nepřípustný podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastaví, neboť tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Tak je tomu jmenovitě podle ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., které stanoví, že rozhodnutí správního orgánu lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti, a jež se uplatní i v řízení o výkon rozhodnutí soudem; uvedená lhůta je prekluzívní, a proto během ní musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné pod č. 21/1999 v časopise Soudní judikatura, a další). Tyto důsledky pro výkon rozhodnutí tedy nastávají i tehdy, když prekluzívní doba pro výkon rozhodnutí uplyne až v průběhu řízení o výkon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002). Uvedené závěry, z nichž odvolací soud zjevně (byť zčásti implicite) vycházel, nebyly dovoláním dotčeny. Povaze dovolacího přezkumu jakožto přezkumu pravomocných rozhodnutí odpovídá, že (až na zde nevýznamnou výjimku) právní posouzení věci vychází z toho znění dotčených právních předpisů, jež bylo účinné v době rozhodování odvolacího soudu, tj. v daném případě v den 23. 7. 2002 (dále jen \"ve znění pozdějších předpisů\"). Podmínky výkonu se jinak odvíjejí od znění předpisu, na jehož základě bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, účinného v době, kdy se tak stalo; následné změny však nejsou v dané věci (v rozhodném směru) významné. Podle § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení lze vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené pro jejich zaplacení. Obdoba s výše citovaným ustanovením § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. je zjevná. Oproti tomu ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., jehož se dovolatelka dovolává, stanoví, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Zákon č. 200/1990 Sb. předpokládá dva důležité předpisy subsidiární; za prvé zákon č. 71/1967 Sb., a za druhé zákon č. 337/1992 Sb.; podle jeho § 51 totiž platí, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení, a § 88 odst. 2 stanoví, že správní orgán příslušný k výkonu rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení postupuje při výkonu těchto rozhodnutí podle zákona o správě daní a poplatků. Z poměru předpisu obecného (základního) a subsidiárního plyne, že subsidiární se použije tehdy a jen tehdy, jestliže předpis obecný sám konkrétní úpravu nemá, resp. když určitou situaci, vlastní upravovaným vztahům, sám nereguluje. Otázku, jaké jsou důsledky marného uplynutí (určité) doby poté, co se vykonávané rozhodnutí stalo vykonatelným, však zákon č. 200/1990 Sb. upravuje, a to právě v citovaném ustanovení § 88 odst. 1; byť ve věcné shodě se (subsidiárním) zákonem č. 71/1967 Sb. (§ 71 odst. 3) nastoluje režim prekluze (se všemi výše uvedenými důsledky), neuplatní se obecná prekluzívní doba tří, nýbrž pěti let, a stejně tak se proto neuplatní ani režim promlčení, z něhož vychází na druhém místě zmíněný subsidiární zákon (č. 337/1992 Sb.), zakotvený v jeho ustanovení § 70. Na tom nelze ničeho změnit ani odkazem na ustanovení § 147 odst.