20 Cdo 5754/2015 – Nejvyšší soud

20 Cdo 5754/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné PKS stavby a. s., se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Brněnská 126/38, identifikační číslo osoby 46980059, zastoupené Mgr. Petrem Šírem, advokátem se sídlem v Kadově č. p. 49, proti povinnému Ing. J. K., CSc., P., od 24. 3. 2009 v konkursu, zastoupenému Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, pro 1 481 933 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11319/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 16 Co 481/2010-405, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil svým usnesením ze dne 1. 11. 2002, č. j. 25 Nc 11319/2002-5, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2003, č. j. 62 Co 257/2003-42, exekuci podle rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 20. 8. 2002, Rsp 38/02, k uspokojení pohledávky 1 481 933 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 9. 6. 2010, č. j. 25 Nc 11319/2002-131, obvodní soud zastavil nařízenou exekuci co do částky 280 212,20 Kč na příslušenství a co do částky 916 889,10 Kč na jistině (výrok I.). Výrokem II. obvodní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nad celkovou částku 1 197 101,30 Kč; tento výrok byl usnesením odvolacího soudu potvrzen (v konkretizované podobě - tj. ohledně částky 547 146 Kč) a dne 8. 4. 2011 samostatně nabyl právní moci; dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 16 Co 481/2010-183, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 20 Cdo 2068/2012-273). Výrok III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (o nákladech řízení) byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, č. j. 16 Co 481/2010-183, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 20 Cdo 2068/2012-273. Výše uvedený výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 6. 2010, č. j. 25 Nc 11319/2002-131, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 16 Co 481/2010-183, změnil tak, že návrh na zastavení exekuce pro částku 1 197 101,30 Kč zamítl. Usnesení však bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2013, č. j. 20 Cdo 2068/2012-273, s tím, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a nezabýval se tvrzeným dřívějším kompenzačním projevem povinného (dopisem ze dne 4. 11. 1999). Následně Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 16 Co 481/2010-311, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 3. 2014, č. j. 16 Co 481/2010-349, a návrh na zastavení exekuce pro částku 1 197 101,30 Kč (opět) zamítl. Avšak i toto usnesení bylo pro neúplnost posouzení zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3305/2014-393, s tím, že odvolací soud se nezabýval námitkami, že rozhodci nebyli ustanoveni v souladu s rozhodčí doložkou, a že v době podání žaloby k rozhodčímu soudu rozhodčí smlouva (doložka) neexistovala z důvodu odstoupení. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze rozhodl tak, že návrh na zastavení exekuce pro částku 1 197 101,30 zamítl. Uzavřel shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí, že pohledávka oprávněného nezanikla započtením, neboť povinnému se nepodařilo prokázat doručení dopisu ze dne 4. 11. 1999 oprávněnému. Protože se pohledávky setkaly nejdříve v srpnu 2007 (splatnost pohledávky povinného z bezdůvodného obohacení by nastala až na základě výzvy k vrácení peněz v dopise ze dne 14. 8. 2007), přičemž v této době již byla pohledávka povinného promlčena, nemohlo dojít k započtení na pohledávku oprávněného. Odvolací soud konstatoval, že rozhodčí doložka, sjednaná v dodatku č. 1 ze dne 1. 11. 2001 k dohodě o narovnání ze dne 18. 5. 2001 splňuje předpoklady stanovené v § 2 a 3 zákona č. 216/1994 Sb. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 3402/13 uvedl, že rozhodčí smlouva po odstoupení oprávněného od dohody o narovnání zůstala v platnosti, neboť je ji nutno posuzovat samostatně. Navíc z dopisu ze dne 14. 1. 