21 Cdo 1619/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1619/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2017 Spisová značka:21 Cdo 1619/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.1619.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Neplatnost právního úkonu Narovnání Dotčené předpisy:§ 55 předpisu č. 262/2006Sb. § 56 předpisu č. 262/2006Sb. § 60 předpisu č. 262/2006Sb. § 72 předpisu č. 262/2006Sb. § 259 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 585 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 § 1906 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 11. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -IV.ÚS 1073/18prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto18.9.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1619/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. arch. V. J., zastoupené Mgr. Gabrielou Horalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mylnerovka č. 5, proti žalované Arch.Design projekt, a.s., se sídlem v Praze 7, Osadní č. 774/35, IČO 27682757, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 23, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 151/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016, č.j. 62 Co 257/2016-87, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou založený pracovní smlouvou ze dne 20.12.2006 ve znění jejích dodatků ze dne 31.12.2009 a 1.4.2010, trvá“. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 20.12.2006 pracovala u žalované, naposledy od 1.4.2010 jako „zástupce ředitele projekce, hlavní inženýr projektu, architekt“. Dne 24.9.2013 dala žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru a následně dne 21.10.2013 s ní okamžitě zrušila pracovní poměr. V obou případech žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a poté, co zjistila, že v době obdržení obou rozvazovacích projevů vůle byla těhotná, oznámila a doložila tuto skutečnost žalované. Žalovaná však ihned nereagovala, a proto žalobkyně podala u soudu žalobu o určení neplatnosti jak výpovědi, tak okamžitého zrušení pracovního poměru. V den expedice žaloby došla žalobkyni odpověď, v níž žalovaná uznala, že okamžité zrušení pracovního poměru je (z důvodu jeho podání v ochranné době) pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 2 zák. práce neplatné a vyplatila žalobkyni náhradu mzdy za výpovědní dobu. Žalobkyně proto vzala zpět žalobu v části týkající se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, zatímco ohledně neplatnosti výpovědi řízení dále pokračovalo a skončilo úspěchem žalobkyně. V odůvodnění (pro žalobkyni nepříznivého) nákladového výroku však soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96) uvedl, že v důsledku toho, že byla vzata zpět žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, došlo k ukončení pracovního poměru na základě tohoto zrušovacího úkonu, a proto tedy není možno dovodit procesní úspěch žalobkyně ve věci. I když tedy žalobkyně disponuje pravomocným soudním rozhodnutím deklarujícím neplatnost výpovědi a okamžité zrušení pracovního poměru je „absolutné neplatné ze zákona a soudy i jiné orgány veřejné moci k této skutečnosti musí přihlížet“, přesto je třeba, aby byly poměry mezi účastníky postaveny najisto. Žalovaná totiž „využila“ odůvodnění výroku soudu o náhradě nákladů řízení a („i přes skutečnost, že neplatnost úkonu 2x uznala a kontumačně i zaplatila to, co žalobkyni náleželo“) v současnosti tvrdí, že okamžité zrušení pracovního poměru je platné a že „platila z opatrnosti“. Podle názoru žalobkyně však zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze v dané věci aplikovat, neboť řešilo jiný skutkový stav, a to navíc podle staré právní úpravy, která na rozdíl od součastného zákoníku práce neobsahovala výslovnou úpravu absolutní neplatnosti. I přesto však se žalobkyně domnívá, že ve smyslu tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu „došlo v rámci soudního řízení k dohodě o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a pracovní poměr trvá“, a strany se podle toho i chovaly, když žalovaná zaplatila náhradu mzdy, kterou žalobkyně přijala. Kromě toho se žalobkyně „dovolává dobrých mravů a ochrany zaměstnance“, který vzal žalobu zpět v dobré víře, že mezi stranami není v dané věci sporu. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.3.2016, č.j. 10 C 151/2015-41, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 8.400,- Kč k rukám jejího advokáta. Soud prvního stupně přes námitky žalobkyně neshledal důvody pro odchýlení se od právního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96, podle kterého okamžité zrušení pracovní poměru nemůže být po doručení zaměstnanci dodatečně odvoláno nebo zrušeno, nýbrž své účinky může pozbýt jedině na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (nyní dohoda a narovnání podle ustanovení § 1903 a násl. obč. zák.) uzavřené v průběhu řízení u soudu. Zdůraznil, že smyslem výše uvedeného pravidla je dosažení právní jistoty ohledně existence či neexistence pracovněprávních vztahů tím, že pro možnost domáhat se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je v ustanovení § 72 zák. práce stanovena prekluzívní dvouměsíční lhůta. Kdyby bylo možné domáhat se určení, že pracovní poměr trvá s odkazem na tvrzenou absolutní neplatnost příslušného právního úkonu, „postrádalo by stanovení této prekluzívní lhůty smysl“. Po uplynutí této lhůty by se strany mohly „de facto kdykoliv domáhat určení trvání pracovního poměru namísto neplatnosti jeho rozvázání“. Protože v daném případě „nebylo prokázáno, že by účastníci uzavřeli v písemné formě (§ 1906 obč. zák.) dohodu s vůlí narovnat mezi sebou sporné právní vztahy“, soud prvního stupně „uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobkyni je platné a z uvedeného důvodu žalobu zamítl“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.11.2016, č.j. 62 Co 257/2016-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.800,- Kč k rukám její advokátky. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy výpověď ze dne 24.9.2013 byla pravomocným rozhodnutím soudu shledána neplatnou a žalobkyně listinou ze dne 27.9.2013 sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, „je zřejmé, že pracovní poměr žalobkyně trval i po doručení výpovědi z pracovního poměru, a neskončil ani na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.2013, byť řízení o neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím ve věci samé, kterým by byla určena neplatnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru“. Odvolací soud „nezpochybňuje judikaturní závěry“ o tom, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost deklarována pravomocným soudním rozhodnutím. Podle jeho názoru je však v daném případě „třeba zohlednit všechny okolnosti sporu“, ve kterém „je nepochybné, že mezi účastníky došlo v průběhu řízení o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru k mimosoudní dohodě, na základě které žalovaná uznala neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21.10.2013 a uspokojila mzdové nároky žalobkyně vyplývající z tohoto neplatného způsobu skončení pracovního poměru a žalobkyně tento její projev vůle akceptovala“. Byť lze připustit, že součástí této dohody nebylo (jak vyžaduje ustálená judikatura) to, že pracovní poměr účastníků trvá i po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru a bude trvat i nadále, přesto „je třeba dovodit, že za situace, kdy žalovaná neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru v průběhu soudního řízení sama dobrovolně uznala, tak důsledkem této neplatnosti nemůže být nic jiného než to, že pracovní poměr účastníků trvá i po doručení tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru“. Podle přesvědčení odvolacího soudu se tak závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1155/96 v tomto případě neuplatní, neboť „uvedený judikát byl vydán na základě jiného skutkového základu