20 Cdo 1953/2024 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1953/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 8. 2024 Spisová značka:20 Cdo 1953/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.1953.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1953/2024-165 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2808/2, identifikační číslo osoby 25788001, zastoupené Mgr. Jiřím Bajerem, advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti povinnému J. V., zastoupenému JUDr. Martinem Neumannem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, pro 77 173 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 61 EXE 3761/2023, o dovolání povinného proti unesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 14 Co 252/2023-110: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 18. 8. 2023, č. j. 61 EXE 3761/2023-69, kterým Okresní soud v Mostě zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. K námitce povinného, že mu již od počátku exekučního řízení nebyl ustanoven zástupce, odvolací soud uvedl, že povinný není osobou, která nemůže před soudem samostatně jednat ve smyslu § 22 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), a která proto musí být zastoupena zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (povinný je zletilý a není omezen ve své svéprávnosti). Nejedná se ani o případ, kdy by povinnému musel být ustanoven opatrovník z úřední povinnosti ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř., neboť povinný netrpí duševní poruchou takové intenzity, že by se pro ni nemohl nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, ani není neschopen se srozumitelně vyjadřovat. Odvolací soud uvedl, že povinný sice předložil lékařskou zprávu, že je v péči psychiatrické ambulance a užívá psychofarmaka, ovšem z této zprávy neplyne, že by nebyl schopen se účastnit řízení, naopak je v ní uvedeno, že je léčen pouze ambulantně a je schopen práce, byť za omezených podmínek. Samotná skutečnost psychického onemocnění neznamená, že by účastník nebyl schopen se řízení účastnit nebo v něm samostatně jednat, zvláště jedná-li se o duševní onemocnění léčené a stabilizované. Odvolací soud konstatoval, že povinný se řízení od počátku aktivně účastní, projednávaný návrh na zastavení exekuce je jasný a srozumitelný, je z něj patrno, čeho se povinný domáhá a z jakých skutkových důvodů. Skutečnost, že soudní exekutor zamítl návrh povinného na ustanovení zástupce (dospěl k závěru, že povinný nepotřebuje advokáta pro bránění svých práv, neboť návrh na zastavení exekuce byl podán řádně, obsahuje všechny náležitosti a specifikuje i prokazuje důvody pro zastavení exekuce) a exekuční soud následně povinnému ustanovil zástupce z řad advokátů pro podání odvolání proti rozhodnutí, jímž byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut, neznamená, že rozhodnutí soudního exekutora o neustanovení zástupce zakládá vadu řízení. Usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení opatrovníka je totiž rozhodnutím, které v sobě implicitně obsahuje výhradu změny poměrů, a zakládá tak překážku věci rozhodnuté pro rozhodování o dalším návrhu na ustanovení zástupce, ledaže v mezidobí došlo ke změně poměrů – tak tomu bylo v projednávané věci. Zatímco návrh na zastavení exekuce byl srozumitelný a projednatelný, odvolání povinného postrádalo základní náležitosti, nebyly v něm uvedeny ani odvolací důvody, ani odvolací návrh. Odvolací soud zdůraznil, že odvolací řízení je v rámci řízení exekučního ovládáno zásadou úplné apelace, tudíž i kdyby neustanovení zástupce povinnému v řízení prvního stupně bylo možno považovat za vadu řízení a povinný by jen proto v řízení před soudem prvního stupně opomněl uvést nějakou rozhodnou skutečnost nebo důkaz, bylo by možno v odvolacím řízení zjednat nápravu, neboť zástupce ustanovený v odvolacím řízení může i v odvolacím řízení uvádět bez omezení jakékoli nové skutečnosti a důkazy. V dané věci ovšem ustanovený zástupce ani tak žádné nové skutečnosti či důkazy nevznesl. 2. Odvolací soud dále uvedl, že exekuční soud není oprávněn v exekučním řízení přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Námitky, jejichž obsahem – ať přímo nebo prostřednictvím námitky jiné (jako v projednávané věci prostřednictvím námitky nevykonatelnosti exekučních titulů) – je kritika věcné správnosti podkladového exekučního titulu, jsou v exekučním řízení nevýznamné, a to i ve stádiu zastavení exekuce. Povinný v návrhu na zastavení exekuce opakuje námitky, kterými odůvodňoval svou žalobu v nalézacím řízení, resp. uvádí námitky, které v nalézacím řízení na podporu důvodnosti své žaloby uplatnit mohl a měl, a tím namítá rozpor podkladových rozhodnutí ve věci samé s hmotným právem, resp. rozpor nákladových výroků s procesněprávními předpisy, čímž zpochybňuje věcnou nesprávnost exekučního titulu. Odvolací soud konstatoval, že vykonávané nákladové výroky podkladových rozhodnutí jsou vykonatelné jak po stránce formální (lhůta v nich uvedená marně uplynula), tak po stránce materiální (je v nich zcela určitě a srozumitelně uvedeno kdo, komu a jakou povinnost má splnit). 3. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že se v dané věci nejedná o zcela výjimečný a mimořádný případ, kdy by exekuční soud formou zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. měl zamezit zjevným nespravedlnostem. Ve sporném řízení je pravidlem, že neúspěšný účastník je povinen nahradit úspěšné protistraně náklady řízení. Pokud tedy povinný podal proti oprávněné žalobu, měl a mohl důvodně očekávat, že v případě svého neúspěchu bude úspěšné žalované povinen hradit náklady řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. lze použít jen v případech zvláštního zřetele a odvolací soud se v nalézacím řízení otázkou jeho uplatnění velmi pečlivě, podrobně a přesvědčivě zabýval; není proto důvodu v tomto směru podrobovat jeho závěry přezkumu v řízení exekučním. 4. Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně, že nejsou splněny předpoklady ani pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Citované ustanovení totiž váže zastavení exekuce nikoli na tvrzení povinného o jeho nemajetnosti, ale na výsledky průběhu exekuce. Návrh na zastavení exekuce byl podán v době, kdy soudní exekutor ještě neprovedl (a provést ani nemohl) úplné a důsledné šetření o majetkových poměrech povinného, tj. o tom, zda a jaký má povinný majetek a postižitelné příjmy, bez něhož nelze učinit závěr, že by průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů. Šetření o majetku povinného nelze považovat za úplné již proto, že dosud nebyl proveden soupis movitých věcí povinného. 5. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že mu měl být již od počátku exekučního řízení ustanoven opatrovník k ochraně jeho zájmů (v nalézacím řízení mu přitom byl ustanoven k ochraně jeho zájmů právní zástupce z řad advokátů). Z podání dovolatele v průběhu řízení nalézacího i exekučního je patrno, že je osobou v právu neorientovanou, neschopnou kvalifikovaně sepsat a doplnit podání, které by bylo možno jakkoli věcně projednat, není tedy pravdou, že neustanovení zástupce povinnému nemohlo a nemělo vliv na průběh nyní projednávané exekuční věci. 6. Dovolatel má za to, že k zastavení exekuce mělo dojít z důvodu uvedeného v ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť již od počátku řízení je zcela patrno, že průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. 7. Dovolatel se dále domnívá, že exekuce měla být zastavena též podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť výkon rozhodnutí by v projednávané věci vedl ke zjevné nespravedlnosti a byl by v rozporu s principy právního státu. Soud prvního stupně i soud odvolací sice poukazují na judikaturu Ústavního soudu v tomto směru, avšak podle dovolatele ji nerespektují a odchylují se od ní. V projednávané věci byl dán prostor pro překročení obecného zákazu přezkumu věcné správnosti podkladového exekučního titulu. Dovolatel poukázal na to, že v nalézacím řízení se domáhal přiznání nemajetkové újmy proti oprávněné, a byť s uplatněnými nároky nebyl úspěšný, má za to, že v jeho případě mělo být uplatněno ust