21 Cdo 1446/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1446/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2020 Spisová značka:21 Cdo 1446/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1446.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 136 o. s. ř. § 272 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 10. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1446/2020-285 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Q., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Richardem Kaválkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 788/30, proti žalované Psychiatrické nemocnici Bohnice, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91/7, IČO 00064220, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského č. 1107/15, o 110.219,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 147/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019 č.j. 62 Co 167/2019-254, takto: Rozsudek městského soudu se v potvrzujícím výroku o věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 78.649,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Právní předchůdkyně žalobce (J. Q., zemřelá dne 29.8.2018, posledně bytem ve XY) se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě škody 110.219 Kč s 9% úrokem z prodlení od 15.5.2012 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30.11.2010 pracovala u žalované jako zdravotní sestra. Dne 14.5.2012 „jako každý jiný pracovní den“ přijela do zaměstnání osobním automobilem XY, který zaparkovala v areálu zaměstnavatele před pavilonem, ve kterém pracovala. Vůz uzamkla, zajistila bezpečnostním zařízením a klíč od automobilu uložila do uzamykatelné šatní skříňky v šatně sester a v 7.00 h nastoupila do směny. Téhož dne po směně v 18.30 h po příchodu do šatny zjistila, že její šatní skříňka je otevřená a klíče od automobilu i vozidlo jsou odcizeny. Celou záležitost ihned oznámila Policii ČR a následně i žalované, přičemž při vyčíslení škody vycházela z kupní ceny vozu, protože „předpokládá, že vzhledem ke krátké době od jeho zakoupení (10 měsíců) a k jistému zhodnocení koupí nových pneumatik, se časová cena automobilu od kupní ceny nebude příliš lišit“. Ačkoli je zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobce chovala podle pokynů žalované, odložila věci na místo k tomu určené, žalovaná jí odmítá vzniklou škodu nahradit. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4.12.2013 č.j. 28 C 147/2012-80 žalobu zamítl a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaná za škodu, která právní předchůdkyni žalobce „vznikla na pracovišti“, neodpovídá podle ustanovení § 433 odst. 2 obč. zák. Protože podle názoru soudu prvního stupně „automobil v tomto případě nelze považovat za věc, kterou zaměstnanec obvykle nosí do zaměstnání (takovými věcmi lze chápat např. kabelku, hodinky mobilní telefon, snubní prsten, apod.)“, a protože z výsledků dokazování lze dovodit, že parkovací místo, kam právní předchůdkyně žalobce zaparkovala odcizený automobil, bylo pouze „místem, na kterém zaměstnavatel povolil zaměstnancům parkovat, aniž by ovšem zaparkované automobily převzal do zvláštní úschovy“, „neodpovídá žalovaná za škodu vzniklou odcizením automobilu ani dle ust. § 267 zák. práce“. Za odloženou věc, která se do práce obvykle nenosí a kterou zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, by žalovaná – jak soud prvního stupně dále uvedl – mohla odpovídat do výše 10.000,- Kč, ovšem za předpokladu, že by jí právní předchůdkyně žalobce oznámila škodu v prekluzívní 15-ti denní lhůtě, což však neučinila, neboť v žádném ze zápisů o škodě není škoda řádně vyčíslena. K odvolání právní předchůdkyně žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.10.2014 č.j. 62 Co 364/2014-109 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen“ tak, že žalovaná je povinna zaplatit právní předchůdkyni žalobce 10.000,- Kč s úrokem z prodlení od 5.1.2013 do zaplacení; jinak tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že „automobil nelze považovat za věc, která se ve smyslu § 267 odst. 1 zák. práce obvykle nosí do zaměstnání a za kterou by žalovaná odpovídala bez omezení“. Zdůraznil, že „zákoník práce sice nevymezuje, co lze považovat za věci, které se obvykle nosí do práce, nicméně v tomto směru lze vyjít z ust. 226 zák. práce, které ukládá zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanec obvykle nosí do práce“ (jimiž je třeba rozumět např. kabelku, hodinky, mobilní telefon, běžné šperky apod.), aniž by ovšem ukládalo zaměstnavateli – tak jako ustanovení § 145 dřívějšího zákoníku práce – povinnost zajistit též „bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět“. I když ustálená judikatura, podle níž se za obvyklý dopravní prostředek pro cestu do zaměstnání a zpět nepovažoval osobní automobil, byla přijata před „bezmála 38 lety a za tu dobu došlo k podstatnému rozšíření automobilové dopravy, kdy automobil se stal již běžným dopravním prostředkem, který není předmětem luxusu“, přesto se odvolací soud domnívá, že „ani nyní nelze považovat automobil za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět“, jestliže nynější ustanovení § 226 zák. práce zaměstnavateli „neukládá povinnost zajistit bezpečnou úschovu nejen osobního automobilu, ale též jakýchkoliv jiných dopravních prostředků (např. kol, motocyklů apod.)“. Kromě toho je třeba „poukázat též na to, že je obecně známo, že žalovaná se nachází takřka v centru Prahy a je běžně poměrně dobře dopravně dostupná“, a tudíž právní předchůdkyni žalobce, která bydlí mimo území hl. m. Prahy, „nic nebrání v tom, aby svůj automobil odstavila např. na odstavném parkovišti a dále cestovala hromadnou dopravou“. Za tohoto stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „konstatuje, že odpovědnost žalované za škodu podle § 267 zák. práce nemůže být dána“. Odvolací soud však nesdílí názor soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobce nesplnila v zákonné prekluzivní 15ti denní lhůtě svoji oznamovací povinnost, neboť z dikce ustanovení § 268 odst. 3 zák. práce „lze dovodit, že postačí, pokud zaměstnanec v této lhůtě oznámí, že nastala škodní událost“, což právní předchůdkyně žalobce „podle přesvědčení odvolacího soudu splnila“. Za situace, kdy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobce odcizený automobil sice zaparkovala v areálu zaměstnavatele na místě k tomu obvyklém, avšak „nešlo o hlídané parkoviště“, a tudíž nešlo o věc, která by byla převzata do zvláštní úschovy, a kdy nebylo zjištěno, že by škoda byla způsobena jiným zaměstnancem žalované, odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované je dána podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce, ovšem jen do výše 10.000,- Kč. Tuto částku odvolací soud právní předchůdkyni žalobce přiznal, aniž by zkoumal přesnou výši škody, neboť cena odcizeného automobilu tento limit „zcela nepochybně překročila“. K dovolání právní předchůdkyně žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23.1.2017 č.j. 21 Cdo 2345/2015-129 rozsudek odvolacího soudu (vyjma měnící části výroku o věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno co do částky 10.000,- Kč s úrokem z prodlení) a rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o částce 10.000,- Kč s úrokem z prodlení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zák. práce nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Zdůraznil přitom, že za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především oděv a osobní předměty jako např. peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky a v současné době i mobilní telefony. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006, za předměty obvykle nošené do zaměstnání považoval i obvyklé dopravní prostředky (nikoli však osobní automobily), které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět.