21 Cdo 1775/2022 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1775/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2022 Spisová značka:21 Cdo 1775/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.1775.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Dobré mravy Překážky v práci Náhrada mzdy Náhrada škody zaměstnavatelem Dotčené předpisy:§ 187 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. § 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1775/2022-577 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. A. R., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 101/5, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o určení trvání pracovního poměru, o náhradu mzdy a o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 37/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021, č. j. 62 Co 291/2021-530, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku I rozsudku městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení 94 000 000 Kč, 25 000 USD a 440 USD měsíčně za dobu od 20. 10. 1996 do 31. 1. 2011 a ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení se odmítá. II. Rozsudek městského soudu ve výroku I v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 440 USD měsíčně za dobu od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2014, 9 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015, 9 900 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, 11 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, 12 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 a 13 350 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. června 2021, č. j. 17 C 37/2014-458, ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 440 USD měsíčně za dobu od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2014, 9 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2015 do 31. 1. 2015, 9 900 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, 11 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, 12 200 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 a 13 350 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2019 do 30. 4. 2019 a ve výroku III o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 18. 3. 2014 domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1. 12. 1994 trvá, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy (ztráty na výdělku) 440 USD měsíčně za období od 20. 10. 1996 do 18. 3. 2014, na náhradě za újmu na zdraví 30 000 000 Kč, na bolestném a ztížení společenského uplatnění 30 000 000 Kč, na odškodnění za věznění 34 000 000 Kč a na věcné škodě 25 000 USD. Žalobu zdůvodnil tím, že jako původem Palestinec žijící v Iráku jako azylant uzavřel dne 1. 12. 1994 s Českou republikou – Velvyslanectvím České republiky v Bagdádu, zastoupeným E. F., XY České republiky v Iráku, pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle níž měl vykonávat výpomocné práce na konzulátu a pomocné práce na hospodářském úseku podle pokynů vedoucího velvyslanectví nebo jím pověřeného zaměstnance. Fakticky však žalobce vykonával funkce konzulárního úředníka – zástupce konzula (např. připravoval podklady k vyřizování víz občanům Irácké republiky, prováděl analýzy politických zpráv, kontroloval práci ostatních zaměstnanců ambasády, setkával se se zástupci ostatních konzulárních misí v Iráku), dále působil jako poradce XY, pomocný hospodář, ochránce ambasády, průvodce pro členy a hosty velvyslanectví a osobní řidič XY. Místem výkonu práce byl Bagdád a mzda od dubna 1996 činila 440 USD měsíčně. Při výkonu každé činnosti žalobce dostával široké pravomoci, mimo pracovní dobu držel nepřetržitou pracovní pohotovost a pro plnění pracovních úkolů byl z viny F. považován za místního agenta, který pracuje proti Irácké republice a z neznámých důvodů provokuje kontrarozvědku. Ačkoli byl XY F. ujišťován, že je pod ochranou České republiky a nehrozí mu žádné nebezpečí, dne 20. 10. 1996 byl žalobce kolem 7.30 hodin ráno zatčen, odvezen tajnou bezpečností Iráku do věznice Al-Hakmíjá, obviněn ze špionáže ve prospěch USA a Izraele a odsouzen tajným politickým soudem k dvěma letům odnětí svobody ve věznici Abu-Ghraib. Z výkonu trestu byl propuštěn na základě amnestie dne 10. 3. 1998 a po celou dobu věznění s ním bylo krutě a nelidsky zacházeno. Následně musel žalobce opustit Irák, několik let pobýval na Ukrajině, v roce 2002 se dostal do České republiky jako ilegální uprchlík, v roce 2003 mu zde byl udělen azyl a dne 30. 7. 2009 se stal občanem České republiky. Podle názoru žalobce došlo v důsledku mučení a nelidského zacházení ve vězení, kam se dostal v příčinné souvislosti s plněním pracovních úkolů, k trvalému poškození jeho zdraví – pracovnímu úrazu, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná podle ustanovení § 190 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce má zdravotní problémy zejména po psychické stránce (trpí depresemi, úzkostnými stavy, agorafobií, velmi nízkou sociální adaptací, anhedonií a sebevražednými tendencemi, nezvládá komunikaci s okolím, ani péči o domácnost) a z tohoto důvodu byl uznán od 19. 12. 2008 plně invalidním. Je extrémně závislý na pomoci druhých a prognóza jeho zdravotního stavu se jeví jako nepříznivá. V důsledku odsouzení byl jeho majetek zkonfiskován a členové rodiny museli vynaložit finanční prostředky na to, aby měl snesitelnější podmínky ve vězení, čímž žalobci vznikla věcná škoda v žalované výši. Protože jeho pracovní poměr se žalovanou dosud nebyl žádným zákonným způsobem ukončen, ušlo žalobci od 20. 10. 1996 na výdělku 440 USD měsíčně. Odpovědnost žalované za uvedenou škodu vyplývá podle mínění žalobce i z ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce, neboť škoda žalobci vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit pro zaměstnance bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, a také z Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, neboť škoda vznikla žalobci nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu čl. 22 odst. 2 této úmluvy. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 17 C 37/2014-164, určil, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá (výrok I), a ve zbývající části žalobu zamítl (výroky II až VI); současně rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ (výrok VII), že náklady ustanoveného zástupce žalobce nese stát (výrok VIII) a že ustanovené zástupkyni žalobce se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 89 782 Kč (výrok IX). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 62 Co 355/2016-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu o určení trvání pracovního poměru zamítl, ve výrocích II, III, IV, V, VI a VIII tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že „se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. 3. Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil svým rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 21 Cdo 2676/2017-292, rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytkl, že měl-li pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobce je tou osobou, která uzavřela s žalovanou předložené pracovní smlouvy, měl zopakovat potřebné důkazy. Odvolacímu soudu rovněž uložil, aby se zabýval (po poučení žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu) eventuální možností posouzení odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 187 zákoníku práce. 4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 62 Co 355/2016-341, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 2016 ve výroku I, neboť dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá. Ve výrocích II až VIII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 21 Cdo 466/2019-407, odmít