21 Cdo 1398/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1398/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1398/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1398.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Nemajetková újma (o. z.) Ochrana osobnosti Dokazování Zavinění Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 40 o. s. ř. § 6 odst. 3 předpisu č. 6/2002 Sb. § 132 o. s. ř. § 84 odst. 4 předpisu č. 6/2002 Sb. § 1a odst. 1 písm. e) předpisu č. 262/2006 Sb. § 4 předpisu č. 262/2006 Sb. § 16 předpisu č. 262/2006 Sb. § 17 předpisu č. 262/2006 Sb. § 2 předpisu č. 198/2009 Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 198/2009 Sb. § 10 předpisu č. 198/2009 Sb. § 81 o. z. § 82 odst. 1 o. z. § 2894 o. z. § 2956 o. z. § 2957 o. z. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 79 odst. 1 o. s. ř. § 43 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1398/2024-360 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně A. M., proti žalované České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Národního odboje č. 1274/26, IČO 00215708, o 400 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 52/2021, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, č. j. 62 Co 312/2023-209, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2022, č. j. 33 C 52/2021-119, v části výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a ve výrocích o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2022, č. j. 33 C 52/2021-119, v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 10 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 7. 2. 2021 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 400 000 Kč. Žalobu zdůvodnila tím, že od září 1999 pracuje ve funkci soudkyně u Krajského soudu v Ústí nad Labem na pobočce v Liberci, kde došlo k zásahu do její důstojnosti tím, že žalovaná nerespektovala vlastní vnitřní předpis a za období od 16. 3. 2020 do 29. 3. 2020, kdy žalobkyně byla v povinné karanténě z důvodu pandemie Covid 19, jí nevyplatila náhradu platu do 100 % průměrného hrubého výdělku a učinila tak až na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2020, č. j. 33 C 126/2020-94. Od nástupu do karantény vedoucí zaměstnanci žalované vůči žalobkyni postupovali způsobem naplňujícím známky šikanózního jednání, příp. diskriminace, šlo o jednání, která žalobkyně s ohledem na jejich charakter považuje za nepřípustný zásah do důstojnosti zaměstnance – soudce, neboť vykazují bez racionálního základu na straně zaměstnavatele znaky vytváření nepřátelského (místy i urážlivého), ponižujícího prostředí na pracovišti vůči její osobě. Tyto skutky ji hluboce psychicky zasáhly, vytvořily pro ni velmi tíživé a zneklidňující prostředí na pracovišti a žalobkyně je považuje za velmi vážné porušení pracovně právních předpisů ze strany zaměstnavatele. Závadné jednání zaměstnavatele spatřuje jednak v samotném odepření náhrady platu, dále v odepření přístupu k vnitřním předpisům, které určovaly rámec jejích práv a povinností v karanténě, ze strany zástupkyně ředitele správy pro pobočku soudu v Liberci S., současně také ve sdělení L. C. (v té době zastupující předsedu krajského soudu) obsaženém ve stanovisku Spr 1112/2020 ze dne 23. 4. 2020, že v karanténě postupovala svévolně a zajišťovala si převoz spisů bez toho, aby byla přijata patřičná hygienická opatření, a že čl. III opatření č. 185/2020 z 9. 3. 2020 nedopadá na soudce, nýbrž chrání jiné zaměstnance krajského soudu před sociálními dopady pandemické či jiné situace, ve tvrzeních C. uvedených ve vyjádření k žalobě v soudním řízení o doplatek náhrady platu, že žalobkyni nemohla být umožněna práce z domova z důvodu, že na rozdíl od mnohých soudců, kteří byli nuceni setrvat v karanténě bez příznaků, byla zcela nekontaktní a po návratu z dovolené nebylo z její strany vůči krajskému soudu činěno ničeho, dále také ve výzvě vedení soudu ze dne 16. 4. 