21 Cdo 1220/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1220/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2024 Spisová značka:21 Cdo 1220/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1220.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolená na zotavenou Náhrada mzdy Promlčení Dotčené předpisy:§ 212 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 216 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 217 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 218 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 222 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 222 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 27.02.2017 § 352 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 27.02.2017 § 353 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 27.02.2017 § 355 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 27.02.2017 § 218 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 27.02.2017 § 222 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 27.02.2017 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1220/2023-263 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně  H. H., zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského č. 1310/64, proti žalované Základní škole Žďár nad Sázavou, Švermova 4, příspěvkové organizaci, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Švermova č. 1132/4, IČO 43380123, zastoupené JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Podolí, Nad Sokolovnou č. 41/7, o náhradu platu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 19/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022, č. j. 15 Co 19/2022-208, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 262 980 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, se zamítá. II. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 117 485 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení a odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. října 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do 117 485 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 1. 2020 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě platu za nevyčerpanou dovolenou za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 částku 560 294 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 11. 2. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala od 1. 2. 2004 u žalované na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 jako učitelka, přičemž uvedená pracovní smlouva byla následně měněna, nejprve dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 29. 6. 2004, poté dohodou ze dne 18. 4. 2005 a dohodou ze dne 25. 4. 2006, že původně sjednaný pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2004, postupně prodlužovaný až do 30. 6. 2007, se písemným oznámením žalobkyně ze dne 11. 6. 2007, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala i po dni 30. 6. 2007, změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou a že pracovní poměr skončil dne 31. 1. 2017 výpovědí „pro nadbytečnost žalobkyně“ podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Uvedla, že od „3. čtvrtletí roku 2007 až do skončení pracovního poměru“ nepracovala pro překážky v práci na straně žalované, že žalovaná nevyužila svého práva určit žalobkyni čerpání dovolené a že je proto povinna zaplatit žalobkyni náhradu platu za 383,5 dnů (8 týdnů za kalendářní rok) nevyčerpané dovolené v celkové výši 560 294 Kč (tj. 1 461 Kč za jeden den) určenou z jejího pravděpodobného výdělku ve výši 32 598 Kč měsíčně. 2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 179 829 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, žalobu co do 380 465 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17 969,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Terezy Coufalové, Ph.D. Dovodil, že vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně trval (již od 1. 2. 2004) i v období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017, kdy žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, neboť se domnívala, že pracovní poměr mezi nimi již netrvá, vznikl žalobkyni za uvedené období nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, protože uvedené období překážek v práci na straně zaměstnavatele se považuje za výkon práce podle § 348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Dospěl k závěru, že právo žalobkyně na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za roky 2007 až 2011 zaniklo, neboť vzhledem k tomu, že žalovaná neurčila žalobkyni dovolenou ani do 31. října „příštího kalendářního roku“, byl dnem nástupu žalobkyně na „nevyčerpanou dovolenou (v plném rozsahu)“ první následující pracovní den (§ 218 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). K čerpání dovolené za roky 2007 až 2011 proto došlo, „eventuálně právo žalobkyně na dovolenou zaniklo nejpozději do konce příštího kalendářního roku“. Ve vztahu k období „let 2012 až 2017“ soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou po skončení jejího pracovního poměru, k němuž došlo dne 31. 1. 2017 (§ 222 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012), neboť žalovaná neurčila žalobkyni čerpání dovolené ani do konce následujícího kalendářního roku a ani v dalších letech. Za 203,5 dnů nevyčerpané dovolené, na kterou žalobkyni vzniklo právo v uvedeném období, přísluší žalobkyni náhrada platu ve výši průměrného výdělku (110,46 Kč na hodinu, tj. 883,68 Kč za 8 pracovních hodin denně při týdenní pracovní době 40 hodin rozvržené do pětidenního pracovního týdne), který soud prvního stupně zjistil z rozhodného období 2. čtvrtletí roku 2007, které bylo „posledním obdobím, za které žalobkyni náležel od žalované plat“, a to v celkové částce 179 829 Kč. 3. K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 15 Co 19/2022-208, zastavil řízení o odvolání žalované do výroku rozsudku soudu prvního stupně o její povinnosti zaplatit žalobkyni 179 829 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení „co do částky 15 023 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 15 023 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení“ (z důvodu zpětvzetí odvolání v této části), ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 179 829 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení „co do částky 164 806 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 164 806 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení“ a ve výroku o zamítnutí žaloby co do 380 465 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „změnil“ jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17 666,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Terezy Coufalové, Ph.D., a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám uvedené advokátky na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 565,10 Kč. K námitkám žalované uvedl, že v dané věci nelze použít „ani analogicky“ rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, ve které se řešily nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť v projednávané věci žalobkyně nemohla pracovat (a nečerpala dovolenou) z důvodu „překážek na straně zaměstnavatele“. Tyto překážky „nemohou jít k tíži zaměstnance“ a nároky žalobkyně proto ani nemohou být hodnoceny jako „rozporné s dobrými mravy“. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „právo žalobkyně na náhradu“ za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 zaniklo, a dodal, že i kdyby „nárok na náhradu“ v tomto období existoval, byl by promlčen, „čehož se v řízení dovolávala žalovaná“. V období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017, kdy nebylo prokázáno, že by žalovaná určila žalobkyni čerpání dovolené, je podle názoru odvolacího soudu třeba vycházet z ustanovení § 222 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012, podle něhož zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. V posuzované věci pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dne 31. 1. 2017 a teprve tímto okamžikem vznikl „nárok žalobkyně na náhradu“; námitka promlčení vz