21 Cdo 1299/2010 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1299/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 8. 2011 Spisová značka:21 Cdo 1299/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1299.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odbory Pracovní kázeň Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 44 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 40 odst. 5 předpisu č. 108/1994Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1299/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, proti žalovanému MĚSTU VARNSDORF se sídlem Městského úřadu ve Varnsdorfu, Nám. E. Beneše č. 470, IČO 00261718, zastoupené JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Říční č. 1774, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 122/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. února 2009 č.j. 36 Co 259/2008-104, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dopisem ze dne 16.11.2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že se žalobkyně „ve dnech 12.10.2006 a 13.10.2006 dopustila závažného porušení pracovní kázně tím, že tyto dny nenastoupila do zaměstnání“. Žalobkyně „na tyto dny předložila jako důkaz důležité osobní překážky v práci Žádost o ošetřování člena rodiny s potvrzením lékaře ze dne 12.10.2006 o onemocnění syna Z. Č.“, který se ovšem „vrátil z leteckého zájezdu do zahraničí až 14.10.2006 (důkaz – sdělení cestovní kanceláře TOMI TOUR s.r.o. Údolní 11, 602 00 Brno) a v uvedenou dobu tedy nebyl prokazatelně doma, čímž žalobkyně uvedla v omyl jak ošetřujícího lékaře, tak svého zaměstnavatele“. Podle názoru žalovaného „nelze pro tento případ použít ustanovení § 127 zák. práce a omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu ošetřování člena rodiny“ a „důsledkem je neomluvená nepřítomnost žalobkyně na pracovišti po dobu dvou dnů“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že „na předmětné dny předložila řádnou Žádost o ošetřování člena rodiny vydanou dne 12. října 2006 MUDr. O. U.“, kdy „konkrétně se jednalo o jejího syna Z.“, který byl v předmětných dnech „z důvodu nemoci doma a léčil se“. Připustila, že syn sice měl původně jet s jejím manželem na zájezd s cestovní kanceláří TOMI TOUR s.r.o., zájezdu se však pro nemoc nezúčastnil „a žalovaná jej v té době ošetřovala“. Žalovaný si však pouze ověřil rezervaci jejího syna a manžela a jen na základě této skutečnosti stanovil, že nepřítomnost žalobkyně na pracovišti ve dnech 12. -13.10.2006 je neomluvená. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 11.12.2007 č.j. 19 C 122/2007-75, ve znění usnesení ze dne 28.4.2008 č.j. 19 C 122/2007-90, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Švába a že je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení, „jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením soudu“. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že se žalobkyně skutečně dopustila porušení pracovní kázně, které je svou intenzitou závažné, jestliže „ve dnech 12. – 13.10.2006 vědomě nenastoupila do práce, přestože objektivně její nepřítomnosti v práci žádná překážka nebránila“, čímž „porušila úmyslně“ povinnost konat osobně práce podle pracovní smlouvy. K „tíži žalobkyně pak soud zhodnotil rovněž tu skutečnost“, že ani poté, co se údaje uváděné žalobkyní za účelem omluvy její nepřítomnosti „ukázaly nepravdivými“, nebyla žalobkyně „ochotna učinit nic pro obnovení vzájemné důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kterou svým jednáním výrazně porušila“. Podle názoru soudu prvního stupně však došlo k „porušení postupu stanoveného v ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.“, podle něhož o tom, zda jde o neomluvené zmeškání práce, rozhoduje zaměstnavatel „v dohodě“ s příslušným odborovým orgánem; nedojde-li v tomto směru k „dohodě“ mezi nimi, „z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá“, že nelze nepřítomnost zaměstnance v práci považovat za neomluvené zameškání práce. Jestliže v daném případě bylo zjištěno, že „již od 11.10.2006, tedy ještě před formulací výpovědi žalobkyni, byl statutární zástupce žalovaného pro oblast zaměstnávání informován o existenci odborové organizace u zaměstnavatele“, avšak „okolnost vzniku odborové organizace zcela ignoroval a v přiměřené době, kterou na něm bylo možné spravedlivě požadovat, aktivně neověřil skutečnosti, které mu o vzniku odborové organizace byly prokazatelně sděleny“, soud prvního stupně „kvalifikuje jeho výpověď danou žalobkyni dne 16.11.2006 jako výpověď neplatnou pro absenci projednání otázky, zda šlo o absenci neomluvenou, s odborovým orgánem“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12.2.2009 č.j. 36 Co 259/2008-104 rozsudek soudu prvního stupně „ve znění doplňujícího usnesení“ změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.425,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.525,- Kč, obojí k rukám advokátky JUDr. Evy Ruthové, a že „povinnost k náhradě nákladů státu se ukládá žalobkyni“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „absence rozhodnutí“ přijatého postupem podle ustanovení § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., „má za následek, že v nepřítomnosti zaměstnance v práci nelze spatřovat neomluvenou absenci jako způsob porušení pracovní kázně a nelze tedy ani učinit závěr o existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Podle názoru odvolacího soudu však žalovaný v předmětné výpovědi z pracovního poměru „poukázal vedle závěru o neomluvené absenci rovněž na jednání žalobkyně, v důsledku kterého hodnotil tuto absenci žalobkyně jako neomluvenou, spočívající v předložení dokladů vystavených lékařem o potřebě ošetřování člena rodiny, ačkoliv 17letý syn žalobkyně se v době, na kterou byl doklad lékařem vystaven, zdržoval se svým otcem na zahraničním zájezdu“. Žalovaný v tomto jednání „spatřoval uvedení zaměstnavatele v omyl, znamenající zneužití důvěry zaměstnavatele jednáním, které nese znaky trestněprávního podvodného jednání“. Vycházeje z provedených důkazů, které „svědčí o tom, že žalobkyně ve skutečnosti o nezletilého ve věku 17 let nepečovala“, dospěl odvolací soud k závěru, že výše popsané jednání žalobkyně „nese rysy závažného porušení pracovní kázně, které spočívá v porušení povinnosti zaměstnance řádně konat práci, pokud mu v tom skutečně existující překážky v práci nebrání“, a „nabylo intenzity hrubého porušení pracovní kázně, pro které lze kromě výpovědi skončit pracovní poměr i okamžitým zrušením, které však zaměstnavatel nezvolil“; proto je předmětná výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně v první řadě namítala, že odvolací soud „překročil zásadním způsobem rámec vymezený pro přezkoumání napadené výpovědi ze dne 16.11.2006, neboť je vázán skutkovým vylíčením výpovědního důvodu“. Podle názoru dovolatelky z obsahu výpovědi plyne, že „závažné porušení pracovní kázně zaměstnavatel shledává v tom, že ve dnech 12.10. – 13.10.2006 nenastoupila žalobkyně do práce“ a tato její nepřítomnost „je považována za neomluvenou absenci po dobu dvou dnů“. Jestliže odvolací soud dovodil, že výpovědní důvod byl naplněn i tím, že žalobkyně zneužila důvěry zaměstnavatele, pak podle jejího mínění „zcela nesprávně založil svůj názor na okolnostech a konstatování, která nemají oporu ve zkoumané výpovědi“. Dovolatelka rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem soudů o neexistenci důležité překážky v práci na straně žalobkyně v dotčených dvou dnech. Podle jejího názoru je jejich závěr „založen na irelevantních podkladech“, když především „se nelze ztotožnit s hodnocením odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí OSSZ v Děčíně“, které „potvrzuje důvodnost závěru o čerpání řádného pracovního volna“.