21 Cdo 1513/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1513/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 9. 2010 Spisová značka:21 Cdo 1513/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1513.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 190 odst. 1, § 191 odst. 1 písm. a), § 273 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003 § 5 odst. 2 písm. c) předpisu č. 361/2000Sb. § 2 odst. 1 písm. i) předpisu č. 283/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1513/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Marii Cilinkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1, o 224.410,- Kč s úrokem z prodlení a o vzájemné žalobě o 1.357.668,- Kč,za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 211/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2008, č. j. 16 Co 215/2008-163, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 224.410,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 9. 7. 2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný - její zaměstnanec - dne 13. 2. 2003 jako řidiči nákladního kamionu při pracovní cestě způsobil zaviněně dopravní nehodu. Přitom žalobkyni způsobil celkovou škodu 244.915,- Kč. Z této částky bylo žalobkyni pojišťovnou uhrazeno 20.505,- Kč. K úhradě škody se žalovaný zavázal ve škodním protokolu ze dne 24. 6. 2003. Žalovaný se proti žalobkyni domáhal vzájemnou žalobou a samostatnou žalobou (vedenou původně u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 159/2006 a usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. 6 C 211/2005-54, spojenou ke společnému projednání pod sp. zn. 6 C 211/2005) zaplacení částky 71.400,- Kč na bolestném, 26.268,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 1.260.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Svůj nárok opíral o tvrzení, že byl u žalované zaměstnán jako řidič a při plnění úkolů byl vyslán na pracovní cestu do Maďarska, kde 13. 2. 2003 havaroval. Přitom utrpěl značná poranění, v jejichž důsledku se pohybuje pomocí invalidního vozíku a má vleklé zdravotní potíže. Okresní soud v Novém Jičíně – poté, co usnesením ze dne 23. 11. 2005, č. j. 6 C 211/2005-22, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2006, č. j. 16 Co 71/2006-37, zastavil řízení o žalobě na zaplacení 224.410,- Kč s příslušenstvím – rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 6 C 211/2005 – 137, žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 71.400,- Kč na bolestném, 26.268,- Kč na náhradu za ztrátu na výdělku a 1.260.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a rozhodl, že žalobkyně je povinna spolu s vedlejším účastníkem zaplatit na nákladech řízení žalovanému 73.505,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Cilínkové a České republice „na účet Okresního soudu v Novém Jičíně“ 6.900,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaný pracoval u žalobkyně jako řidič a že dne 13. 2. 2003 utrpěl pracovní úraz při služební cestě, když havaroval se svěřeným vozidlem v Maďarsku. Následkem tohoto úrazu utrpěl rozsáhlá zranění, v jejichž důsledku byl dlouhodobě práce neschopen a nakonec ukončil pracovní poměr u žalobkyně dne 10. 2. 2004 dohodou. Zabývaje se otázkou případného vyvinění žalobkyně z odpovědnosti za škodu vzniklou žalovanému v souvislosti s pracovním úrazem, uvedl, že „žalobkyně v průběhu celého řízení se soudem nespolupracovala, k jednání se nedostavovala, na výzvy soudu nereagovala, nedokládala potřebné listiny, ze kterých by soud mohl ověřit, zda žalovaný byl žalobkyní řádně přeškolován, seznamován s bezpečnostními předpisy, zda znalost předpisů byla ze strany žalobkyně vyžadována, kontrolována. Nebylo možno ani zjistit, zda žalovaný nastoupil náročnou pracovní cestu řádně odpočatý, jak před touto pracovní cestou pracoval, zda měl volno či nikoliv apod.“. Soud prvního stupně uzavřel, že má za to, že se žalobkyni nepodařilo „pro naprostou její pasivitu zprostit se odpovědnosti tak, jak má na mysli ustanovení § 191 odst. 1 zákoníku práce, a to v jakékoliv výši, a to i s ohledem na skutečnost, že v současné době již v Maďarské republice neexistuje žádný spis o šetření předmětné dopravní nehody“. K odvolání vedlejšího účastníka a správce konkurzní podstaty žalobkyně Mgr. R. P. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 16 Co 215/2008-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 1.357.668,- Kč zamítl, žádnému z účastníků ani vedlejšímu účastníku a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 54.310,- Kč a že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; odvolání správce konkurzní podstaty odmítl. Vyšel z toho, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostí odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Protože na bezpečnost a plynulost silničního provozu včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie, není ani třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem. S odkazem na ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. připomněl, že je na řidiči, aby situaci v provozu na pozemní komunikaci přizpůsobil svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu a aby posoudil, zda je schopen v jízdě pokračovat bez přiměřeného odpočinku; uzavřel, že jestliže zaměstnanec - řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Žalobkyni se tak podařilo zprostit se odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, aniž by byla povinna předkládat potřebné listiny o tom, že byl žalovaný žalobkyní řádně proškolen a seznamován s bezpečnostními předpisy, či zda znalost předpisů byla ze strany žalobkyně vyžadována a kontrolována. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě došlo k úplnému zproštění odpovědnosti žalobkyně za škodu způsobenou pracovním úrazem dle § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce. Namítá, že žalovaný „objektivně neměl dostatek prostoru a možností, aby mohl kamion odstavit, což by bylo jediným možným řešením, které by zabránilo mikrospánku“, že „zaviněně neporušil žádný předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tj. konkrétně ust. § 4 písm. c) ani ust. § 5 odst. 1, písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.“, že „mikrospánek by měl být považován za pracovní úraz stejně tak, jako to judikatura dovodila u infarktu myokardu a u jiných cévních příhod nebo úžehu či úpalu“, a že „mikrospánek skutečně nemusí mít žádné předchozí projevy, které by poškozenému umožnily rozpoznat hrozící nebezpečí a uskutečnit potřebné opatření k jeho odvrácení“. V závěrečné fázi bezprostředně před postižením mikrospánkem žalovaný „žádné jeho příznaky nepociťoval - pokud by je pociťoval, opětovně by zastavil alespoň při kraji vozovky“. Dle názoru dovolatele měl být jeho případ z hlediska liberace zaměstnavatele „posouzen nanejvýše dle ust. § 191 odst. 2, písm. c), tj. částečné zproštění odpovědnosti maximálně v rozsahu 2/3, tj. odškodnění žalobce ve výši minimálně 1/3“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, které na tento případ plně dopadají. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občansk