21 Cdo 1173/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1173/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2020 Spisová značka:21 Cdo 1173/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1173.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 9. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2892/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1173/2020-473 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně P. m. Š. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí č. 3125/11, proti žalovanému L. Š., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Lidická č. 613, o zaplacení 5 993 315 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 46/2017, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2019, č. j. 16 Co 146/2019-414, takto: I. Dovolání žalobkyně a žalovaného se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2019, č. j. 16 Co 146/2019-414, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný byl na základě „jmenovacího dekretu“ ze dne 30. 4. 1996 zaměstnancem žalobkyně na pozici ředitele, a to do dne 31. 12. 2014, v letech 1999, 2000 a 2005 došlo k uzavření smluv o nájmu nebytových prostor mezi žalobkyní a p. J. D., popř. společností J. (dále jen „J.“), v průběhu trvání těchto smluv vznikaly žalobkyni vůči společnosti „J.“ pohledávky na úhradu nájemného a služeb, dluh společnosti, zejména ve vztahu k neuhrazeným pohledávkám za služby, postupně narůstal. Dne 19. 3. 2015 bylo rozhodnuto o úpadku společnosti „J.“ a dne 30. 6. 2015 byl na tuto společnost prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení své pohledávky z titulu nájemného a služeb v celkové výši cca 14 mil. Kč. Dne 7. 8. 2017 podal insolvenční správce společnosti „J.“ zprávu o stavu insolvenčního řízení, v níž uvedl, že v majetkové podstatě se nenachází žádný majetek. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 6. 2017, pravomocně odsouzen pro zločin porušení povinností při správě cizího majetku, a to proto, že „…v období nejméně od 1. 7. 2006 do 31. 8. 2014 ve funkci ředitele… řádně a důsledně netrval na dodržování podmínek nájemní smlouvy společností J., ...připustil, aby… vystavované faktury v letech 2006 až 2014 společnost J. v době splatnosti neuhradila nebo pouze v ojedinělých případech po době splatnosti jen částečnou úhradou… v součtu tak připustil celkový dluh společnosti J. ve výši 7,695.468,90 Kč, přičemž tyto postupně rostoucí závazky společnosti J. ze své funkce ředitele společnosti PMŠ a. s. zodpovědně neřešil, neinformoval o nich ani představenstvo PMŠ a. s. až do srpna 2014… a ani sám nečinil jiná přiměřená opatření ke zjednání nápravy, čímž porušil jednak povinnost vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce), resp. s účinností od 1. 1. 2007 z ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. (zákoníku práce),… jednak povinnost upravenou v bodě č. 13 Manažerské smlouvy uzavřené s PMŠ a. s. …“. Teprve v průběhu měsíce srpna 2014 žalovaný informoval představenstvo žalobkyně o „platební morálce“ společnosti „J.“. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně (resp. její představenstvo), „…zcela rezignovalo [v tomto směru – rozuměno vyjma ověření správnosti výročních zpráv a účetních uzávěrek za roky 2005 až 2013 auditorem (pozn. dovolacího soudu)] na jakoukoliv formu kontroly, čímž umožnilo žalovanému soustavně, po dobu delší jak osm let úmyslně porušovat povinnosti vyplývající z funkce ředitele společnosti k ochraně majetku zaměstnavatele…“. A) K dovolání žalobkyně Dovolání žalobkyně zpochybňuje správnost použití ustanovení § 250 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), které se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému zaměstnavateli zaměstnancem není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce (zaměstnance), nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený zaměstnavatel. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017, publikovaný pod č. 62 v časopise Soudní rozhledy č. 9/2018). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, či ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2320/2018). Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2204/2011). Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci tohoto typu norem srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Odvolací soud v rámci svého posouzení uzavřel, že vznik škody byl sice částečně v příčinné souvislosti s jednáním žalobkyně (resp. členů jejího představenstva), která tím, že rezignovala (vyjma ověření správnosti výročních zpráv a účetních uzávěrek za roky 2005 až 2013 auditorem) na jakoukoliv další formu kontroly (podle odvolacího soudu např. „periodicky nastavenou povinnost předkládání seznamu větších dlužníků s delší dobou po lhůtě splatnosti s uvedením konkrétních opatření“), umožnila žalovanému soustavně, po dobu delší jak osm let, úmyslně porušovat povinnosti vyplývající z funkce ředitele společnosti k ochraně majetku zaměstnavatele; za stěžejní příčinu však označil jednání žalovaného, který se dopustil úmyslného jednání, za které byl nakonec i odsouzen. Pakliže za tohoto skutkového stavu odvolací soud určil podíl žalobkyně na způsobení výsledného škodlivého následku toliko v rozsahu 25 %, nedopustil se zjevné nepřiměřenosti, a jeho rozhodnutí tudíž nevybočilo z mezí akceptovatelného uvážení, byť odvolací soud ne zcela přiléhavě porušení právní povinnosti ze strany žalobkyně odůvodnil, vycházeje z ustanovení § 302 písm. a) zák. práce v situaci, kdy nebylo zjištěno, že by členové představenstva žalobkyně byli v pracovněprávním vztahu k žalobkyni (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, který byl uveřejněn ve Sbírce