21 Cdo 1182/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1182/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1182/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1182.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 55 předpisu č. 262/2006 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 703/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1182/2025-531 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. L., zastoupeného Mgr. Janou Horáčkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Branická č. 26/43, proti žalované flow-r s. r. o. se sídlem v Praze 8, Thámova č. 132/28, IČO 03649628, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 58/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024, č. j. 23 Co 180/2024-487, opravenému usnesením ze dne 28. ledna 2025, č. j. 23 Co 180/2024-503, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Horáčkové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 4, Branická č. 26/43. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 23 Co 180/2024-487, opravenému usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 23 Co 180/2024-503, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Dovolatelka má dovolání za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, - zda mají být při výkladu okamžitého zrušení pracovního poměru aplikována „výkladová pravidla judikatury Nejvyššího soudu k výkladu právních jednání, zejména ve vztahu k výkladu § 556 občanského zákoníku“, - zda zaměstnanec vykonává konkurenční činnost porušující ustanovení § 304 zákoníku práce tím, že prezentuje činnost společnosti, ve které vykonává funkci jednatele, na internetových stránkách, podal žádost o udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání podle § 14 zákona o zaměstnanosti, ačkoliv povolení nebylo ke dni doručení okamžitého zrušení pravomocně uděleno, a prezentuje poptávku po novém uchazeči o zaměstnání na facebooku, když jeho zaměstnavatel vykonává licencovanou činnost zprostředkování zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti, - zda zaměstnanec vykonává konkurenční činnost porušující ustanovení § 304 zákoníku práce tím, že je jednatelem společnosti s ručením omezeným, která má zapsán v obchodním rejstříku předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 „ve s těmito obory Poradenská a konzultační činnost, zpracování odborných studií a posudků a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, které jsou shodné s obory, které má zapsané též zaměstnavatel“, - zda může odvolací soud zamítnout provedení důkazních návrhů vznesených na základě poučení podle § 118a o. s. ř., které byly učiněny za účelem prokázání výkonu konkurenční činnosti i před udělením povolení ke zprostředkování zaměstnání, a mimo jiné i v důsledku toho určit neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, aniž by pro zamítnutí byly splněny podmínky uvedené například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1765/21, - zda může soud dospět k závěru, že vznikl pracovní poměr (aniž by byla uzavřena pracovní smlouva) bez toho, že by zaměstnanec výslovně projevil vůli být zaměstnán v pracovním poměru a bez toho, že by odevzdal jakékoli výsledky své údajné činnosti zaměstnavateli, a - zda mezi účastníky vznikl faktický pracovní poměr, jak je judikován v rozsudcích Nejvyššího soudu, uvedených v článku VII, písm. D, dovolání. 3. Poslední dvě z dovolatelkou zformulovaných otázek přípustnost dovolání nemohou založit proto, že vycházejí z jiných skutkových závěrů, než které učinil odvolací soud. Oproti dovolací argumentaci, založené na absenci konkludentního projevu vůle, totiž odvolací soud dovodil, že chování účastníků nevyvolává žádné pochybnosti o tom, jaká byla jejich skutečná vůle, a že mezi účastníky byla shoda na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy podle § 34 odst. 1 zákoníku práce (srov. odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 22). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu vztahující se k problematice tzv. faktického pracovního poměru, tak přehlíží, že tato je založena na dalších skutkových okolnostech vedoucích k závěru o neplatnosti pracovní smlouvy; takové okolnosti však v nyní posuzované věci zjištěny nebyly. 4. Ve vztahu k závěrům, které odvolací soud skutečně učinil, lze v dovolání identifikovat otázku, zda může soud dospět k závěru, že vznikl pracovní poměr bez toho, že by zaměstnanec výslovně projevil vůli být zaměstnán v pracovním poměru, a bez toho, že by odevzdal jakékoli výsledky své činnosti zaměstnavateli. U této otázky však dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 5. Pokud jde o zbývající dovolatelkou předložené otázky, judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že