20 Cdo 1471/2005 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1471/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2006 Spisová značka:20 Cdo 1471/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1471.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. § 256 odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1471/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. V., proti povinnému M. B., zastoupenému advokátem, pro částku 396 322, 60 Kč s příslušenstvím, přikázáním jiné peněžité pohledávky, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 1203/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 2. 2005, č. j. 9 Co 158/2005-33, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 11. 2004, č. j. 92 E 1203/2004-16, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě z 10. 2. 1998, č. j. 17 Cm 84/96-24, kterým byl povinný zavázán zaplatit právnímu předchůdci oprávněného /V. a.s./ částku 2 002 550,- Kč a náhradu nákladů řízení). S odvolací námitkou povinného, že dohoda o postoupení pohledávky, jíž nynější oprávněný prokazuje nabytí práva od svého právního předchůdce, a tedy svou aktivní legitimaci v exekučním řízení, není veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 6 notářského řádu, jelikož nesplňuje náležitosti požadované jeho ustanoveními § 59 odst. 1, 3 a § 74 odst. 2 (obsahuje zkratky všeobecně nepoužívané a označení místa a data ověření „v O. dne 6. 3. 2000“ je umístěno teprve za podpis notářské tajemnice a otisk úředního razítka notáře), se krajský soud s poukazem na jinou exekuční věc (sp. zn. 90 E 1243/2000) téhož povinného, rozhodnutou usnesením z 24. 9. 2004, č. j. 9 Co 804/2004-61 (č.l. 19 a násl. tohoto spisu), vypořádal závěrem, že dohoda o cessi s ověřenýmí podpisy náležitosti veřejné listiny splňuje. Námitku neplatnosti dohody o postoupení pohledávky odvolací soud považoval ve stadiu nařízení exekuce za nerelevantní s odůvodněním, že v této fázi vykonávacího řízení se dokazování zásadně neprovádí. V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje „zásadní vadě a nezákonnosti“, totiž „opakovaně se vyskytujícímu nezákonnému postupu odvolacího soudu…“, kdy - ač to předepisují ustanovení § 253 odst. 2 a § 256 odst. 2 o.s.ř., nebylo nařízeno jednání a stran přechodu práva nebylo provedeno dokazování) povinný uplatňuje všechny přípustné dovolací důvody, tedy podle § 241a odst. 2 písm. a/, písm. b/ i odst. 3 o.s.ř. Nesprávné „hmotněprávní“ posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje jednak v kvalifikaci notářské ověřovací doložky jako splňující náležitosti předepsané ustanoveními § 59 odst. 1, 3 a § 74 odst. 2 notářského řádu, a jednak v závěru odvolacího soudu, že námitka absolutní neplatnosti postupní smlouvy nemá své místo při nařízení výkonu rozhodnutí, odůvodněnému názorem, že v této fázi vykonávacího řízení soud dokazování neprovádí. Pokud jde o další důvody neplatnosti smlouvy o cessi, kvalifikované jím samotným jako neplatné z hlediska ustanovení § 37 a § 39 občanského zákoníku, odkazuje povinný „pro stručnost“ na své odvolání. Pokud jde o identifikaci pohledávky, o níž oprávněný tvrdí, že mu byla smlouvou ze 14. 2. 2000 (č.l. 8) postoupena společností V., a.s., nesouhlasí povinný s vyjádřením oprávněného k odvolání (č.l. 28), v němž se odkazuje na názor zaujatý v usnesení Nejvyššího soudu z 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod poř. č. 165, že totiž vymáhaná pohledávka může být ve smlouvě o jejím postoupení identifikována i jinak než odkazem na vykonávaný titul, např. uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, příp. i jinými skutečnostmi; tento názor povinný považuje za „diskutabilní, když důvodem pohledávky není faktura, zvláště pak za situace, kdy by mělo jít o pohledávku přiznanou soudním rozhodnutím“. Navíc však podle povinného „není tento názor uveden do souvislosti s posouzením citované dohody ze 14. 2. 2000, jelikož toto posouzení ponechal dovolací soud v oné věci na soudu odvolacím, který je však neprovedl, když abstraktní úvahu dovolacího soudu považoval již za posouzení konkrétní dohody a zadání dovolacího soudu tak nesplnil“. Povinný proto na své námitce nedostatečné identifikace pohledávky nyní vymáhané „tvrzeným oprávněným“ i v dovolání trvá. Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Povinný však tento dovolací důvod (nazíráno pro účely posouzení přípustnosti dovolání) neuplatňuje; sám totiž zásadní právní význam (jenž je nutnou podmínkou, má-li být dovolání přípustné právě podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) přisuzuje „zásadní vadě a nezákonnosti“, pro něž usnesení soudů obou stupňů „patří zrušit“, namítá tedy vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř), již spatřuje v tom, že soud nenařídil jednání (§ 253 odst. 2 o.s.ř.), při němž by provedl dokazování stran přechodu práva (§ 256 odst. 2 o.s.ř.). Vada řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. však není (viz výše) dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.; dovolací soud k ní je sice povinen přihlédnout, a to dokonce bez návrhu, tedy z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), avšak pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné. Jak ovšem bude vysvětleno níže, dané řízení namítanou vadou stejně netrpí, jelikož při nařízení exekuce se – přes nedůslednou dikci § 256 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. znění ustanovení § 335 odst. 1, § 338b odst. 1, § 338f odst. 1 o.s.ř. a contr.) – neprovádí dokazování ve smyslu ustanovení § 122 a následujících o.s.ř., nýbrž, což platí právě i pro ustanovení § 256 odst. 2 o.s.ř., tzv. „osvědčování“, a to tak, že oprávněný přechod práva doloží určitou kvalifikovanou listinou (ostatně viz /povinnému již známé/ výše citované publikované rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, zejména jeho třetí odstavec na str. 741 uvedeného časopisu). Pro nařízení výkonu rozhodnutí (s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí) je nezbytnou podmínkou existence odpovídajícího návrhu, a ustanovení § 261 odst. 1 věty první o.s.ř., jež tento požadavek vyslovuje, se tím přihlašuje k dispoziční zásadě. Při nařízení exekuce se uplatňuje i tomu odpovídající zásada projednací, jmenovitě při posuzování okolností rozhodných z hledisek ustanovení § 261 odst. 2 věty první a druhé, § 256 odst. 2 a § 262 odst. 2 o.s.ř. Oproti tomu není při nařízení výkonu rozhodnutí místa pro zásadu ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na