20 Cdo 1574/2013 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1574/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2013 Spisová značka:20 Cdo 1574/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1574.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba poddlužnická Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 315 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 11. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.12.2013IV.ÚS 4005/13JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto1.4.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1574/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem nám. Svobody 98/4, proti žalovanému O.K. Štefka a synové, spol. s r. o., se sídlem v Těšeticích 173, identifikační číslo osoby 26291282, zastoupenému JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 29, pro 180 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 29/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013, č. j. 21Co 228/2011-117, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 7C 29/2008-96, uložil žalovanému zaplatit žalobci 180 000,- Kč a náklady řízení 825,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a dále zaplatit České republice ve stejné lhůtě soudní poplatek ve výši 7 200,- Kč (výrok II). Dne 18. 4. 2002 byla uzavřena kupní smlouva o prodeji nemovitostí mezi prodávající společností Štefka, spol. s r. o. a žalovaným, přičemž zaplacení kupní ceny bylo rozloženo do pěti splátek po 60 000,- Kč se splatností do 30. 6. 2003, 30. 6. 2004, 30. 6. 2005, 30. 6. 2006 a 30. 6. 2007. Dne 9. 9. 2003 byl žalovanému doručen správcem daně exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky ve věci dlužníka společnosti Štefka spol. s r.o., jímž byl vymáhán nedoplatek ve výši 476 836,- Kč. Žalobou (poddlužnickou) se žalobce domáhá zaplacení zbývajících splátek, když splátky, jejichž splatnost nastala k 30. 6. 2003 a 30. 6. 2004, mu již byly přisouzeny jiným rozsudkem a žalovaný za dlužníka společnost Štefka spol. s r. o., který dluží žalobci 476 836,- Kč, neplnil. Žalovaný tvrdil, že pohledávka za společností Štefka, spol. s r. o. zanikla započtením. Okresní soud provedl důkaz dohodami o úhradě závazku, v nichž si žalovaný se společností Štefka spol. s r. o. dohodli, že závazek žalovaného bude společnosti Štefka spol. s r. o. částečně uhrazen tak, že žalovaný za ni uhradí závazky, které tato společnost má vůči jiným společnostem v dohodách uvedeným. Jednalo se o dohodu o úhradě závazku z 18. 12. 2002, z 23. 1. 2003, z 4. 2. 2003 a z 12. 3. 2003. U dohody ze dne 12. 3. 2003 je uvedeno, že touto dohodou byl po zaplacení dluhu ve výši 127 278,60 Kč společnosti v dohodě uvedené závazek žalovaného vůči společnosti Štefka spol. s r. o. uhrazen. Současně provedl důkaz dohodou o zápočtu z 31. 12. 2002, z 31. 1. 2003, z 28. 2. 2003, z 31. 3. 2003, dohodou o zániku závazků a pohledávek z 31. 3. 2003 (č.l. 38 – 46 spisu). Poté dospěl k závěru, že k zániku závazku nedošlo, protože se nejednalo o vzájemné pohledávky žalovaného a společnosti Štefka spol. s r. o., ale o závazky společnosti Štefka spol. s r. o. z její podnikatelské činnosti vůči třetím obchodním subjektům. Rovněž z dohod nevyplývá, že by jimi došlo ke změně splatnosti kupní ceny za nemovitosti. Za tohoto stavu závazek žalovaného nadále trvá, a proto je povinností žalovaného jako poddlužníka zaplatit žalobci jako oprávněnému na základě vydaného exekučního příkazu částku 180 000,- Kč (§ 315 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a rovněž dovodil, že pokud žalovaný na místo společnosti Štefka spol. s r. o. plnil třetím osobám, mohlo by se jednat o postup podle § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), kde by byl však nutný souhlas věřitele, popř. podle § 533 obč. zák., kdy by žalovaný přistoupil k závazku společnosti Štefka spol. s r. o., a to bez souhlasu dlužníka, avšak po dohodě s věřitelem, popř. podle § 534 obč. zák. V tomto případě by postačovala dohoda s dlužníkem o tom, že bude splněn jeho závazek. Z takové dohody však nevyplývá existence vzájemných závazků, které by následně zanikaly započtením. K odvolacím námitkám žalovaného, že mezi ním a společností Štefka spol. s r. o. byly uzavírány ústně smlouvy o půjčce, kdy součástí těchto dohod bylo, že žalovaný společnosti Štefka spol. s r. o. poskytne půjčku tím způsobem, že plnění zašle na účet věřitele společnosti Štefka spol. s r. o., odvolací soud uvedl, že se jimi zabývat nemohl, protože s ohledem na poučení podle § 119a o. s. ř. se jedná o “nepřípustné novoty“. Odvolací soud považoval nová tvrzení žalovaného jako účelová a nevěrohodná, protože ani v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7C 848/2005 nebyla existence půjček tvrzena. Rovněž poukázal na personální propojení obou společností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v okolnosti, “že se jedná o vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Uvedl, že jeho právní jednání měl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudit jako jednatelství bez příkazu podle § 742 a zejména § 743 odst. 2 obč. zák. Ve smyslu tohoto ustanovení se společnost Štefka spol. s r. o. obohatila o částku 300 000,- Kč, neboť ve výši této částky za ni žalovaný zaplatil splatné faktury. Pohledávky z titulu § 743 odst. 2 obč. zák. žalovaný započetl dohodou uzavřenou se společností Štefka spol. s r. o. oproti pohledávce společnosti Štefka spol. s r. o. za žalovaným z titulu kupní ceny z kupní smlouvy rovněž ve výši 300 000,- Kč. Tím došlo k zániku pohledávky společnosti Štefka spol. s r. o. za žalovaným k datu 31. 3. 2003. K placení za tuto společnost přitom došlo z účtu žalovaného na účty věřitelů společnosti Štefka spol. s r. o. Žalovaný současně namítal, že v důsledku plnění za společnost Štefka spol. s r. o. došlo na straně této společnosti k bezdůvodnému obohacení podle § 454 obč. zák., takže žalovanému vznikla za touto společností pohledávka, kterou lze započíst. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a na článek Prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše „Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem“ uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2010, číslo 4. Připomněl, že žalovaný je drobná podnikatelská společnost, která nedisponovala nikdy jednateli právně vzdělanými. Zápočty pohledávek a provádění plateb lze považovat za součást administrativy při běžné podnikatelské činnosti, na kterou si podnikatelské subjekty nenajímají právníky, kteří by je finančně zatížili. Proto by nemělo být přičítáno k tíži žalovaného, že jeho listiny o zápočtech nejsou formálně právně zcela dokonalé a mělo by být právně hodnoceno, co těmito zápočty chtěl žalovaný učinit. Poukázal rovněž na § 3 obč. zák. a uvedl, že negativní rozhodnutí soudu by „pociťoval jako akt proti dobrým mravům, kdyby byl povinen plnit dvakrát za jednu pohledávku“. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu o účelovosti jednání obou společností. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil včetně rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v r