21 Cdo 1501/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1501/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 7. 2023 Spisová značka:21 Cdo 1501/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1501.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní kázeň Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 240 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2002 § 29 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2002 § 72 předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1501/2023-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. O., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, proti žalovanému Arcibiskupství pražské se sídlem v Praze 1 – Hradčanech, Hradčanské náměstí č. 56/16, IČO 00445100, zastoupenému JUDr. JClic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/4, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 102/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2022, č. j. 30 Co 375/2022-165, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2022, č. j. 21 C 102/2019-122, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Dopisem se ze dne 26. 3. 2019 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí „dle § 52 písm. g)“ dává výpověď „z důvodu nedostavování se na místo výkonu práce, neplnění pracovních úkolů“, které jí přímý nadřízený chtěl přidělit, a za opakované nedodržování pokynů zaměstnavatele, neboť ačkoliv byla opakovaně vyzvána zaměstnavatelem k dostavení se do místa výkonu práce, kterým je podle pracovní smlouvy Arcibiskupství pražské, ke svému nadřízenému, aby vykonávala práci v místě výkonu práce, opakovaně odmítla se do místa výkonu práce k přidělení práce dostavit a „ignorovala příkazy svého zaměstnavatele“ ze dne 8. 2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019. Totéž žalovaný sdělil žalobkyni dopisem ze dne 27. 6. 2019, ve kterém navíc uvedl, že „tak se děje i nadále, a to ke dni 26. června 2019, a to i za situace“, že žalobkyně „již obdržela výpověď z pracovního poměru“. 2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 31. 7. 2019 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi doručené jí dne 1. 4. 2019 a 3. 7. 2019 jsou neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002 jako XY „na pracovišti XY“ a s nástupem do práce ode dne 1. 10. 2002, že žalovaný zcela účelově vychází z nesprávného předpokladu, že jejím místem výkonu práce je též sídlo žalovaného „na adrese Praha 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí č. 56/16“, přestože z kontextu celé pracovní smlouvy, včetně příloh, a „okolností pracovního poměru“ žalobkyně u žalovaného je zcela zjevné, že jediným místem výkonu práce žalobkyně je XY. Podle pracovní náplně žalobkyně ze dne 30. 11. 2003, která je nedílnou součástí pracovní smlouvy, žalobkyně koná práci XY „ve XY pravidelně na onkologické klinice“ a jejím úkolem je „zprostředkování návštěvy kněze, konat rozhovory s pacienty, případně se s nimi modlit, podle potřeby donášet eucharistii nemocným, zajišťovat duchovní literaturu pacientům, pokud ji požadují a účastnit se jednou týdně velké vizity, přičemž práce je po stránce organizační přizpůsobena režimu kliniky“. Na základě těchto ujednání „nemůže být pochyb“ o tom, že místem výkonu práce žalobkyně je „výlučně XY“, což plyne jednak z textu pracovní náplně a jednak z povahy pracovních úkolů žalobkyně, které není možno vykonávat v sídle Arcibiskupství pražského. Žalobkyně „nikdy po dobu trvání pracovního poměru nevykonávala práci na jiném místě“ a „nikdy v průběhu trvání pracovního poměru nedošlo k tomu, že by žalovaný požadoval výkon její práce na jiném místě“. Pokud žalovaný přikazoval žalobkyni, aby se dostavila do sídla žalovaného, postupoval ve zřejmém rozporu s pracovní smlouvou a se zákonem. 3. Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že se žalobkyně „bezúčelně odmítla dostavovat ke svému zaměstnavateli“, a „to opakovaně bez udání důvodů“. Pokud je ve smlouvě mezi stranami uvedeno, že „místem výkonu práce je Arcibiskupství pražské, pracoviště XY, pak je to zaměstnavatel, kdo určí, zdali bude žalobkyně svoji činnost vykonávat ve XY“, anebo v jeho sídle na Hradčanském náměstí, „tedy v místě výkonu práce“. S tvrzením žalobkyně, že bude vykonávat svoji činnost pro zaměstnavatele jen ve „XY“, žalovaný „rezolutně nesouhlasí“. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 21 C 102/2019-122, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 44 335 Kč k rukám advokáta JUDr. JClic. Ronalda Němce, Ph.D. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 9. 2002, ve znění dodatků pracovní smlouvy ze dne 29. 9. 2003, ze dne 27. 11. 2003 a ze dne 21. 9. 2004, zaměstnána jako XY „s místem výkonu práce Arcibiskupství pražské, pracoviště XY“ a že dopisy ze dne 8. 2. 2019, 19. 2. 2019 a 6. 3. 2019 žalovaný vyzýval žalobkyni, aby se dostavila k zaměstnavateli za účelem přidělení pracovních úkolů a za účelem „probrání dalšího postupu ve výkonu práce“ na „Arcibiskupství pražské“, do „jeho sídla na adrese Hradčanské náměstí č. 16“, jinak s ní bude rozvázán pracovní poměr. Soud prvního stupně uvedl, že jelikož místo výkonu práce žalobkyně bylo v souladu s platnou právní úpravou „určeno šířeji“, a to tak, že je jím „Arcibiskupství pražské“, jednal žalovaný v souladu se zákonem, jestliže dal žalobkyni pokyn k tomu, aby se dostavila do jeho sídla, tedy „na Arcibiskupství pražské, které je sjednáno v pracovní smlouvě jako místo výkonu práce“. Dospěl k závěru, že jelikož se žalobkyně do takto stanoveného místa podle pokynů zaměstnavatele nedostavila, opakovaně a závažně porušila povinnosti vyplývající jí z § 38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a že proto „výpovědní důvody dány byly“ a obě výpovědi z pracovního poměru, které „soud posuzoval jako jednotlivá právní jednání samostatně“, byly žalobkyni „dány po právu“. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Co 375/2022-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady činí 30 782 Kč“, jinak ho „v tomto výroku“ potvrdil, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 453 Kč k rukám advokáta JUDr. JClic. Ronalda Němce, Ph.D. Uvedl, že soud prvního stupně „si opatřil správná a postačující skutková zjištění“, že „věc v podstatě správně právně posoudil“, když „skutečně došlo k tomu, že žalobkyně neuposlechla pokynů svého nadřízeného, a to opakovaně“, a že se „ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nepochybně bylo sjednáno místo výkonu práce na Arcibiskupství pražském“. Dodal, že „skutečnost, zda Arcibiskupství bylo či nebylo místem výkonu práce, není v tomto směru zásadní, když případné výhrady žalobkyně, že svoji konkrétní činnost nebude konat v jiné nemocnici nebo na Arcibiskupství či kdekoliv jinde, než ve XY, měly být řešeny až následně“. Podstatné podle názoru odvolacího soudu bylo, že žalobkyně „pokyn zaměstnavatele neuposlechla, ačkoli šlo o pokyn zcela logický a oprávněný, a to dostavit se k nadřízenému, který měl své místo výkonu práce v budově Arcibiskupství“. Jelikož se jednalo o opakované neuposlechnutí, a to v osmi případech, souhlasil odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně „porušila své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem“ a že výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce „tak byl naplněn“. Protože ke dni doručení výpovědi ze dne 27. 6. 2019 (dne 3. 7. 2019) již pracovní poměr žalobkyně u žalovaného netrval, neboť skončil (na základě výpovědi ze dne 26. 3. 2019 doručené žalobkyni dne 1. 4. 2019) dne 30. 6. 2019, nemá žalobkyně podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti. 6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že rozhodnutí odvolací soud závisí na vyřešení právní otázky posouzení obsahu pracovněprávního vztahu (sjednaného pracoviště, které nebylo sjednáno v rámci místa výkonu práce), resp. rozdílně sjednaného místa výkonu práce a pracoviště, a otáz