21 Cdo 1293/2010 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1293/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) J. D. a b) V. D., jako dědiců po zemřelém V. D., zemřelém dne 17. listopadu 2008, obou zastoupených JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Střešovická č. 31, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 217/42, IČO 00005886, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 186/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2007 č.j. 51 Co 224/2007-315, takto: Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o 558.379,- Kč s úroky z prodlení, o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2007 č.j. 11 C 186/99-280 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 558.379,- Kč s úroky z prodlení, ve výrocích o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. ledna 2008 č.j. 11 C 186/99-319, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Odůvodnění: V. D., který zemřel dne 17. 11. 2008 (dále též jen „zůstavitel“) se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období let 1996 až 2002 celkem částku 1.144.310,- Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že V. D., který byl u žalované zaměstnán jako řidič, utrpěl dne 9. 4. 1977 úraz, když při vrtání došlo ke zlomení vrtáku a kovová střepina vnikla do jeho pravého oka. Žalovaná odškodnila jeho nároky z tohoto pracovního úrazu a vyplácela mu náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do září 1992 včetně. Poté však přes výzvu odmítala nárok zůstavitele uspokojovat. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16.2.2005 č.j. 11 C 186/99-163 žalované uložil, aby zaplatila zůstaviteli 48.810,- Kč s úroky z prodlení, ohledně částky 1.095.500,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že zůstavitel je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení 10.973,80 Kč, a že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 493,- Kč na náhradě nákladů řízení a 1.968,- Kč na soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že zůstavitel pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1974 jako zámečník, a od 1.3.1977 na základě dohody o změně sjednaných pracovních podmínek jako řidič MHD. Dne 9.4.1977 okolo 02.00 hod. v provozovně Vršovice zůstavitel vrtal elektrickou ruční vrtačkou otvor pro nýt do plechu na přední části autobusu, přitom došlo ke zlomení vrtáku a vniknutí kovové částečky do jeho pravého oka, kde pronikla rohovkou a porušila přední pouzdro čočky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se jedná o pracovní úraz, avšak dovodil, že zůstavitel měl povinnost použít ochranné brýle. Protože porušení této povinnosti bylo „zcela jistě jednou z příčin škody, když při jejich použití by k úrazu nedošlo“, zprostila se žalovaná své odpovědnosti v rozsahu 50 %. Vycházeje potom „z ustanovení čl. II. bodu 5 a contrario zákona č. 188/1988 Sb.“, dospěl k závěru, že podle ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce jsou zcela promlčena práva zůstavitele na náhradu za ztrátu na výdělku za celý rok 1996, za leden a únor roku 1997, když žalobu za tato období podal u soudu až dne 30.3.1999, dále pak jsou promlčeny splátky za celý rok 1999 a za leden roku 2000, když nárok za toto období uplatnil u soudu až dne 15.2.2002, a konečně je promlčeno plnění za celý rok 2001 a za leden roku 2002, když žalobu za tato období podal soudu až dne 9.2.2004. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku nevycházel jako z výdělku po pracovním úraze z „výsledků podnikatelské činnosti zůstavitele, které byly spíše než zdravotním stavem žalobce ovlivněny nabídkou a poptávkou na trhu práce a podnikatelským rizikem“, nýbrž z pravděpodobného výdělku, jehož by zůstavitel mohl dosáhnout, kdyby jako podnikatel byl plně pracovně vytížen, popřípadě, kdyby byl zaměstnán v pracovním poměru na plný pracovní úvazek. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.6.2005 č.j. 51 Co 207/2005-188 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl jednak soudu prvního stupně, že „nevysvětlil, koho považoval za žalovanou, zda právnickou osobu či organizační složku“, přisvědčil však závěru, že úraz zůstavitele je třeba považovat za úraz pracovní, avšak s tím, že „v řízení nebyly prokázány žádné skutečnosti, jež by umožňovaly s odkazem na ustanovení § 191 zák. práce učinit závěr o tom, že se zaměstnavatel alespoň částečně své odpovědnosti zprostil“. Způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku odvolací soud považoval za nesprávný. Zdůraznil, že zůstavitel ukončil pracovní poměr sám k 31.3.1989, a jestliže následně u nového zaměstnavatele či při podnikání dosahoval nižšího příjmu, nemůže požadovat zaplacení rozdílu mezi příjmem, jehož by dosahoval po pracovním úrazu u původního zaměstnavatele (žalovaného) a příjmem skutečně dosaženým po rozvázání pracovního poměru. Toto další snížení příjmu totiž není v příčinné souvislosti s prodělaným pracovním úrazem, ale je následkem rozhodnutí zůstavitele odejít pracovat k jinému zaměstnavateli, či samostatně podnikat. Podle názoru odvolacího soudu proto měl soud prvního stupně vycházet z příjmu zůstavitele „zjištěného ke dni 31.3.1989“, který bylo třeba v souladu s příslušnými pracovněprávními předpisy valorizovat; takto zjištěná náhradu za ztrátu na výdělku mu příslušela od 31.3.1989 až do doby případné změny poměrů. Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 21.3.2007 č.j. 11 C 186/99-280 uložil žalované, aby zaplatila zůstaviteli 93.741,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku rozsudku uvedl, a ohledně částky 1.050.569,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že zůstavitel je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 91% nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10 9% nákladů řízení a částku 4.120,- Kč na soudním poplatku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. ledna 2008 č.j. 11 C 186/99-319 byla „výše nákladů řízení, které vznikly České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 10“, určena částkou 75.496,80 Kč. Ve věci samé setrval na závěru, že úraz zůstavitele je úrazem pracovním, a že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se ve smyslu § 263 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, promlčela za celý rok 1996 (tj. 94.720,- Kč s příslušenstvím), za leden a únor roku 1997 (tj. 21.113,- Kč s příslušenstvím), za celý rok 1999 (tj. 144.806,- Kč s příslušenstvím), za leden roku 2000 (tj. 15.187,- Kč s příslušenstvím), za celý rok 2001 (tj. 196.417,- Kč s příslušenstvím) a za leden roku 2002 (tj. 19.947,- Kč s příslušenstvím). Při vlastním výpočtu náhrady za ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vycházel z průměrného výdělku zůstavitele „ke dni 7.10.1977“ zjišťovaného podle ustanovení § 275 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zák. práce, ve znění účinném do 31.12.1988, § 30 až 34 nařízení vlády č. 54/1975 Sb., a z vyhlášky č. 112/1975 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti o zjišťování průměrného výdělku. Zjištěný průměrný výdělek ve výši 2.383,- Kč průběžně valorizoval až na částky, které v rozsudku uvedl. Průměrný výdělek zůstavitele „ke dni 31.3.1989“ potom zjistil částkou 2.335,- Kč, a tento průměrný výdělek rovněž valorizoval podle příslušných nařízení vlády až do doby, kdy bylo třeba náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vypočítat. Rozdíl mezi oběma valorizovanými průměrnými výdělky za těchto okolností za březen až prosinec roku 1997 činí 17.645,- Kč, za rok 1998 náleží zůstaviteli náhrada za ztrátu na výdělku ve výši 23. 237,- Kč, za únor až prosinec roku 2000 náleží 25.139,- Kč a za únor až prosinec roku 2002 náleží 27.720,- Kč. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2007 č.j. 51 Co 224/2007-315 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že zůstavitel „utrpěl pracovní úraz a žalovaná se nemůže ze své odpovědnosti liberovat“ a stejně tak výše odškodnění, která zůstaviteli náleží „byla spolehlivě zjištěna soudem prvního stupně a odvolací soud ke skutkovým, jakož i právním závěrům soudu prvního stupně nemá připomínek“. V řízení bylo „spolehlivě prokázáno, že důvodem skončení praco