2012 je zcela zřejmá vůle oprávněného odstoupit pouze od dohody o narovnání, nikoli od rozhodčí smlouvy. Odvolací soud uvedl, že námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy měl povinný uplatnit nejpozději v rozhodčím řízení a že tuto námitku je namístě posuzovat z úřední povinnosti (i když nebyla v rozhodčím řízení řádně uplatněna) jen ve vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, což se však dané věci netýká. Odvolací soud rovněž neshledal, že by rozhodčí nález byl nicotný v souvislosti s tvrzením, že rozhodci byli ustanoveni v rozporu s rozhodčí doložkou. Po zjištění, že soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2006, č. j. 25 Cm 185/2004-98, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2007, č. j. 1 Cmo 160/2006-135, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 32 Cdo 3186/2007-191) uzavřely, že žalobce tyto námitky včas v rozhodčím řízení neuplatnil, a proto k nim nelze v souladu s § 33 zákona č. 261/1994 Sb. přihlížet, konstatoval, že i nesprávné obsazení soudu měl povinný namítat dříve, než začal rozhodčí senát jednat ve věci samé. Protože se nejedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, nelze tuto námitku zkoumat v rámci exekučního řízení (§ 35 zákona č. 216/1994 Sb.). Povinný v dovolání namítá, že odvolací soud se věcí řádně nezabýval a řešením právních otázek se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud je povinen i bez návrhu zastavit výkon rozhodnutí, je-li provedení výkonu rozhodnutí nepřípustné, tj. zejména tehdy, zjistí-li nedostatek pravomoci orgánu k vydání exekučního titulu (byla-li rozhodčí smlouva zrušena nebo je-li neplatná např. z důvodu určitosti, příp. rozhodovali-li nesprávně ustanovení rozhodci). Nesouhlasí se závěrem, že námitku neplatnosti (neurčitosti) rozhodčí doložky a jejího zrušení odstoupením měl uplatnit již v rozhodčím řízení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 a 20 Cdo 2857/2008 tvrdí, že i v exekučním řízení lze přezkoumat platnost rozhodčí doložky, i když v samotném rozhodčím řízení nebyla námitka vznesena. Nesouhlasí se závěrem soudu, že rozhodčí doložka zůstala v platnosti i po odstoupení oprávněného od dohody o narovnání dopisem ze dne 14. 1. 2002. Uvedl, že dohoda o narovnání obsahovala řadu ustanovení, jež zpravidla tvoří samostatná ujednání vyvolávající samostatné účinky (uznání dluhu, rozhodčí doložka). Rozhodčí doložka byla součástí textu dohody o narovnání (jako čl. IV. odst. 5 byla vložena do dohody dodatkem č. 1) a jako s nedílnou součástí dohody s ní bylo nakládáno. Jestliže si strany taxativním výčtem ujednaly, která ustanovení zůstanou v platnosti v případě odstoupení od dohody o narovnání (a ustanovení o rozhodčí doložce v něm uvedeno není) s tím, že ostatní ustanovení se ruší, pak je třeba toto v souladu s principem smluvní autonomie respektovat. Taková dohoda stran má přednost před vůlí oprávněného projevenou při odstoupení. Protože v okamžiku podání žaloby k rozhodčímu soudu rozhodčí doložka byla zrušena odstoupením, rozhodci neměli pravomoc spor rozhodnout a je dán důvod pro zastavení exekuce. Dovolatel dále namítá, že rozhodčí doložka obsahuje řadu chyb a nejasností a je neplatná, neboť nestanoví určitě a srozumitelně, kolik rozhodců má rozhodovat a jak mají být ustanoveni. Nevyplývá z ní, že rozhodci musí být vybráni jen ze seznamu vedeného Rozhodčím soudem při HK a AK ČR, neboť dané sudiště může využít i jiný rozhodce. Absenci ujednání o rozhodcích nenahradí ani ustanovení, že spory budou rozhodovány podle řádu Rozhodčího soudu při HK a AK ČR. Dovolatel také namítá nesprávné obsazení rozhodčího senátu. Volba rozhodce, kterou učinil dovolatel (dle jeho podání ze dne 3. 5. 2002 jím měl být JUDr. Tomáš Pohl a náhradníkem JUDr. Antonín Kanda DrSc.), nebyla rozhodčím soudem akceptována, načež soud ustanovil za něj jiného rozhodce. Již tato skutečnost zakládá nicotnost titulu. Dále nesouhlasí se závěrem ohledně promlčení jeho pohledávky před kompenzační námitkou a vytýká soudu, že mu neuvěřil, že zápočet dle dopisu ze dne 4. 11. 1999 skutečně učinil. Odvolací soud nezjistil v potřebném rozsahu skutkový stav a učinil předčasné závěry. Neprovedl důkaz listinou (dopisem z 23. 12. 2002 a podacím lístkem z 31. 12. 2002), z níž má plynout, že pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení 673 579,20 Kč a na částku 400 000 Kč se stala splatnou nejpozději 30. 1. 1998, pročež ji bylo možno započíst, neboť pohledávky by se setkaly k 1. 4. 1999 (námitka promlčení jeho pohledávky není opodstat