21 Cdo 230/2015 — Nejvyšší soud

21 Cdo 230/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2016 Spisová značka:21 Cdo 230/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.230.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Diskriminace Nemajetková újma (o. z.) Náhrada škody zaměstnavatelem Zadostiučinění (satisfakce) Dokazování Dotčené předpisy:§ 133a odst. 1 o. s. ř. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 30 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 16 odst. 1, 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 10 odst. 1, 2 předpisu č. 198/2009Sb. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 230/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1046/24, proti žalované BILLA, spol. s r.o., se sídlem v Říčanech u Prahy, Modletice č. 67, IČO 006 85 976, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 1935/38, o upuštění od diskriminace, odstranění následků diskriminačního zásahu a o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zaplacením částky 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 207/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2014 č.j. 23 Co 585/2013-147, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.2.2014 č.j. 23 Co 585/2013-147 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 18.7.2013 č.j. 7 C 207/2012-103, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, kterým bylo řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal upuštění od diskriminace a odstranění následků diskriminačního zásahu, zastaveno a kterým bylo rozhodnuto, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení; odvolací soud též rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Ve věci samé odvolací soud vycházeje z ustanovení § 133a o.s.ř. se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „žalovaná jednala se žalobcem jako s jinými uchazeči o zaměstnání“, že „k osobám ve srovnatelné situaci (stejných zkušeností, vystupování apod.) je přistupováno stejně, výběr osob k osobnímu pohovoru je dán těmito kriterii, nikoli důvody rasovými, etnickými či jinými z výčtu § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb.“. Odvolací soud zdůraznil, že „skutečnost, že žalobce nepronikl mezi několik pozvaných uchazečů a zůstal společně s desítkami dalších mezi těmi, kteří do dalšího kola výběru nepostoupili, nelze pokládat za nerovné zacházení ze strany žalované, když se žalobcem bylo zacházeno stejně, jako s převážnou většinou dalších uchazečů“. V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce podrobně rozebral skutkový děj, z něhož vychází a namítal, že „odvolací soud následné chování žalované po nepřijetí žalobce na inzerovanou pracovní pozici nepovažoval za podstatné z hlediska diskriminačního jednání žalované a tudíž omezil dopad ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř. pouze na jednání žalované, jehož výsledkem je přijetí/nepřijetí uchazeče“. Otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je podle jeho názoru „interpretace ustanovení § 133a odst. 1 o.s.ř., konkrétně, zda se toto ustanovení v pracovněprávních věcech vztahuje na diskriminaci v rámci jednotlivých úkonů při výběrovém řízení a nikoliv pouze na diskriminační jednání spočívající v nevybrání konkrétního uchazeče“. Navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka rozsahu působení ustanovení § 133a o.s.ř.), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné. Z hlediska hmotného práva je potom třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k porušování zákazu diskriminace mělo docházet ve dnech 10.2. až 16.2. 2012 a poté do 9.4.2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2012, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zák. práce“). Výběr fyzických osob ucházejících se o zaměstnání z hlediska kvalifikace, nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností je v působnosti zaměstnavatele, nevyplývá-li ze zvláštního právního předpisu jiný postup (§ 30 odst. 1 část věty před středníkem zák. práce). Není sporu o tom, že i v této fázi pracovněprávních vztahů jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi uchazeči o zaměstnání ve stejném rozsahu, jako se zaměstnanci v pracovním poměru (srov. obdobně § 16 odst. 1 zák. práce), a že v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace (srov. § 16 odst. 2 větu první zák. práce). Právní prostředky ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích upravuje antidiskriminační zákon (§ 17 zák. práce), tj. zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů. Dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona). Pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 10 odst. 2 antidiskriminačního zákona), popřípadě, aby mu byla nahrazena škoda. V případě, že se zaměstnanec (uchazeč) domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost - jak plyne z povahy věci - jednak tvrdit [§ 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], že určitým jednáním zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci (uchazeči) znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a k tomu kumulativně - že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů. Tvrzení zaměstnance (uchazeče) o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání (potencionálního) zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody (tedy nikoliv samotné skutkové tvrzení o vytýkaném jednání zaměstnavatele), má soud ve smyslu ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o.s.ř. za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům (vůči uchazečům) neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Ustanovení § 133a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (též ve znění účinném do 31. 12. 2013), podle kterého, pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v