21 Cdo 1075/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1075/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 3. 2001 Spisová značka:21 Cdo 1075/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.1075.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1075/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. H., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 24 C 227/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2000 č.j. 18 C 837/99-49, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 26.5.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že "nařízením č.j. 060002/91-MDO-1997 ze dne 25.4.1997 schváleného MO ČR a nařízením velitele Vlog č.j. 017140-OMO/OS ze dne 7.5.1997, bylo rozhodnuto o organizačních změnách ve snížení počtu zaměstnanců ke dni 1.7.1997", a že se v důsledku toho žalobkyně stala nadbytečnou. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná neměla k této výpovědi předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy podle ustanovení § 50 zák. práce, ačkoliv žalobkyně je na základě rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Plzni ze dne 11.10.1994 č.j. 103/94 občankou se změněnou pracovní schopností. O této skutečnosti žalovaná věděla a "v praxi rozhodnutí respektovala", např. tím, že žalobkyni omlouvala z přezkoušení z tělesné výchovy nebo že jí přidělovala práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14.9.1999 č.j. 24 C 227/97-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 3.150,- Kč "k rukám jejího právního zástupce". Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Plzni ze dne 11.10.1994 č.j. 103/94 pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav uznána občankou se změněnou pracovní schopností podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. "v platném znění". Protože si žalovaná ve smyslu ustanovení § 50 zák. práce neopatřila k výpovědi dané žalobkyni předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy (dodatečným souhlasem Úřadu práce P. ze dne 25.8.1997 "tento zákonný nedostatek nemohl být zhojen"), a protože není rozhodné, "zda zaměstnavatel o tom, že zaměstnanec je v době dání výpovědi osobou se změněnou pracovní schopností, věděl či nevěděl - R 28/1972", dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 26.5.1997 je neplatným právním úkonem. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.1.2000 č.j. 18 Co 837/99-49 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila náklady odvolacího řízení ve výši 1.075,- Kč na účet JUDr. Š. B., a vyslovil, že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení § 50 zák. práce mohla žalovaná dát žalobkyni jako zaměstnankyni se změněnou pracovní schopností výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce pouze s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy (v daném případě Úřadu práce P.). Žalovaná si však tento souhlas nevyžádala, a poněvadž dodatečně udělený souhlas ze dne 25.8.1997 "je skutečně třeba považovat za irelevantní, neboť zákonná podmínka platně dané výpovědi spočívá v souhlasu předchozím", ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že výpověď daná žalobkyni je pro tento formální nedostatek neplatná. K námitce žalované, že o změněné pracovní schopnosti žalobkyně nevěděla, uvedl, že ve smyslu "rozhodnutí R 28/1972" je předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy k rozvázání pracovního poměru výpovědí třeba u zaměstnance, o němž bylo předtím, než mu byla dána výpověď pravomocně rozhodnuto, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a není přitom rozhodné, zda zaměstnavatel o tomto rozhodnutí věděl. Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, protože posuzovaná věc byla řešena v souladu s ustálenou konstantní judikaturou. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť podle jejího názoru se "vzhledem ke specifickým okolnostem, za kterých k ukončení pracovního poměru došlo", jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Namítala, že odvolací soud pro své rozhodnutí "převzal právní názor soudu 1. stupně a aplikaci ust. § 50 zák. práce s poukazem na R 28/1972 (Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 23.7.1971), aniž akceptoval věcné námitky žalované" uplatněné v průběhu řízení, a stejně jako soud prvního stupně se vůbec nezabýval "věcnou stránkou věci". Zdůraznila, že si je "plně vědoma důsledků nesplnění podmínky" uvedené ustanovení § 50 zák. práce "a to i v souvislosti s odkazem na R 28/1972", avšak má zato, že jde o "specifický případ, který svým charakterem do určité míry modifikuje přístup k hodnocení nedostatku zmíněné hmotněprávní podmínky výpovědi". "Specifičnost" případu dovolatelka spatřovala v tom, že "její nevědomost o změněné pracovní schopnosti byla zaviněna samotnou žalobkyní, která úmyslně a zcela záměrně uvedenou skutečnost před žalovanou zamlčela, a to zcela nepochybně ze zištných důvodů", aby neztratila měsíční finanční příspěvek vyplácený jí na základě dohody o zařazení občanského zaměstnance při zajišťování úkolů pro brannou pohotovost státu, na který by však jako osoba se změněnou pracovní schopností neměla nárok. Žalovaná rovněž namítala, že řízení je postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., protože odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazů výslechem svědkyň V. a M., čímž "se zbavil možnosti" zjistit všechny okolnosti významné pro objektivní posouzení věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zá