21 Cdo 1748/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1748/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2021 Spisová značka:21 Cdo 1748/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1748.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Skončení pracovního poměru Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 39 odst. 5 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 65 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2011 § 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 2. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 619/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1748/2021-343 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalované Masarykově univerzitě se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí č. 617/9, IČO 00216224, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 60/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2020 č. j. 15 Co 20/2017-274, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2020 č. j. 15 Co 20/2017-274 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce, jaké jsou předpoklady fikce podle ustanovení § 39 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“ nebo „zákoník práce“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce, za jakých předpokladů nastává fikce podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, podle které „platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou“, srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě účinné do 31. 12. 2006) odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2923/2008, uveřejněného pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 69/2008, uveřejněného pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5008/2008 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4532/2009. Z těchto rozhodnutí vyplývá názor, že stane-li se v důsledku oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dál (tj. také po uplynutí sjednané doby) zaměstnával, doba trvání pracovního poměru spornou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec podat u soudu návrh na určení, zda (ne)byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Chce-li zaměstnanec zabránit tomu, aby nenastaly právní účinky zákonné domněnky, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, nebo naopak, chce-li zaměstnavatel nabýt jistotu o svém právním postavení, může být taková žaloba jako zvláštní prostředek obrany podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení, zda (ne)byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, zanikne (srov. § 330 zák. práce) a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky existence podmínek stanovených v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, a to ani formou předběžné otázky. I když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli ještě před uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby vždy, nebylo-li pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 zák. práce (vydaným na základě žaloby zaměstnance), popř. nebyla-li zamítnuta žaloba zaměstnavatele požadující určení, že takové podmínky byly splněny, i kdyby trvání pracovního poměru na dobu určitou bylo skutečně sjednáno v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 potom vyplývá, že dovolací soud na tomto právním názoru (s ohledem na obecné zásady soukromého práva „pacta sunt servanda“ a „in favorem negotii“, jež se uplatní vedle zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance) setrval i po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II ÚS 3323/14 (Nejvyšší soud nepřijal Ústavním soudem provedený výklad ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, podle kterého by nebylo v souladu s ochranou zaměstnance, musel-li by – jsa přesvědčen o nesprávnosti postupu zaměstnavatele – kromě písemného oznámení zaměstnavateli iniciovat svým návrhem ještě soudní řízení, kdežto zaměstnavatel by mohl zůstat po celou dobu pasivní; oznámí-li proto zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami obsaženými v § 39 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a není-li zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána speciální žaloba ve zmíněné dvouměsíční lhůtě, pak se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou). V uvedeném rozsudku ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1211/2017 Nejvyšší soud dále zdůraznil, že návrh podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce nelze zaměňovat s určovací žalobou podle § 80 o. s. ř. Je tomu tak nejen proto, že žaloba na určení podle zákoníku práce je ve vztahu speciality k určovací žalobě podle § 80 o. s. ř., ale také proto, aby po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty – při splnění zákonem stanovených podmínek – mohla nastoupit domněnka o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobu podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce nelze nahradit žalobou na určení, že pracovní poměr trvá. Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce na určení, že (ne)byly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zák. práce, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby. Nebyla-li uvedená otázka určena pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků skončil platně uplynutím sjednané doby, ledaže by pracovní poměr na dobu určitou nebyl sjednán platně z jiného důvodu než v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 až 4 zák. práce. Za situace, kdy žalobce [po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2513/2014, uveřejněného pod č. 125 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že v případě účastníků tohoto řízení se jednalo o pracovní poměr na dobu určitou uzavřený mezi vysokou školou a jejím akademickým pracovníkem podle § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném do 31. 12. 2009, který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu § 39 odst. 3 písm. a) zák. práce, a omezení uvedené v § 39 odst. 2 zák. práce se proto na tento pracovní poměr nevztahovalo] vzal zpět žalobu, kterou se domáhal, aby bylo určeno, že „pro sjednání trvání pracovního poměru mezi účastníky na dobu určitou od 1. 2. 2010 do 31. 1. 2011 nebyly splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 až 4 paragrafu 39 zákoníku práce“, proto soudy vyšly ze správného předpokladu, že k fikci podle ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, podle které „platí, že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou“, nedošlo. Ostatně okolnosti, že „se stěžovatel – po částečném zpětvzetí žaloby – v posuzované věci určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (za právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 § 80 o. s. ř. – pozn. dovolacího soudu) domáhal určení, že pracovní poměr mezi ním a vedlejší účastnicí nadále trvá, nikoliv určení, že ve věci nebyly splněny podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou“, tedy obdobné okolnosti, jež nastaly v projednávané věci, vedly Ústavní soud k závěru, že i přes nesouhlasnou polemiku se závěry přijatými v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II ÚS 3323/14 „v konečném důsledku … není bez dalšího namístě konstatovat, že se dovolací soud od těchto závěrů nepřípustně odklonil, respektive že tyto závěry odmítl respektovat způsobem, jímž prokazatelně porušil stěžovatelova základní práva (srov. bod 18. a 19. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2923/17, kterým byla odmítnuta ús