21 Cdo 1937/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 1937/2024-571 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce I. Š., zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, proti žalovanému Koenig & Bauer (CEE) spółka z ograniczoną odpowiedzialnością, se sídlem ve Varšavě, Taneczna č. 18, Polská republika, reg. č. 140707219, podnikajícímu v České republice prostřednictvím Koenig & Bauer (CEE) Sp. z o. o. organizační složka, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 249/46, IČO 24816281, zastoupenému JUDr. Janem Täubelem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 68/105, o 1 126 779,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 172/2021, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024, č. j. 30 Co 359/2023-460, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. září 2023, č. j. 25 C 172/2021-400, tak, že co do „zbývající částky“ se žaloba zamítá, a ve výroku o nákladech řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 15. 6. 2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020 částku 1 126 779,36 Kč „hrubého“ spolu se zákonným úrokem z prodlení z měsíčních částek náhrad mzdy vyčíslených v „čisté“ výši vždy od 11. dne měsíce následujícího. Žalobu zdůvodnil tím, že s ním žalovaný, u kterého je zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2011 na pozici obchodního zástupce, nejprve rozvázal pracovní poměr jeho okamžitým zrušením dne 20. 11. 2012, které bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2014, č. j. 22 C 80/2012-193, určeno neplatným, poté výpovědí ze dne 26. 6. 2014, která byla rovněž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018 -434, určena neplatnou, a naposledy výpovědí ze dne 29. 5. 2020, doručenou mu dne 4. 6. 2020, o níž je vedeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 12/2020. Domáhá se proto náhrady mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce za období od 23. 11. 2018 do 31. 8. 2020, při jejímž vyčíslení vycházel při výpočtu pravděpodobného výdělku ze mzdy, které dosáhl v posledním „celém“ kalendářním čtvrtletí, v němž mu žalovaný ještě přiděloval práci, tj. v období od 1. 7. 2012 do 30. 9. 2012, a stanovil svůj průměrný hodinový výdělek na 317,94 Kč. Domáhá se současně úroků z prodlení, které trvá – vzhledem k tomu, že výplatní termín byl pracovní smlouvou stanoven na desátý den v měsíci – vždy od jedenáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, za který náhrada mzdy přísluší. 2. Žalovaný namítal, že žalobce si již přibližně od roku 2013 nehledá zaměstnání, i když mu v tom „objektivně nebrání žádná okolnost“, a že proto trvá na uplatnění „omezení náhrady mzdy obdobím šesti měsíců ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce“. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 [poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 10. 2. 2023 připustil změnu žaloby učiněnou podáním žalobce ze dne 9. 1. 2023 a spočívající v tom, že žalobce požaduje úrok z prodlení z měsíčních částek náhrad mzdy „hrubého“ (oproti původnímu vyčíslení v žalobě z měsíčních částek náhrady mzdy „čistého“)] rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 25 C 172/2021-300, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 79 376 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Täubela, LL.M. Dovodil, že v důsledku nepřidělování práce žalobci žalovaným poté, co bylo pravomocně určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 6. 2014 je neplatné, nastala jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele, že proto žalobci náleží náhrada mzdy ve smyslu § 208 zákoníku práce, jejíž výši je třeba určit na základě pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce, avšak že v projednávané věci je třeba „zohlednit širší okolnosti celého vztahu mezi žalobcem a žalovaným“. Dospěl k závěru, že s ohledem na to, že žalobce nehledal „řádné uplatnění na trhu práce“, ale pouze takovou práci, která by neohrozila vznik jeho nároku na náhradu mzdy, což lze považovat za zneužívání práva, které nelze aprobovat, neboť by vedlo k tomu, že by pro zaměstnance, který vede zpravidla mnohaletý soudní spor se zaměstnavatelem, bylo výhodnější se „vyhýbat“ dalšímu výkonu práce, což rozhodně „není v zájmu společnosti“, je na místě „postupovat analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce“, „i když přísně vzato nejde v případě žalobou uplatněného nároku o nárok na náhradu mzdy podle § 69 zákoníku práce, nýbrž o nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce“. 4. K odvolání žalobce (ve vyjádření k němu ze dne 12. 5. 2023 vznesl žalovaný mimo jiné námitku promlčení v rozsahu změny žaloby týkající se výše požadovaného příslušenství – úroků z prodlení) Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2023, č. j. 30 Co 175/2023-370, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Úvahy soudu prvního stupně o moderaci náhrady mzdy analogicky podle § 69 odst. 2 zákoníku práce má za zcela nesprávné, neboť nemají oporu v zákoně ani v judikatuře dovolacího soudu, a současně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatnění nároku žalobce na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Dospěl k závěru, že nedostál-li žalovaný své povinnosti přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a žalobce proto uplatnil právo na náhradu mzdy, vykonával tím právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 208 zákoníku práce a na tom nemohou nic změnit ani okolnosti zmíněné soudem prvního stupně; uplatněním práva na náhradu mzdy žalobce netěží ze svého nepoctivého činu, nýbrž vykonává právo, které mu vzniklo na základě protiprávního jednání žalovaného spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. 5. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 25 C 172/2021-400, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 126 779,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 261,12 Kč od 11. 12. 2018 do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 45 783,36 Kč od 11. 1. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 2. 2019 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 3. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 4. 2019 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 5. 2019 do zaplacení a z částky 53 413,92 Kč od 11. 6. 2019 do zaplacení, 10 % ročně z částky 50 870,40 Kč od 11. 7. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 8. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 9. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 10. 2019 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 11. 2019 do zaplacení, z částky 53 413,92 Kč od 11. 12. 2019 do zaplacení, z částky 48 326,88 Kč od 11. 1. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 2. 2020 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 3. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 4. 2020 do zaplacení, z částky 50 870,40 Kč od 11. 5. 2020 do zaplacení a z částky 48 326,88 Kč od 11. 6. 2020 do zaplacení, 8,25 % ročně z částky 55 957,44 Kč od 11. 7. 2020 do zaplacení, z částky 55 957,44 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a z částky 53 413,92 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 223 804 Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Bradáče. 6. Soud prvního stupně dovodil, že pokud žalovaný nepřiděloval žalobci práci podle pracovní smlouvy poté, co byla výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 6. 2014 určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 12. 2017, č. j. 22 C 292/2014-392, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 23 Co 239/2018-434, jenž nabyl právní moci dne 22. 11. 2020, a co žalobce dopisem ze dne 3. 7. 2014 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, nastala jiná překážka v práci na straně zaměstnavatele a žalobci náleží náhrada mzdy podle § 208 zákoníku práce ve výši průměrného hrubého výdělku, který se zjišťuje z průměrné hrubé mzdy žalobce v rozhodném období, jímž bylo podle ustanovení § 354 odst. 1 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí před nabytím právní moci rozhodnutí soudu (třetí čtvrtletí roku 2018), a z odpracované doby v rozhodném období, za kterou zaměstnanci přísluší mzda; vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období u žalovaného „fakticky“ nepracoval, je třeba určit náhradu mzdy na základě pravděpodobného výdělku podle § 355 zákoníku práce. Poté, co doplnil dokazování o mzdové listy B. P. a L. N. za roky 2018 – 2020 a o rozhodnutí žalovaného