20 Cdo 2679/99 – Nejvyšší soud

20 Cdo 2679/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně Č. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Tělovýchovné jednotě S. H., zastoupené advokátem, a 2/ Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, PS 40, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 223/92, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6.4.1999, č.j. 40 Co 1129/98 - 114, takto: I. Dovolání proti výroku, jímž byla první žalované uložena povinnost uzavřít s žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem, s výjimkou sokolovny č.p. 50, se odmítá. II. Jinak se dovolání zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud „změnil\" rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a uložil první žalované povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem (oproti soudu prvního stupně včetně sokolovny č.p. 50), zatímco (shodně se soudem prvního stupně) žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Dospěl především k závěru, že žalobkyně je osobou z restitučního nároku oprávněnou, a pasivní legitimace svědčí první žalované, jelikož ji nezpochybňuje ani okolnost její registrace až dne 30.1.1991. Co do restituce sokolovny č.p. 50 vycházel odvolací soud z toho, že - na rozdíl od jiných restitučních předpisů - stavební změny, k nimž došlo po odnětí věci, jsou významné jen potud, zda věc v jejich důsledku „zanikla či nikoli\". Rozhodným kritériem pak je, došlo-li ke zrušení dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží, a to se v daném případě nestalo. Z budovy původní sokolovny zůstaly tři obvodové zdi, dispoziční řešení cvičebního sálu se nezměnilo, nosná konstrukce čtvrté zdi zůstala zachována, a na místě původní přístavby klubovny byly dobudovány sociální zařízení, klubovny, kotelna a sklad. V důsledku toho, uzavřel odvolací soud, stavba původní sokolovny nezanikla, existuje dosud jako věc ve smyslu právním, a (provedené) přístavby z hlediska funkčního využití patří k věci hlavní. První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež dle svého obsahu směřuje proti vyhovující části rozsudku odvolacího soudu, namítla, že právní posouzení věci odvolacím soudem je - ve dvojím směru - nesprávné (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Za prvé právním nástupcem zaniklého ČSTV se mohla stát pouze za předpokladu své registrace jako samostatného subjektu do 30.6.1990, a ten splněn není (tudíž není povinnou osobou, v čemž ji utvrzuje názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 19/97), a za druhé, co se týče sokolovny č.p. 50, odvolací soud přehlédl, že byla „zásadním způsobem přebudována\", neboť v prvcích dlouhodobé životnosti došlo k obměně ve více než 50% objemu, a rovněž dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží bylo narušeno vybouráním části čtvrté obvodové zdi, pročež „dnešní sokolovna není totožná se stavbou existující k rozhodnému datu\". Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, jestliže směřuje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), čímž se omezuje pouze na ten výrok (jeho část) napadeného rozsudku, jímž byla první žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o navrácení majetkových práv k sokolovně č.p. 50. Jinak, ve výroku o uložení téže povinnosti ohledně dalších označených nemovitosti, se totiž rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují, což je pro úvahu, zda jde o rozsudek měnící či potvrzující, rozhodující (srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 47/1998 a 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V uvedeném rozsahu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (potvrzený rozsudek je prvním a jediným rozsudkem soudu prvního stupně ve věci), ani podle § 239 odst. 1, 2 o.s.ř. (odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozsudku nevyslovil a není zde návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by odvolací soud nevyhověl). Ustanovení § 237 o.s.ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá (vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány, a z obsahu spisu se nepodávají). Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl. V rozsahu přípustného dovolacího přezkumu - tj. ve vztahu k navrácení majetkových práv k sokolovně č. 50 - je dovolací soud s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny); jeho předmětem je tedy posouzení, zda jsou správné závěry odvolacího soudu, že i sokolovna č. 50 podléhá režimu restitučního navrácení, a že dovolatelka je osobou k němu povinnou, jestliže jako samostatná právnická osoba (sdružení) vznikla až po 30.6.1990. Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kriteriím. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud tento názor (principiálně) respektoval. Z rozhodného hlediska (pro určení nástupce zaniklého ČSTV) stanoveného v usnesení mimořádného sjezdu ČSTV, že sporné nemovitosti splňují podmínku majetku, který byl ve prospěch první žalované zapsán u příslušného orgánu a že tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci, odvolací soud zjevně vycházel, a v dovolání tyto skutkové okolnosti účinně zpochybněny nebyly. Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží její pozdější registrace (zdůrazněná soudem prvního stupně) proto, že dnem 30.6.1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§ 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995). To, že se před 30.6.1990 registroval Český svaz tělesné výchovy, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, neboť není zřejmé, jaká kritéria nástupnictví podle usnesení mimořádného sjezdu ČSTV (z něhož sama dovolatelka vychází) by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, který byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu a tato jednota jej vedla ve své účetní evidenci\", výslovně vyloučilo, a o takový majetek v dané věci šlo. I tyto závěry Nejvyšší soud uplatnil mnohokrát, jsou zmíněny v odůvodnění citovaného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutí dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30.6.1990 registrovala, se lze setkat spíše ojediněle. Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem izolovaným, a překonaným - nejpozději publikací zmíněného rozsudku sp. zn.