2020, aby tři týdny zpětně vykázala, na kterých spisech a co dělala, jakož i v tom, že výtku svévolnosti práce z domova učinila C. v době, kdy i ostatní soudci pracovali z domova za plat a žalobkyni stejně jako jim běžel nápad spisů. Popsané jednání žalované vyvolalo u žalobkyně vysoký psychický stres a napětí, promítlo se výrazně i do jejích fyzických problémů a přispělo k jejímu přetížení, neboť je osobou zdravotně postiženou s bolestivým syndromem páteře, což je zaměstnavateli známo. Finanční zadostiučinění uplatňuje celkovou žalovanou částkou bez jejího štěpení na jednotlivé částky za jednotlivá uváděná jednání, neboť tato jednání považuje za vzájemně propojená, kontinuálně na sebe navazující, kdy jedno každé z nich je spouštěčem pro další šikanózní jednání. 2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 5. 2022, č. j. 33 C 52/2021-119, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně vytýká žalované několik v zásadě samostatných skutků. Ve vztahu k neoprávněnému zadržení náhrady platu za období povinné karantény dovodil, že otázka, zda žalovaná postupovala po právu, když při aplikaci vlastního opatření rozlišovala mezi soudci a ostatními zaměstnanci soudu, byla již pravomocně vyřešena v jeho rozsudku sp. zn. 33 C 126/2020, kde konstatoval, že žalovaná se dopustila jednání v rozporu se zásadou rovného zacházení v oblasti odměňování (§ 16 odst. 1 zákoníku práce ve vztahu k § 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích), neboť vznik nároku spojovala pouze se zaměstnanci nevykonávajícími funkci soudce. Přihlédl ke skutečnosti, že žalovaná neprodleně po pravomocném rozhodnutí soudu ve sporu o doplatek platu odstranila následky tohoto svého nezákonného jednání, přisouzenou částku včetně úroků vyplatila a žalobkyni se, byť stručně, omluvila. Neztotožnil se s postojem žalobkyně, která v několikaměsíčním prodlení s vyplacením části platu a v samotné účasti na soudním řízení spatřovala jednání způsobilé významně zasáhnout do jejího psychického a fyzického zdraví, tedy zapříčinit vznik nemajetkové újmy, s odůvodněním, že pro soudce jako právního profesionála soudní řízení zpravidla nepředstavuje takový stres, neboť má poměrně přesnou představu o průběhu řízení, byť vystupuje v pozici žalobce. Neztotožnil se ani s argumentem žalobkyně, že její újma byla prohloubena tím, že žalovaná postupovala shodně u dalších soudců, a dovodil, že tato skutečnost naopak potvrzuje, že důvodem postupu žalované nebyl „zlý úmysl“ směřovaný vůči žalobkyni, ale odlišný právní názor. Jako jistou formu zadostiučinění vyhodnotil také výsledek správního řízení, v němž byl žalované za zadržení části platu dalším zaměstnancům uložen správní trest napomenutí. Nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že její újma byla umocněna tím, že předsedkyně žalované nebyla za své jednání kárně potrestána. Usoudil, že v dané věci se jednalo o právní názor, který nelze v zásadě postihovat disciplinárními opatřeními, přičemž obdobně k věci přistupovaly nadřízené orgány, u nichž žalobkyně iniciovala dohledová šetření. Uzavřel, že z hlediska preventivního významu je omluva postačující a jednání žalované neodůvodňuje náhradu nemajetkové újmy v penězích. Ve vztahu k nezajištění přístupu žalobkyně k vnitřním pracovněprávním předpisům žalované usoudil, že navzdory počátečním překážkám byl žalobkyni přístup během jednoho dne umožněn, byť za zvýšeného úsilí žalobkyně a navzdory nepříliš taktnímu, avšak nikoliv urážlivému či neuctivému, jednání zaměstnankyně žalované. Ohledně vyjádření předsedkyně žalované o svévolnosti práce z domova, nedodržování hygienických opatření při přemísťování spisů a nečinnosti žalobkyně po návratu z dovolené dospěl k závěru, že tato vyjádření, byť nemají plnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, resp. byla v soudním řízení o doplatek platu v zásadě vyvrácena, lze označit za argumentaci nevymykající se běžné praxi a svou intenzitou nejsou způsobilá významně zasáhnout do osobnostních práv (cti, důstojnosti či pověsti) žalobkyně. P