20 Cdo 3713/2019 – Nejvyšší soud

20 Cdo 3713/2019-207 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné WETCO, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4. Pod Pekařkou č. 107/1, identifikační číslo osoby 43462839, zastoupené Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti povinným 1) F. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Gebouským, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova č. 182, a 2) R. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, pro 4 994 579,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 29 EXE 761/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2019, č. j. 25 Co 1/2019-181, takto: I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. června 2019, č. j. 25 Co 1/2019-181, potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. listopadu 2018, č. j. 29 EXE 761/2017-140, jímž byla zastavena exekuce nařízená pověřením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 29 EXE 761/2017-34, v části, v které je vedena proti povinnému 1). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není na místě odchýlit se od judikatury dovolacího soudu stran povahy notářského zápisu se svolením vykonatelnosti, který je v posuzované věci exekučním titulem. Podle této judikatury dohoda obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti sama o osobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv či povinností účastníků právního vztahu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Odvolací soud připustil, že obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti může být i notářský zápis o hmotněprávním úkonu, ale o takový případ se v právě posuzované věci nejednalo. Zavazovacím důvodem zde je smlouva o úvěru ze dne 27. září 2010, o níž se podkladový notářský zápis se svolením k vykonatelnosti toliko zmiňuje. Uznání závazku, jež je rovněž obsaženo v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, samotný zavazovací důvod nepředstavuje. Uznal-li povinný 1) dluh co do důvodu a výše, nezbavuje se tím práva namítat absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 27. září 2010 pro rozpor se zákonem (konkrétně pro rozpor s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 27. září 2010 z důvodu rozporu s ustanovením § 1 odst. 2, § 1 odst. 5 písm. a), § 2a písm. b) a ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o spořitelních a úvěrních družstvech). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, podle něhož poskytování úvěrů je družstevní záložna oprávněna vykonávat jen pro své členy. Nebyl-li povinný 1) členem družstevní záložny, a tímto se nestal jen tím, že s ním družstevní záložna uzavřela smlouvu o úvěru ze dne 27. září 2010, je zmiňovaná smlouva o úvěru v rozporu s kogentními ustanovením zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a proto i absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K námitce oprávněné o existenci jiné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud uvedl, že oprávněná k přímému dotazu soudce neuváděla žádné nové skutečnosti a nenavrhla provedení konkrétních důkazů. Oprávněná znala hlavní pilíře procesní obrany povinného 1) o jeho nečlenství v družstevní záložně již od podání jeho návrhu na (částečné) zastavení exekuce, přičemž oprávněná k tomu nepředložila žádnou skutkově ani právně významnou proti argumentaci, kterou by tuto skutečnost vyvrátila. Oprávněná nezpochybňovala pravost ani správnost potvrzení o nečlenství povinného 1) v družstevní záložně. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud z tohoto vycházel a měl za to, že potvrzením je dostatečně skutkově podloženo nečlenství povinného 1) v družstevní záložně. Stran pravosti, event. správnosti potvrzení nemůže obstát ani odvolací námitka oprávněné poukazující na ustanovení § 566 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Listiny používané při provozu závodu dokazují pravdivost svého obsahu a vystavení listiny v době v ní uvedené. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém namítá, že: 1) odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, když se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal s odvolací námitkou oprávněné spočívající v tvrzení, že řešená věc nebyla soudem prvního stupně dostatečným způsobem posouzena po právní stránce a v jeho odůvodnění absentovala logická souslednost jeho úvah; 2) odvolací soud nesprávně posoudil a tím postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, když nepoučil oprávněnou ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o svém odlišném právním názoru; 3) Odvolací soud zatížil řízení procesní vadou a věc nesprávně právně posoudil, neboť měl dát oprávněné možnost uvést svá skutková tvrzení a předložit k nim důkazní návrhy směřující vůči potvrzení družstevní záložny o tom, že povinný 1) nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy členem této záložny a řádně se k nim vyjádřit. Shora uvedeným se odvolací soud opětovně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a současně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016; 4) je na místě posoudit jinak právní otázku důsledků uzavření úvěrové smlouvy mezi družstevní záložnou a jejím nečlenem a to zejména z důvodu rozporu ustanovení § 1 odst. 2 a § 3 zákona o družstevních záložnách, s dobrými mravy a tím tak postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2019. č. j. 25 Co 1/2019-181, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání oprávněné se vyjádřil povinný 1), který se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a nespatřuje v jeho postupu pochybení, která mu jsou vytýkána dovolatelkou. Zdůraznil, že ustanovení § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech obsahuje kogentní taxativní výčet činností, které je družstevní záložna oprávněna vykonávat. Mezi tyto činnost mimo jiné patří oprávnění poskytovat úvěry toliko ve vztahu ke svým členům. Z tohoto pravidla nelze připustit výjimky. Nelze tedy připustit výklad, že by bylo možné úvěr poskytnout i osobě, která není členem družstevní záložny. Vzhledem k tomu, že povinný 1) nepodepisoval úvěrovou smlouvu osobně, ale v jeho zastoupení ji podepisoval povinný 2), on sám neměl z úvěrové smlouvy žádný prospěch. Z úvěrové smlouvy mu nikdy nebyly poskytnuty žádné finanční prostředky. Neshledává v předmětné situaci rozpor s dobrými mravy, jak se jej snaží dovodit oprávněná. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání oprávněné zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolac