20 Cdo 3713/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3713/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2019 Spisová značka:20 Cdo 3713/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3713.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Exekuce Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3713/2019-207 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné WETCO, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4. Pod Pekařkou č. 107/1, identifikační číslo osoby 43462839, zastoupené Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti povinným 1) F. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Gebouským, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova č. 182, a 2) R. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, pro 4 994 579,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 29 EXE 761/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2019, č. j. 25 Co 1/2019-181, takto: I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. června 2019, č. j. 25 Co 1/2019-181, potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. listopadu 2018, č. j. 29 EXE 761/2017-140, jímž byla zastavena exekuce nařízená pověřením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 29 EXE 761/2017-34, v části, v které je vedena proti povinnému 1). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není na místě odchýlit se od judikatury dovolacího soudu stran povahy notářského zápisu se svolením vykonatelnosti, který je v posuzované věci exekučním titulem. Podle této judikatury dohoda obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti sama o osobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv či povinností účastníků právního vztahu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Odvolací soud připustil, že obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti může být i notářský zápis o hmotněprávním úkonu, ale o takový případ se v právě posuzované věci nejednalo. Zavazovacím důvodem zde je smlouva o úvěru ze dne 27. září 2010, o níž se podkladový notářský zápis se svolením k vykonatelnosti toliko zmiňuje. Uznání závazku, jež je rovněž obsaženo v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, samotný zavazovací důvod nepředstavuje. Uznal-li povinný 1) dluh co do důvodu a výše, nezbavuje se tím práva namítat absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 27. září 2010 pro rozpor se zákonem (konkrétně pro rozpor s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 27. září 2010 z důvodu rozporu s ustanovením § 1 odst. 2, § 1 odst. 5 písm. a), § 2a písm. b) a ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o spořitelních a úvěrních družstvech). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, podle něhož poskytování úvěrů je družstevní záložna oprávněna vykonávat jen pro své členy. Nebyl-li povinný 1) členem družstevní záložny, a tímto se nestal jen tím, že s ním družstevní záložna uzavřela smlouvu o úvěru ze dne 27. září 2010, je zmiňovaná smlouva o úvěru v rozporu s kogentními ustanovením zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a proto i absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K námitce oprávněné o existenci jiné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud uvedl, že oprávněná k přímému dotazu soudce neuváděla žádné nové skutečnosti a nenavrhla provedení konkrétních důkazů. Oprávněná znala hlavní pilíře procesní obrany povinného 1) o jeho nečlenství v družstevní záložně již od podání jeho návrhu na (částečné) zastavení exekuce, přičemž oprávněná k tomu nepředložila žádnou skutkově ani právně významnou proti argumentaci, kterou by tuto skutečnost vyvrátila. Oprávněná nezpochybňovala pravost ani správnost potvrzení o nečlenství povinného 1) v družstevní záložně. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud z tohoto vycházel a měl za to, že potvrzením je dostatečně skutkově podloženo nečlenství povinného 1) v družstevní záložně. Stran pravosti, event. správnosti potvrzení nemůže obstát ani odvolací námitka oprávněné poukazující na ustanovení § 566 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Listiny používané při provozu závodu dokazují pravdivost svého obsahu a vystavení listiny v době v ní uvedené. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém namítá, že: 1) odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, když se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal s odvolací námitkou oprávněné spočívající v tvrzení, že řešená věc nebyla soudem prvního stupně dostatečným způsobem posouzena po právní stránce a v jeho odůvodnění absentovala logická souslednost jeho úvah; 2) odvolací soud nesprávně posoudil a tím postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, když nepoučil oprávněnou ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o svém odlišném právním názoru; 3) Odvolací soud zatížil řízení procesní vadou a věc nesprávně právně posoudil, neboť měl dát oprávněné možnost uvést svá skutková tvrzení a předložit k nim důkazní návrhy směřující vůči potvrzení družstevní záložny o tom, že povinný 1) nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy členem této záložny a řádně se k nim vyjádřit. Shora uvedeným se odvolací soud opětovně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a současně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016; 4) je na místě posoudit jinak právní otázku důsledků uzavření úvěrové smlouvy mezi družstevní záložnou a jejím nečlenem a to zejména z důvodu rozporu ustanovení § 1 odst. 2 a § 3 zákona o družstevních záložnách, s dobrými mravy a tím tak postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2019. č. j. 25 Co 1/2019-181, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání oprávněné se vyjádřil povinný 1), který se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a nespatřuje v jeho postupu pochybení, která mu jsou vytýkána dovolatelkou. Zdůraznil, že ustanovení § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech obsahuje kogentní taxativní výčet činností, které je družstevní záložna oprávněna vykonávat. Mezi tyto činnost mimo jiné patří oprávnění poskytovat úvěry toliko ve vztahu ke svým členům. Z tohoto pravidla nelze připustit výjimky. Nelze tedy připustit výklad, že by bylo možné úvěr poskytnout i osobě, která není členem družstevní záložny. Vzhledem k tomu, že povinný 1) nepodepisoval úvěrovou smlouvu osobně, ale v jeho zastoupení ji podepisoval povinný 2), on sám neměl z úvěrové smlouvy žádný prospěch. Z úvěrové smlouvy mu nikdy nebyly poskytnuty žádné finanční prostředky. Neshledává v předmětné situaci rozpor s dobrými mravy, jak se jej snaží dovodit oprávněná. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání oprávněné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle ustanovení