21 Cdo 1084/2009 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1084/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2010 Spisová značka:21 Cdo 1084/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1084.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Náklady na výživu pozůstalých Náklady pohřbu Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků Pracovní úraz Dotčené předpisy:§ 190 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 191 odst. 2 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 427 obč. zák. § 122 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1084/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) L. M., b) nezl. V. M., zastoupené matkou L. M., c) nezl. M. M., zastoupeného matkou L. M., d) J. Č., a e) F. M., všech zastoupených JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova č. 378, proti žalovaným 1) J. V., zastoupenému JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká č. 246/5, a 2) České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 5, IČ 63998530, o náhradu škody pozůstalým, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 341/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2008 č.j. 36 Co 72/2007-135, takto: I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Ve vztahu žalobců a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci [a L. M., narozená dne 5. září 1941, která zemřela v průběhu řízení dne 18.3.2006 a jejími dědici se stali dosavadní žalobci b), c) a e)], se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby oba žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na jednorázovém odškodnění žalobkyni a) 240.000,- Kč, žalobkyni b) 320.000,- Kč, žalobci c) 320.000,- Kč a žalobci e) 255.000,- Kč, na náhradě přiměřených nákladů spojených s pohřbem žalobci d) 26.106,- Kč, a aby společně a nerozdílně platili na náhradě nákladů na výživu žalobkyni a) 2.000,- Kč měsíčně, žalobkyni b) 1.200,- Kč měsíčně a žalobci c) 800,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a), otec žalobců b) a c) a bratr žalobce e) P. M. zemřel následkem úrazu ze dne 8.7.2004, který utrpěl jako zaměstnanec žalovaného 1), když prováděl demontáž (výměnu) výfuku na automobilu zn. Renault Master za pomoci montážní šachty, nad kterou vozidlo stálo. Při této činnosti došlo k samovolnému popojetí vozidla směrem dozadu a k následnému přimáčknutí P. M. k hraně montážní šachty, v důsledku čehož utrpěl vážné poranění, kterému bezprostředně podlehl. Pozůstalí žalobci a), b), c) a e) a vypravovatel pohřbu – žalobce d) mají zato, že se v daném případě jedná o „objektivní odpovědnost za způsobenou škodu provozovatele motorového vozidla dle ust. § 427 a násl. obč. zák.“, a proto své požadavky na náhradu škody „podle ust. § 444 odst. 3 a násl. obč. zák.“, které původně uplatnili jen vůči žalovanému 1), následně rozšířili též na žalovanou 2), u níž je žalovaný 1) pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20.9.2006 č.j. 24 C 341/2005-78 žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a oběma žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že za daného stavu, kdy P. M. utrpěl dne 8.7.2004 smrtelný úraz jako zaměstnanec žalovaného 1), když prováděl opravu automobilu Renault Master, které používal „pro plnění pracovních úkolů“ a které nebylo v provozu, je třeba – s ohledem na „princip speciality“ zákoníku práce k občanskému zákoníku – „v první řadě aplikovat zákoník práce“, přičemž „použití občanského zákoníku v takovém případě není možné ani subsidiárně“. Žalobci proto „zcela správně žalují žalovaného 1)“, který v dané věci „je pasivně legitimován v každém případě“, zatímco žalovaná 2) by byla pasivně věcně legitimována jen v případě nároku z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, o který se však – jak vyplývá z výše uvedeného – v posuzované věci nejedná. Po posouzení věci podle „ust. § 190 a následujících zák. práce“ dospěl soud prvního stupně k závěru, že se „na odpovědnost žalovaného 1) jako zaměstnavatele zemřelého P. M. uplatní liberační důvod upravený v ust. § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce“, neboť z výsledků provedeného dokazování (zejména ze závěrů Inspektorátu bezpečnosti práce a Policie ČR) vyplynulo, že „škoda byla způsobena výlučně tím, že zemřelý P. M. svým zaviněním porušil právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a na jejich znalost a dodržování byl průběžně proškolován“, jestliže v rozporu s „konkrétními povinnostmi“ uvedenými v ustanovení § 8 odst. 1, § 8 odst. 2 písm. a) a b), § 8 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 213/1991 Sb. „vozidlo nejenže nepodložil klíny proti samovolnému pohybu směrem vzad (podložil jej klíny pouze proti pohybu vpřed), ale nechal ve voze zařazenou rychlost, resp. zpátečku, klíče ponechal v zapalování a patrně také vypojil ruční brzdu“. Za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně „nezbývá než konstatovat, že žalovaný 1) se zcela zprostil odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu zemřelého P. M.“ a že proto je uplatněný nárok žalobců „v plném rozsahu“ neopodstatněný. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.2.2008 č.j. 36 Co 72/2007-135 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 2) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou 2), v části, v níž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovanému 1), změnil tento rozsudek tak, že „odpovědnost žalovaného 1) co do základu je dána z 50%“, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl, že „žalobci a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „v daném případě opravu automobilu žalovaného 1), v souvislosti s níž došlo k úmrtí P. M., nelze kvalifikovat jako provoz motorového vozidla“ ve smyslu ustálené judikatury, neboť činnost prováděnou P. M. nelze podřadit ani mezi situace „bezprostředně související s přípravou k jízdě či jejím ukončením (včetně úkonů údržby vozidla)“. Proto podle názoru odvolacího soudu „na inkriminovanou událost ustanovení § 427 a násl. obč. zák. nedopadají“, nýbrž „je na místě kvalifikovat žalobou uplatněný nárok na náhradu škody jako odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s nimi, tj. jako nárok na odškodnění pracovního úrazu podle ust. § 190 a násl. zák. práce“, a je tudíž správný i závěr soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované 2) v tomto sporu. Zabývaje se dále posouzením opodstatněnosti uplatněného nároku žalobců ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud zdůraznil, že k úplné liberaci zaměstnavatele podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce musí být kumulativně splněny dvě zákonem stanovené podmínky, tj. musí dojít k zaviněnému porušení bezpečnostních předpisů, s nimiž byl zaměstnanec seznámen, a zaměstnavatel musí zároveň prokázat, že jejich znalost a dodržování u zaměstnance soustavně vyžadoval a kontroloval. I když „o zaviněném porušení zcela elementárních bezpečnostních pravidel ze strany poškozeného P. M. při opravě vozidla žalovaného 1) nemá ani odvolací soud nejmenších pochyb“, z provedených důkazů „je patrno“, že „žalovaný 1) sice zesnulého P. M. s bezpečnostními předpisy seznámil a jejich dodržování proškolil, ovšem během jeho jedenáctiletého pracovního poměru pouze dvakrát“ (a to s odstupem sedmi let, kdy ke druhému a zároveň poslednímu školení došlo 4 roky před úrazem), a že tedy podle názoru odvolacího soudu „v uvedeném případě lze o soustavném vyžadování znalosti bezpečnostních předpisů zesnulého zaměstnance hovořit jen stěží“. Kromě toho žalovaný 1) tím, že nevydal místní provozní bezpečnostní předpis upravující pracovní a technologické postupy zaměstnanců při provozování dopravy, nesplnil rovněž „zákonnou prevenční povinnost“, kterou mu jako zaměstnavateli, u kterého dochází mezi zaměstna