21 Cdo 1786/2018 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1786/2018-170 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Z. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, proti žalovanému městu Kraslice, se sídlem městského úřadu v Kraslicích, nám. 28. října č. 1483, IČO 00259438, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 2121/6, o 47.615,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 123/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2018 č. j. 61 Co 375/2017-95, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.773,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jany Wenigové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Jateční č. 2121/6. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 47.615,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je od roku 1999 zaměstnán u žalovaného, naposledy od 1. 6. 2013 ve jmenované funkci XY Městského úřadu Kraslice, a že jeho plat podle posledního platového výměru činil (včetně osobního příplatku a příplatku za vedení) celkem 31.630,- Kč. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 28. 7. 2016 č. j. KRPK-10164-27/TČ-2016-190080 bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu se zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Na základě této skutečnosti žalovaná od 9. 8. 2016 převedla žalobce na jinou práci a zároveň dne 9. 8. 2016 vydala nový platový výměr, kterým došlo ke snížení platu žalobce na částku 18.600,- Kč. Následně však bylo zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 13. 10. 2016 č. j. 1 KZV 13/2016-35 zrušeno z důvodu, že je pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. Protože z povahy toho zrušujícího rozhodnutí „je zjevná nicotnost usnesení PČR o zahájení trestního stíhání žalobce, které nemohlo způsobit žádné právní následky“, „ztratilo tím jakýkoli právní i materiální základ“ také samotné převedení žalobce na jinou práci, a to „bez ohledu na další vývoj věci“. Za tohoto stavu tedy žalobce požadoval po žalované odpovídající doplatek platu za dobu od 9. 8. 2016 do 31. 12. 2016 v celkové výši 47.615,- Kč. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 7 C 123/2017-70 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.580,20 Kč k rukám jeho „právního“ zástupce. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalovaný od žalobce dozvěděl, že je proti žalobci vedeno trestní stíhání a pro jaký skutek, postupoval žalovaný „zcela legitimně“, jestliže žalobce podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce převedl na jinou práci. Vzhledem k tomu, že o jednání žalobce, pro které jeho trestní stíhání dosud pokračuje, informoval regionální tisk, přisvědčil soud prvního stupně názoru žalovaného, že výraz „ke škodě na majetku zaměstnavatele“ použitý ve zmíněném ustanovení, lze v daném případě vykládat tak, že „škodou je možno rozumět i poškození dobrého jména či morálního kreditu“. Za stavu, kdy první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 7. 2016 bylo usnesením nadřízeného orgánu ze dne 13. 10. 2016 zrušeno pro formální vady a bylo tak „de facto vráceno Policii ČR k dalšímu řízení“, která dne 11. 1. 2016 vydala nové (opravené) usnesení o zahájení trestního stíhání (stížnost proti tomuto usnesení již byla zamítnuta), „nebylo možné po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce přeřadil zpět na původní pracovní pozici s vědomím, pro jaký zločin je žalobce trestně stíhán“. Jiný výklad by podle názoru soudu prvního stupně „byl zcela proti smyslu ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce, když toto má za úkol především ochránit zaměstnavatele před závadným jednáním jeho zaměstnanců“. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 61 Co 375/2017-95 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 20.545,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Wenigové, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.110,76 Kč. Odvolací soud zdůraznil, že důvod pro převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce je dán tehdy, bylo-li proti zaměstnanci zahájeno trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke škodě na majetku zaměstnavatele. Protože pojem trestního řízení je širší než pojem trestního stíhání, nelze sdílet názor žalobce, že v daném případě zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce odpadl důvod pro jeho převedení na jinou práci. Jestliže sám žalobce uvádí, že od 27. 8. 2012 do 28. 7. 2016 byl vyzýván policejním orgánem k podání vysvětlení, byl dne 9. 8. 2016 převeden na jinou práci v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení. Odvolací soud rovněž akcentoval, že „za škodu je nutno považovat i újmu, která nemá prvotně majetkový charakter“, a že pokud byl případ žalobce „medializován v celostátním tisku a webových verzích nejčtenějších denních tiskovin i-dnes.cz a v krajských denících, došlo tím bezesporu k újmě žalovaného poškozením jeho dobrého jména“. Navíc se v dané věci jednalo o zaměstnance „veřejného sektoru“, který má zejména zajistit takové své chování, aby nebyla snižována důvěra v činnosti svého zaměstnavatele (územního samosprávného celku). Jestliže tedy proti žalobci, který vykonával funkci vedoucího odboru městského úřadu žalovaného, bylo vedeno trestní řízení, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že převedení žalobce na jinou práci bylo oprávněné, „neboť ponechání žalobce na místě vedoucího ve státní správě by bylo za dané situace zcela nepřijatelné“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že není správný závěr odvolací soudu o tom, že trestní řízení bylo proti žalobci zahájeno již 27. 8. 2012, tedy již od stádia prověřování a nikoli vyšetřování, a „ignoroval tak komentářová stanoviska, že trestní řízení je zahajováno pravomocným usnesením policejního vyšetřovatele nebo státního zástupce (nikoli např. předběžným výslechem) a končí pravomocným rozsudkem nebo zastavením trestního řízení“. Bylo-li tedy v posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce jako nezákonné zrušeno, pak podle názoru dovolatele „ex tunc nebyl žalobce v období, za které uplatňuje nárok na dorovnání platu, nikdy v postavení osoby, proti které je trestní řízení vedeno“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při výkladu ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce, které „předvídá škodu na majetku zaměstnavatele“, „ignoroval zákonodárcem koncipovanou úpravu majetku“ v novém občanském zákoníku. Podle právní definice obsažené v ustanovení § 495 o. z. je majetkem souhrn všeho (aktiv), co osobě patří, tedy všechny majetkové hodnoty, které jsou dané osobě přičitatelné. Do majetku tak patří všechny věci v právním smyslu, a naopak do něj „nespadají osobnostní statky nebo ty nehmotné statky, které jsou předmětem osobnostních práv“. Proto se žalobce domnívá, že dobré jméno či morální kredit majetkem není. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze považovat za opodstatněnou. Zdůraznil, že možnost převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zák. práce je vázáno na zahájení trestního řízení a nikoli na zahájení trestního stíhání dotčeného zaměstnance. Z ustanovení § 12 odst. 10 tr. řádu přitom vyplývá, že trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona a trestním stíháním pouze úsek řízení od zahájení vyšetřování až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání. Je tedy zřejmé, že v době převedení žalobce na jinou práci bylo proti žalobci zahájeno jak trestní řízení, tak trestní stíhání. Zákonný pojem „ke škodě“ zaměstnavatele pak nelze podle názoru žalovaného pojímat ve smyslu existující prokázané a vyčíslené škody, ale postačí existence možné či latentní škody, která je předmětem trestního říz