21 Cdo 22/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 22/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2012 Spisová značka:21 Cdo 22/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.22.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Náhrada mzdy Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 61 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 241a odst. 3 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 22/2011 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. J., proti žalované L. Ú., zastoupené JUDr. Jánem Ďurdiakem, advokátem se sídlem v Brně, Mojmírovo náměstí č. 11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 1007/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2010 č.j. 49 Co 134/2007-221, takto: I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 156.429,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalované odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 30.9.1997, je neplatná, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy celkem 90.810,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že „odůvodnění výpovědi dle ust. § 46 odst. 2 zák. práce neodpovídá skutečnosti“, neboť žalovaná po ní „nikdy nepožadovala, aby přešla na jinou práci, nikdy nepožadovala, aby se podrobila průpravě pro jinou práci“, ale pouze jí dne 30.9.1997 doručila dopis, ve kterém jí nabídla doplnění (změnu) pracovní smlouvy s tím, že „v případě jejího nesouhlasu (který žalobkyně projevila přímo při doručení dopisu) nastávají účinky výpovědi ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce“. Protože žalobkyně „před uplynutím výpovědí lhůty oznámila žalované, že trvá na tom, aby byla i nadále zaměstnávána sjednanou prací“, požadovala po žalované rovněž „ušlou mzdu“ za období od 1.12.1997 do 30.5.1999, „a to v plné výši, neboť neměla možnost získat jiné zaměstnání“. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 23.6.1999 č.j. 7 C 1007/97-36 určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 30.9.1997 daná žalovanou žalobkyni je neplatná a pracovní poměr dále trvá“(výrok I.), žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila „náhradu mzdy za období od 1.12.1997 do 30.5.1998 celkem 30.270,- Kč a za období od 1.6.1998 do okamžiku právní moci výroku I. tohoto rozhodnutí 5.045,- Kč měsíčně“, zastavil (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) „řízení o škodu vzniklou na mzdě za dovolenou a dávkách zákonného pojištění pracovníků z titulu vykazování nižší mzdy“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.015,- Kč k rukám advokátky JUDr. Dagmar Filemonové a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Brno-venkov soudní poplatek 4.740,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že dopis žalované ze dne 30.9.1997 nadepsaný jako „doplnění pracovní smlouvy – výpověď“, ve kterém žalovaná „pouze uváděla, že, pokud nebude přijat návrh na změnu obsahu pracovní smlouvy ohledně pracovní doby ze strany žalobkyně, bude to považováno za výpovědní důvod“, nelze považovat za platnou výpověď z pracovního poměru, neboť jednak neobsahuje všechny náležitosti písemného projevu vůle (chybí na něm podpis žalované) a jednak v něm obsažené „pojetí rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele je v rozporu nejen s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, ale i zásadami práva vůbec“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dne 1.12.1997 žalované písemně i ústně oznámila, že „chce být nadále zaměstnávána a že s výpovědí nesouhlasí“, avšak žalovaná „jí dosud neumožnila pokračovat v práci, ani nedošlo k platnému skončení pracovního poměru“, a žalobkyně jiné příjmy, než hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání neměla, byla žalobkyni za období od 1.12.1997 „přiznána náhrada dle § 61 odst. 1 zák. práce“ v „plné“ výši. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11.6.2002 č.j. 15 Co 35/2000-67 „připustil částečné zpětvzetí žaloby ohledně určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalované dále trvá, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil“, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. o určení neplatnosti výpovědi dané žalovanou žalobkyni dne 30.9.1997 a v části výroku II. o přiznání náhrady mzdy za dobu od 1.12.1997 do 30.5.1998 co do částky 24.066,- Kč“, „v části výroku II. o přiznání náhrady mzdy za dobu od 1.12.1997 do 30.5.1998 ve výši 6.204,- Kč“ změnil tento rozsudek tak, že žalobu zamítl, a „ve zbývající části výroku II. o přiznání částky 5.045,- Kč měsíčně od 1.6.1998, jakož i ve výroku o nákladech řízení“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru tak, jak byla dána žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 30.9.1997, je neplatná, neboť „se obsahově opírá o ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce, což však není kvalifikovaný výpovědní důvod“, a žalovaná ani ve výpovědi „neuvedla žádnou ze skutkových podstat předpokládaných v ust. § 46 odst. 1 zák. práce, a proto ve výpovědi absentuje též odpovídající skutkové vymezení (§ 44 odst. 2 zák. práce)“. Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že žalobkyni „oprávněně náleží“ náhrada mzdy za prvních šest měsíců (od 1.12.1997 do 31.5.1998), ovšem jen ve výši 24.066,- Kč, neboť soud prvního stupně „nesprávně interpretoval“ předložený mzdový list žalobkyně. Zrušovací výrok odůvodnil odvolací soud tím, že soud prvního stupně „pochybil“, jestliže náhradu mzdy stanovil od 1.6.1998 „do budoucna formou měsíční renty“, aniž by vzal v úvahu, že „nárok na náhradu mzdy není opětujícím se plněním, ale vzniká v případě trvání na dalším zaměstnávání až po uplynutí příslušného kalendářního měsíce či jeho části“: Okresní soud Brno-venkov po doplnění řízení rozsudkem ze dne 16.12.2002 č.j. 7 C 1007/97-104 zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za období od 1.6.1998 do 31.3.2002 ve výši 4.011,- Kč měsíčně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zabývaje se tím, zda v posuzované věci jsou ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce k žádosti žalované dány důvody pro snížení, respektive nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za období přesahující šesti měsíců, tj. od 1.6.1998 do 31.3.2002, kdy žalobkyně nastoupila u jiného zaměstnavatele, dospěl k závěru, že „s ohledem na věk svých dětí a pracovních příležitostí nabízených v okolí bydliště žalobkyně a její povolání byla žalobkyně schopna zapojit se do práce a zajistit si příjem z pracovního poměru od 1.6.1998 do budoucna“. Podle názoru soudu prvního stupně z výsledků doplněného dokazování vyplynulo, že „přinejmenším mohla žalobkyně pracovat v Ochozi u Brna na zkrácený úvazek v prodejně podnikatele Ch., případně mohla pracovat v prodejně Konzumu v Ochozi u Brna“, a navíc „je nutno přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně je v současné době nakonec zaměstnána v Brně“. Protože soud při svém rozhodování o povinnosti zaměstnavatele k náhradě mzdy za období přesahující šest měsíců přihlíží „zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil“, není tento nárok žalobkyně s ohledem na výsledky „dosud provedeného dokazování a po doplnění dokazování po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu“ opodstatněný. Okresní soud Brno-venkov poté „doplňujícím“ rozsudkem ze dne 21.2.2005 č.j. 7 C 1007/97-152 zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za období od 1.6.1998 do 31.3.2002 „ve výši další částky 1.034,- Kč měsíčně“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „v řízení o další částku 1.034,- Kč měsíčně od 1.6.1998 do 31.3.2002“ K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.2.2006 č.j. 49 Co 268/2003-161 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který se při svém rozhodování o opodstatněnosti nároku žalobkyně na náhradu mzdy přesahující šest měsíců „zabýval tvrzeními žalované o tom, že žalobkyně opomněla i jiné možnosti zaměstnání než možnosti nabízené úřadem práce“. Podle názoru odvolacího soudu totiž „skutečnost