21 Cdo 1419/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1419/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2025 Spisová značka:21 Cdo 1419/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.1419.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Pracovní cesta Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 241a předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 294/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1419/2025-352 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) J. H., a b) L. H., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o 3 483 EUR s příslušenstvím a o 5 335,42 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 36/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024, č. j. 62 Co 238/2024-315, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 62 Co 238/2024-315, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. 2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 5. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje. 6. Ačkoliv dovolatelé uvádějí, že „rozsudky soudu prvního i druhého stupně při rozhodování o podané žalobě se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, že aplikovaly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018, „nedůsledně a nesprávně“, nevymezili jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, v níž spatřují přípustnost dovolání (tedy neuvedli, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak), a tato otázka není patrná ani z obsahu dovolání, jehož podstatou jsou především námitky, jimiž dovolatelé vyslovují pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) [že „z dokladů, které předložila sama strana žalovaná vyplynulo, že žalovaný měl k dispozici všechny podklady pro stanovení cestovních náhrad, výši těchto cestovních náhrad u každé jednotlivé pracovní cesty žalovaný vypočetl a stanovil, avšak žalobcům neproplatil, kdy vypočtené stravné údajně vyplatil zaměstnanci, kterého žalovaný sám určil jako vedoucího zahraniční cesty“, že se jedná o „zcela jinou situaci, než jakou řešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3227/2018, neboť žalovanému jako zaměstnavateli nic nebránilo v tom, aby cestovní náhrady stanovil“]. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 7. Namítají-li dovolatelé, že žalovaný „výplatou diet pro všechny účastníky k rukám vedoucího zahraniční cesty, cestovní náhrady poskytl všem účastníkům pracovní cesty bez toho, že by od každého z účastníků požadoval ve lhůtě 10 dnů po ukončení pracovní cesty předložení jakýchkoli dokladů o pracovní cestě či vyúčtování pracovní cesty“, a že soudy tyto skutečnosti nemohou pominout, neboť „ust. § 183 odst. 3 zákoníku práce uvádí pořádkovou lhůtu 10 pracovních dnů pouze