20 Cdo 969/2006 — Nejvyšší soud

20 Cdo 969/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2006 Spisová značka:20 Cdo 969/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.969.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 969/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. A., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému C. T., a. s., zastoupenému advokátem, pro 265.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 E 554/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č.j. 29 Co 66/2005-71, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 27. 9. 2004, č.j. 20 E 554/2003-51, Okresní soud v Mladé Boleslavi nařídil podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 10. 1996, č.j. 15 Cm 734/95-32, k vydobytí pohledávky 265.000,- Kč s 17 % úroky z 115.000,- Kč od 28. 10. 1993 do zaplacení, s 17 % úroky z 150.000,- Kč od 9. 11. 1993 do zaplacení a náhrady nákladů nalézacího řízení výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z označeného účtu povinného u peněžního ústavu (K. b., a. s.). Soud prvního stupně uzavřel, že oprávněná prokázala, že na ni přešlo právo z vykonávaného rozhodnutí. Oprávněná doložila smlouvu o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu z 15. 11. 2001 (včetně přílohy - seznamu pohledávek a souhlasu zřizovatele z 16. 10. 2001), jíž P. P., státní podnik v likvidaci (subjekt, jemuž exekuční titul přiznal právo), převedl na P., státní podnik v likvidaci, (mimo jiné) i vymáhanou pohledávku s příslušenstvím, a potvrzení z 12. 6. 2002 o tom, že vymáhanou pohledávku s příslušenstvím, jejímž věřitelem byl P., státní podnik v likvidaci, vydražila a uhradila její cenu. Protože podpisy osob – likvidátora obou státních podniků a dražebníka – na smlouvě i potvrzení byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny, vyhovují požadavkům kladeným na listiny ustanovením § 256 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Z obsahu listin pak soud prvního stupně dovodil, že „smlouva se jeví jako platná,“ protože (i bezúplatné) převody majetku státu mezi státními podniky objektivní právo dovolovalo (§ 55 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., § 16 vyhlášky č. 62/2001 Sb.), rovněž převedení majetku při likvidaci státního podniku na jiné osoby než státní organizace prostřednictvím veřejné dražby právo výslovně připouštělo (§ 47b zákona č. 92/1991 Sb.). V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem, podle něhož platnost právního úkonu, jímž přešlo právo z titulu, lze v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zkoumat pouze z hledisek, která nevyžadují provádět dokazování, tj. porovnáním předložené listiny s požadavky stanovenými právním předpisem pro daný právní úkon (např. zda zákon takový právní úkon vůbec připouští, zda obsah právního úkonu není v rozporu se zákonným zákazem). Platnost právního úkonu z hledisek, která vyžadují dokazování o jiných skutečnostech (než je jeho obsah), může soud posuzovat jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z dovolacích důvodů spatřuje v tom, že odvolací soud nevyslechl likvidátora Ing. J. Š. a neprovedl důkaz účetní uzávěrkou P., státního podniku v likvidaci, za roky 2000 a 2001, i když tyto důkazy k posouzení platnosti smlouvy z 15. 11. 2001 dovolatel navrhl. Závěru o doložení přechodu práva pak – v intencích druhého z dovolacích důvodů – oponuje námitkou, že smlouva o změně příslušnosti k hospodaření a nakládaní s majetkem státu je neplatná, neboť odporuje ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve spojení s § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Také převod pohledávky s příslušenstvím příklepem ve veřejné dražbě není platný, neboť cena, za niž byla vydražena, nedosáhla 60 % jmenovité hodnoty, a zřizovatel k vydražení za takových podmínek souhlas nedal (§ 32 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů). Závěrem odvolacímu soudu vytknul, že nepřihlédl k uplatněné námitce promlčení vymáhaného práva, již podložil skutkovými tvrzeními. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.). Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně po zrušení svého usnesení odvolacím soudem rozhodoval sice podruhé, ale – stejně jako v dřívějším usnesení – výkon rozhodnutí nařídil, tedy nerozhodl ve věci samé jinak), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Dovolatel – z hlediska obsahu dovolání – předložil k přezkumu v dovolacím řízení dvě právní otázky. První se týká posouzení věcné legitimace oprávněné a spočívá v kritice závěru, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí jsou prostředky soudu, jimiž lze zkoumat, zda vymáhaná pohledávka s příslušenstvím byla platně na oprávněnou převedena, omezeny, takže nepřichází v úvahu provádět dokazování jinak než listinami samotnými (dovolatel naopak prosazuje, že na základě jím tvrzených skutečností, k jejichž verifikaci navrhl důkazy, je smlouva z 15. 11. 2001 neplatná a že i nabytí pohledávky oprávněnou ve veřejné dražbě dne 12. 6. 2002 nemůže být platné). Druhá otázka se připíná k nakládání s námitkou promlčení vymáhaného práva v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází. V řešení otázky uvedené shora na prvním místě nepanuje mezi odvolacími soudy jednota a rovněž Nejvyšší soud neměl dosud dostatek příležitosti se k ní vyjádřit; z toho plyne, že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. přípustné. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Podle ustanovení § 256 odst. 1 o.s.ř. lze proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z