20 Cdo 478/2018 — Nejvyšší soud

20 Cdo 478/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2018 Spisová značka:20 Cdo 478/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.478.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 § 37 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.12.2018III.ÚS 4140/18prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto28.8.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 478/2018-311USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné B. O., C., zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti povinnému J. O., L L., zastoupenému JUDr. Barborou Bretlovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, pro dlužný příspěvek na výživu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 74 EXE 59359/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 9. 2017, č. j. 36 Co 143/2017-262, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému k rukám jeho advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 13 770 Kč. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 8. 2. 2017, č. j. 74 EXE 59359/2015-234, kterým okresní soud částečně zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Janem Paraskou, Exekutorský úřad Most, pro dlužný pomanželský vyživovací příspěvek, a to v části, v níž byla vedena pro platby za měsíce červenec 2012 až leden 2015 (tj. celkem 125.550 CHF) a za měsíce únor 2015 až říjen 2016 (tj. celkem 85.050 CHF), požadované podle opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012 (výrok I.), a kterým zamítl návrh na zastavení exekuce ve zbývajícím rozsahu, tj. pro platby za měsíce únor 2012 až červen 2012 (celkem 8.500 CHF), požadované podle nařízení Krajského soudu v Curychu EE010430/U ze dne 27. 2. 2002 (výrok II.). Exekučním titulem v projednávané věci je nařízení Krajského soudu v Curychu EE010430/U ze dne 27. 2. 2002, jímž se povinný zavázal hradit příspěvek na výživu 1 700 CHF měsíčně od 1. 10. 2001, a dále opatření a rozsudek Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012, jímž mu bylo uloženo platit oprávněné pomanželský vyživovací příspěvek 4 050 CHF měsíčně od právní moci rozhodnutí (6. 7. 2012) do října 2016. V exekučním řízení zahájeném 22. 1. 2015 oprávněná požadovala (vedle vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné) vymožení dlužného příspěvku ve výši 318 405,30 CHF (za období od října 2001 do ledna 2015) a dále ve výši 4 050 CHF měsíčně od února 2015. Okresní soud v Liberci dne 12. 2. 2015 pod č. j. 74 EXE 59359/2015-38 pověřil vedením exekuce JUDr. Jana Parasku, Exekutorský úřad Most, a udělil exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl v části výživného od listopadu 2016, neboť povinnost platit výživné byla exekučním titulem omezena do října 2016. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 74 EXE 59359/2015-115, byla pak exekuce zastavena co do plateb za období od října 2001 do ledna 2012 ve výši 184 355,30 CHF (z důvodu promlčení), ve zbývajícím rozsahu byl návrh na zastavení zamítnut. Zamítavý výrok však následně odvolací soud zrušil usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. 36 Co 437/2015-157, v němž mimo jiné uvedl, že rozhodnutí švýcarského soudu o výživném se podle Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. 10. 1973, publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 132/1976 Sb. (dále jen „Úmluva“), uznávají bez zvláštního řízení a s uznáním je třeba se vypořádat až v řízení o návrhu na zastavení exekuce, neboť soudy od 1. 1. 2013 (od novely exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb.) o nařízení exekuce nerozhodují. Okresnímu soudu současně uložil, aby se v novém rozhodnutí vypořádal s podmínkami uznání cizího rozhodnutí podle čl. 4 a násl. Úmluvy s tím, že v souladu s principem nejvyššího zvýhodnění dle čl. 23 Úmluvy je procesní postup uznání a výkonu dán § 14 – 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (řízení bylo zahájeno 22. 1. 2015), dále též jen „ZMPS“. Krajský soud v záhlaví uvedeném rozhodnutí uvedl, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1349/2016 (řešící uznání a výkon rozhodnutí floridského soudu), na projednávanou věc nedopadá, protože v daném případě jsou ČR i Švýcarsko smluvními stranami Úmluvy, podle níž se cizí rozhodnutí uznávají bez zvláštního řízení. Z toho dovodil možnost navrhnout v projednávané věci jak soudní výkon, tak exekuci. Uvedl k tomu, že za ekvivalent cizího rozhodnutí, u nějž bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy (§ 37 odst 2 písm. b/ zákona č. 120/2001 Sb.), lze považovat i taková rozhodnutí, která jsou podle příslušných nástrojů považována za automaticky vykonatelná bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti. Proto jsou obě švýcarská rozhodnutí způsobilá být exekučními tituly a splněním věcných podmínek uznání obou titulů ve smyslu čl. 4 – 12 Úmluvy včetně předložení listin dle čl. 17 Úmluvy je třeba se zabývat právě v řízení o návrhu na zastavení exekuce. Krajský soud dále vysvětlil, proč neaplikoval úmluvu mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí s dodatkovým protokolem, podepsanou v Bernu dne 21. 12. 1926 a publikovanou pod č. 23/1929 Sb. Jde totiž o obecnou smlouvu, před níž má přednost Úmluva jakožto smlouva speciální, vztahující se k rozhodnutím o vyživovací povinnosti. Odvolací soud pak ohledně nařízení Krajského soudu v Curychu EE010430/U ze dne 27. 2. 2002 uzavřel, že bylo vydáno soudem pravomocným ve smyslu čl. 4 bodu 1, čl. 7 bodu 1 a 3 Úmluvy a splňuje všechny podmínky pro uznání. Soud nesouhlasil s názorem povinného, že jeho dluh 8 500 CHF na výživném za únor 2012 až červen 2012 zanikl s právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků (viz rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 2010, č. j. 25 C 194/2007-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 5. 2011, č. j. 73 Co 54/2011-149, v právní moci dne 13. 6. 2011), neboť podle uzavřeného smíru je povinnost platit vázána trváním domácí péče oprávněné o společného syna, přičemž soud byl rovněž vázán exekučním návrhem (oprávněná požadavek na úhradu 1700 CHF měsíčně omezila červnem 2012 a nadále již požadovala 4050 CHF měsíčně od právní moci opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012). Soud rovněž ověřil splnění podmínek čl. 17 Úmluvy a neshledal žádný důvod pro zastavení exekuce vedené pro 8 500 CHF (výživné od února 2012 do června 2012). Ohledně opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu FE101032-L/U1 ze dne 20. 3. 2012 odvolací soud uzavřel, že bylo vydáno soudem pravomocným ve smyslu čl. 4 bodu 1, čl. 7 bodu 1 Úmluvy, oprávněná předložila opis vykonatelného rozhodnutí, proti němuž není ve státě původu přípustný řádný opravný prostředek. Švýcarský soud označil rozhodnutí za rozsudek se zpožděním, bylo tedy třeba zkoumat, zda účastník, který se k jednání nedostavil, byl podle švýcarského práva řádně vyrozuměn o zahájení řízení a o podstatě nároku (čl 17 bod 3 Úmluvy), což bylo možno ověřit z obsahu rozhodnutí. Odvolací soud pak také zkoumal slučitelnost uznání a výkonu cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem ČR (čl. 5 a 6 Úmluvy), konkrétně zkoumal (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. Ncu 290/2006, případně nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2006, I. ÚS 709/05), zda postupem švýcarského soudu nedošlo k obcházení kogentního předpisu ČR o doručování v občanském soudním řízení. Přitom zaujal názor, že švýcarský soud učinil opatření ze dne 6. 10. 2010 (výzvu ke zvolení zástupce pro doručování ve Švýcarsku pod pohrůžkou, že jinak bude doručováno zveřejněním v kantonálním úředním listě nebo může být upuštěno od sdělení, a to s účinkem, že by platila za doručená jejich dodáním do spisů podle § 30 občanského soudního řádu), a to pouze proto, že povinný žije v ČR. Krajský soud poukázal na § 46c odst. 1 o. s. ř., vyžadující pro podobný postup existenci obtíží nebo průtahů při doručování, současně však vyloučil takový postup v případech, kdy by následně vydané soudní rozhodnutí právě z důvo