20 Cdo 2324/2002 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2324/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2004 Spisová značka:20 Cdo 2324/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2324.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 311 předpisu č. 99/1963Sb. § 317 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2324/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce České republiky – Finančního úřadu O., proti žalované Č. o. b. a.s., o 3,716.718,77 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 97/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.7.2002, č.j. 20 Co 287/2002-39, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl tzv. poddlužnické žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3,716.718,77 Kč. Posuzuje postup při provádění daňové exekuce nařízené žalobcem dospěl k závěru, že žalovaná neporušila povinnosti poddlužníka, jež jí byly uloženy ustanoveními § 303 a násl. občanského soudního řádu v tehdejším znění, a nepochybila ani co do důsledků prohlášení v daňové exekuci povinného, jež vůči ní učinil (§ 317 odst. 3 téhož předpisu). Spornou otázku, zda podle tohoto ustanovení měla být povinnému uvolněna částka v tomto prohlášení uvedená (7,667.995,- Kč) či nikoli, vyřešil odvolací soud ve prospěch postupu žalované, neboť - podle jeho názoru - „výplatním obdobím nejbližším dni, kdy jí bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí“ bylo období (již) měsíce července 1998, a na tom nemění nic to, že oprávněný (žalobce) následně přikázal uvolnit peněžní prostředky další „na výplaty mezd za měsíc srpen 1998“ (v důsledku čehož pak nemohla být z účtu povinného vymožena celá exekuovaná částka). Jestliže exekuční příkaz byl žalované doručen dne 24.8.1998, uvedl odvolací soud, byl nejbližším výplatním obdobím ve smyslu tehdy účinného § 317 odst. 3 občanského soudního řádu (a v souladu s prohlášením povinného) červenec 1998 proto, že podle § 119 odst. 1 zák. práce se mzdy vyplácejí měsíčně pozadu; srpen 1998 k uvedenému datu „dosud nebyl ukončen“, a proto splatnost mzdy za tento měsíc nastat nemohla. Žalobce (za něhož jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle jeho názoru nesprávně vyložil pojem „výplatní období“, neboť ustanovení § 119 odst. 1 zák. práce zde použít nelze; upravuje totiž „splatnost mzdy a náhrady mzdy“, což jsou právní pojmy odlišné. I kdyby bylo možné vycházet z této pojmové záměny, muselo být zřejmé, že dne 24.8.1998 (kdy byl žalované doručen exekuční příkaz) uplynula i „lhůta výplatního termínu, stanovená pro splatnost mzdy za výplatní období měsíce července 1998“, a ani „z tohoto důvodu nebylo právo se domnívat“, že uplynulé výplatní období by mohlo být výplatním obdobím nejbližším, jak ustanovení § 317 odst. 3 občanského soudního řádu požadovalo. Nesprávnost právního názoru odvolacího soudu dovozuje dovolatel i z následné právní úpravy, jež v § 304a odst. 1 (aktuálně účinného) občanského soudního řádu nahradila pojem nejbližšího „výplatního období“ pojmem nejbližšího „výplatního termínu“; ani v tomto případě by nemohlo jít o výplatu mezd za měsíc červenec, neboť ta byla splatná před doručením exekučního příkazu, již dne 13.8.1998. Jelikož rozhodnutí obou soudů bylo vydáno po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatel uplatnil i způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Jím je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), a poněvadž vady vyjmenované v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží aniž byly namítány, se z obsahu spisu nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu výklad ustanovení § 317 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, který v dané věci podal odvolací soud a dovolatel v dovolání napadl. Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze dovolání podat též z toho důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z hlediska skutkového bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost těchto zjištění zpochybněna nebyla), že žalovaná dne 24.8.1998 převzala exekuční příkaz (vydaný žalobcem dne 24.8.1998) „na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank podle § 73 odst. 6 písm. a/ zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů“, proti daňovému dlužníku pro částku 6,007.032,- Kč, a na jeho základě zablokovala téhož dne peněžní prostředky na účtech, jež pro něho vedla. Dne 26.8. a 27.8. byla žalované doručena podání daňového dlužníka (exekučně povinného), učiněná podle § 317 odst. 3, ve znění účinném do 1.1.2001, obsahující prohlášení, že částky 75.723,- Kč a 7,601.872,- Kč mají být použity k výplatě mezd zaměstnanců „za měsíc červenec 1998“. Na tomto základě žalovaná v týchž dnech uvolnila z účtu povinného celkovou částku 7,677.595,- Kč „na mzdy za červenec 1998“; dne 16.9. jí bylo doručeno rozhodnutí žalobce ze dne 14.9.1998, jímž (coby správce daně) rozhodl „o uvolnění peněžních prostředků pro výplatu mezd zaměstnanců“ v celkové výši 6,660.257,- Kč, s výslovným určením mezd „za měsíc srpen 1998“, a dne 17.9.1998 žalovaná převzala vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu. Daňovou exekuci provádí správce daně vydáním exekučního příkazu (§ 73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění do 30.6.2000). Vydá-li správce daně exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank, použije se pro výkon této exekuce přiměřeně občanský soudní řád (§ 73 odst. 7, věta první, téhož předpisu), tedy zejména ustanovení § 303 až 311, § 317 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001. Ustanovení § 311 o.s.ř., ve znění účinném do 1.1.2001, vyslovilo, že nepostupoval-li peněžní ústav při výkonu rozhodnutí řádně („tak, jak mu to ukládají ustanovení § 305, 308 a 309“), může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně. Podle § 317 odst. 3 tohoto předpisu platilo, že výkonu rozhodnutí odepsáním z účtu u peněžního ústavu nepodléhají prostředky na účtu, které výslovným prohlášením povinného jsou určeny pro výplatu mezd jeho zaměstnanců pro výplatní období nejbližší dni, kdy peněžnímu ústavu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí. Tímto prohlášením povinného byl peněžní ústav vázán; podmínkou bylo, že je odtud zjevné, že má být z výkonu rozhodnutí vyloučena pouze částka, jež odpovídá mzdovým nárokům zaměstnanců za jedno výplatní období, a to období nejbližší dni, kdy peněžnímu ústavu bylo doručeno rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí; proto pouze do nejbližšího výplatního období mohl povinný tohoto práva využít. Co se rozumí „nejbližším výplatním období“, nelze než hledat v předpisech pracovněprávních; oba jinak rozhodné předpisy - viz výše - výklad tohoto pojmu nepodávají. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v rozhodném znění, pojem „výplatní období“ nepoužíval; ustanovení § 119, jež upravovalo „splatnost mzdy“, vyloučil z použití (pro dotčené právní poměry) § 22 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 1.1.2001. Tento zákon v § 10 stanovil, že mzda je splatná pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě dohodnuto jinak. Odtud se podává, není-li splatnost mzdy určena konkrétním dnem, nýbrž obdobím vyznačujícím se svým počátkem a koncem, že maximální lhůtu pro splatnost mzdy, na kt