21 Cdo 1358/2012 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1358/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2013 Spisová značka:21 Cdo 1358/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1358.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní cesta Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 42 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 154 předpisu č. 262/2006Sb. § 172 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1358/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 5 proti žalovanému ČD Cargo a. s., se sídlem v Praze 7 -Holešovicích, Jankovcova č. 1569/2c, IČ 28196678, o 2.788 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 207/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2010 č.j. 28 Co 397/2010-99, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Evy Nýdlové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 5. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na zahraničním stravném částku 2.788 EUR. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy pracovala v železniční stanici Horní Dvořiště v turnusových dvanáctihodinových směnách. Na počátku směny nastoupí do práce v železniční stanici Horní Dvořiště, přepraví se nákladním nebo osobním vlakem do stanice Summerau na území Rakouska, kde komerčně přebírá nákladní vlaky, a po ukončení práce se vrací zpět do stanice Horní Dvořiště. V období od 1.1.2007 do 31.12.2007 odpracovala 82 denních směn a 82 nočních směn, za které jí podle jejího názoru vznikl nárok na náhradu stravovacích výdajů v cizí měně „ve smyslu § 172a, § 166 písm. d) zák. práce ve spojení se směrnicí S-8454/2006-010. Vyhláška MF 549/2006 pro Rakousko určuje denní stravné na rok 2007 ve výši 45 EUR, podle směrnice jí pak přísluší nárok na jednu polovinu z částky 34 EUR, tedy 17 EUR denně. Protože v roce 2007 odpracovala 164 směn, její nárok představuje částku 2.788 EUR. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7.10.2009 č.j. 5 C 207/2009-71 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pro účely poskytování cestovních náhrad, a tedy i stravného, se na základě pracovní smlouvy považuje za pravidelné pracoviště Horní Dvořiště, Summerau. Žalobkyně vykonává práci na svém pravidelném pracovišti, je jí poskytována ze strany žalovaného možnost stravování a žádné jiné zvláštní výdaje jí při výkonu práce nevznikají. Nebylo rovněž prokázáno, že by jiným zaměstnancům v téže funkci byly poskytovány v uvedeném místě výkonu práce požadované náhrady, a proto se nemůže jednat ani o diskriminaci ve smyslu ustanovení § 13 zák. práce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.11. 2010 č.j. 28 Co 397/2010-99 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 2.788 EUR a na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24.816,- Kč a 26.396,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení, vše k rukám advokátky JUDr. Evy Nýdlové. Po doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 3.8.1975, která byla naposledy měněna dodatkem ze dne 29.12.2006, byla zaměstnána jako „odborný referent dopravy a přepravy agent Summerau“, místem výkonu práce byl „obvod UŽST České Budějovice“ a pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad „Horní Dvořiště, Summerau“. Žalobkyně dojížděla pravidelně k výkonu práce z Horního Dvořiště do Summerau a po vykonané práci se vracela zpět do Horního Dvořiště. Protože žalobkyně v rozhodném období odpracovala 164 směn v přechodové stanici Summerau v Rakousku, vznikl jí na základě § 172 věty první zák. práce a § 166 odst. 1 písm. d) zák. práce nárok podle směrnice S-8454/2006-010 na zahraniční stravné ve výši 17 EUR za každou směnu. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že ustanovení § 172 zák. práce na posuzovanou věc nedopadá, neboť „pro případy dle § 172 z.p. je typická dlouhodobost nepřetržitého pobytu zaměstnance v místě výkonu práce v zahraničí. To plyne i z dikce, že cestovní náhrady se poskytují pouze za dny cesty z České republiky do místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště a zpět, tedy nikoli za dny, kdy se zaměstnanec k výkonu práce v zahraničí zdržuje“. Část IV. směrnice 8454/2006-010 na posuzovaný případ nedopadá, a ani nemůže dopadat na všechny zaměstnance dojíždějící do pohraničních stanic, když v opačném případě by zcela pozbyl významu institut sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad. Zejména z kapitoly I. vyplývá, že „upravuje pravidla pro poskytování cestovních náhrad při pracovních cestách a při jiných změnách výkonu práce“. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 29.12.2006 zcela jasně plyne, že žalobkyně měla jako pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednáno pracoviště Horní Dvořiště, Summerau, a tato dohoda je pak zcela v souladu s principem autonomie vůle zaměstnance i zaměstnavatele ohledně možnosti dohody místa výkonu práce nebo pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad. U žalobkyně se jedná o pravidelnou cestu zaměstnance do místa výkonu její práce, byť se nachází v zahraničí. Pro poskytování požadovaných náhrad nelze nalézt ani materielní oporu, kdy žalobkyni v souvislosti s výkonem práce těsně za hranicemi žádné zvýšené výdaje nevznikají, neboť jde v zásadě o její cestu do zaměstnání. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně uvedla, že poskytování cestovních náhrad není vázáno na dlouhodobý a nepřetržitý výkon práce v zahraničí, neboť délka pobytu má vliv jen na výši zahraniční diety. Směrnice Č.j.: S – 8454/2006 – 010, která některé náhrady upravuje v širším rozsahu, než stanoví zákoník práce, výslovně upravuje podmínky náhrady cestovních výdajů zaměstnanců dojíždějících na přechodové stanice v zahraničí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalovaného v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 3.8.1975 - na základě její změny ze dne 29.12.2006 – jako „odborný referent dopravy a přepravy agent Summerau“, s místem výkonu práce „UŽST České Budějovice“ s tím, že „pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad je Horní Dvořiště, Summerau“. Výkon práce žalobkyně probíhal ve stanici Summerau ÖBB, kam denně dojížděla ze svého bydliště v Horním Dvořišti. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatňuje zahraniční stravné za období od 1.1.2007 do 31.12.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.7.2007 a do 31.12.2007 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.) - dále též jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Podle ustanovení § 154 zák. práce zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance