21 Cdo 213/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 213/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2001 Spisová značka:21 Cdo 213/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.213.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 213/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o 209.056,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 65/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000 č.j. 23 Co 533/2000-52, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. června 2000 č.j. 3 C 65/2000-36 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 392.668,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 13.4.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od 30.11.1995 do 31.8.1998 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k plnění služebních povinností na zahraničním pracovišti ve V. v R., přičemž v souvislosti s následováním manželky do místa jeho výkonu služby byla žalovanému v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že „v důsledku nesprávné aplikace“ ustanovení § 3 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. došlo k „neoprávněnému zvýšení vyplácené částky náhrady zvýšených životních nákladů v cizí měně“ (20% navýšení za manželku bylo vypočteno z nesprávně stanoveného vyššího základu), čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které za období od 1.1.1996 do 30.6.1998 činí „v přepočtu na korunový ekvivalent“ 392.668,- Kč. Protože ve smyslu ustanovení § 4 zák. práce „se posuzuje odpovědnost žalovaného podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění“, je žalovaný ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. žalobkyni „povinen vydat na penězích vše, co nabyl bezdůvodným obohacením“. Okresní soud v Kutné Hoře (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět do částky 183.612,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 19.6.2000 č.j. 3 C 65/2000-36 řízení „v části 183.612,- Kč spolu s 10% úrokem od 13.4.2000 do zaplacení“ zastavil, žalobu o zaplacení 209.056,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 13.4.2000 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 19.476,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na daný případ, který „je třeba posuzovat“ jako bezdůvodné obohacení, neboť přeplatkem na vyplacené náhradě zvýšených životních nákladů vznikl žalovanému majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, „přímo nedopadá žádná hmotněprávní norma“. Služební poměr příslušníků ozbrojených sil je však „svým charakterem vztahem pracovněprávním a nikoli vztahem občanskoprávním“, a proto nelze podle názoru soudu prvního stupně aplikovat ustanovení § 451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, ale - vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce, kterým „je vyloučena subsidiarita Zák. práce“ - lze daný případ řešit „pouze za použití analogie § 243 zák. práce, když z právní úpravy či z povahy věci nevyplývá nic jiného“. Protože podmínkou pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce je, že zaměstnanec při přijetí neprávem vyplacených částek věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, avšak „žalovaný vyplacené částky přijal v dobré víře, že mu tyto částky náleží“, není uplatněný nárok důvodný. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2000 č.j. 23 Co 533/2000-52 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku“ potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 11.700,- Kč k rukám advokáta, a že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dovodil, že přijetím nesprávně vypočtené náhrady zvýšených životních nákladů souvisejících se služebním pobytem žalovaného v zahraničí se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Protože žádný zvláštní předpis pro vojáky z povolání v době vzniku nároku žalobkyně neupravoval právní institut odpovědnosti z bezdůvodného obohacení (zákon č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání nabyl účinnosti až dne 1.12.1999), bylo třeba - jak odvolací soud zdůraznil - „posoudit nárok žalobkyně podle jeho charakteru a původu jeho přiznání v době jeho vzniku“. I v tomto směru odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný nárok je „svým charakterem“ vztahem pracovněprávním, i původ přiznání této náhrady „spočíval v pracovněprávním vztahu“ mezi účastníky, a proto je pro posouzení nároku žalobkyně „odůvodněno použití analogie zákoníku práce“ (podle ustanovení § 243 zák. práce). Protože bylo prokázáno, že žalovaný přeplatek na náhradě zvýšených životních nákladů přijal v dobré víře, dospěl odvolací soud k závěru, že „nenastává povinnost k jeho vrácení ve smyslu ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce“, čemuž „nasvědčuje i skutečnost“, že v současné době je právní institut bezdůvodného obohacení upraven zákonem č. 221/1999 Sb. obdobně jako v ustanovení § 243 zák. práce. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, která „spočívá v posouzení, zda nárok žalobkyně z bezdůvodného obohacení získáním majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu vojáka z povolání v době, kdy zvláštní předpis tento právní institut neupravoval, má být posouzen podle analogie zákoníku práce nebo analogie občanského zákoníku“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že v daném případě vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce, které „zcela jednoznačně“ vylučuje podpůrné použití zákoníku práce na příslušníky ozbrojených sil v činné službě, „není použití analogie s ustanovením § 243 zák. práce na místě“. Zdůraznila, že ustanovení § 4 zák. práce nejen „deklaruje a potvrzuje úmysl zákonodárce oddělit právní úpravu zaměstnanců v pracovněprávním poměru a příslušníků ozbrojených sil“, ale vyplývá z něj (stejně tak jako z ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. či § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb.) i „úmysl zákonodárce vyloučit, resp. omezit na nezbytné minimum aplikaci zákoníku práce ve vztazích příslušníků ozbrojených sil (dříve vojáků) a služebních orgánů“. Vzhledem ke „generálnímu ustanovení § 2 odst. 1 obč. zákoníku“ (správně § 1 odst. 2 obč. zák.), podle kterého se občanský zákoník použije na majetkové vztahy i mezi fyzickými osobami a státem všude tam, kde tyto vztahy nejsou upraveny jinými normami, je podle názoru dovolatelky nepochybné, že analogie (jako „krajní“ prostředek, který „má místo pouze tam, kde úprava některého z mnohotvárných společenských vztahů není žádným právním předpisem postižena“) nepřichází v daném případě v úvahu, nýbrž měla být aplikována „existující a platná hmotněprávní norma upravující v § 451 obč. zák. bezdůvodného obohacení“. Jestliže však odvolací soud použil analogie ustanovení § 243 zák. práce, „bylo to s ohledem na účel a smysl ustanovení § 4 zák. práce v rozporu s rovným postavením stran před zákonem a došlo zde k právně neodůvodněnému rozšíření působnosti zákoníku práce ve prospěch dlužníka na újmu věřitele“. Kromě toho odvolací soud při svém rozhodování podle názoru dovolatelky pominul, že náhrada zvýšených životních nákladů jako peněžní náležitost nemá - jak vyplývá z ustanovení § 3 a násl. zákona č. 143/1992 Sb. - charakter odměny za vykonanou práci (není platem ani jeho součástí), nýbrž je „pouze zvláštním plněním, přiznávaným v rámci hmotného zabezpečení vojákům a žákům škol ozbrojených sil“, jehož smyslem je „hmotně zabezpečit manželského partnera osoby, která je dlouhodobě pracovně, resp. služebně přidělena do zahraničí a usnadnit tak rodinný život bez nutnosti žít odloučeně od rodiny“.Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve