21 Cdo 2346/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2346/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2007 Spisová značka:21 Cdo 2346/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2346.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2346/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. E. B., zastoupeného advokátem, proti žalované K. D., spol. s r.o, zastoupené advokátem, o 44.071,28 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 134/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2006 č.j. 15 Co 145/2005-109, takto: Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu ohledně částky 14.521,28,- Kč, se odmítá; v dalším se rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2004 č.j. 63 C 134/98-81 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 26.900,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila doplatek mzdy za práci přesčas ve výši 44.071,28 Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 1.1.1996 do 31.5.1997 pracoval u žalované ve „funkci vedoucí THP – specialista“ a že v rámci svého pracovního poměru odpracoval „za žalované období“ 437 hodin přesčas. Žalovaná mu však „uznala jen 234,5 přesčasových hodin“, zbylé hodiny práce přesčas mu zaměstnavatel nezaplatil a neposkytl mu za ně ani náhradní volno s odůvodněním, že podle vnitřní směrnice ze dne 15.3.1994 č. 4/94 jsou přesčasy do výše 20 hodin měsíčně započítány do základní mzdy. Podle názoru žalobce je však tato směrnice protiprávní a nelze k ní přihlížet, neboť pouze v případě, je-li mzda sjednána v kolektivní smlouvě nebo v pracovní smlouvě s přihlédnutím k případné práci přesčas, „nenáleží zvýšená mzda ani náhradní volno“. Žalovaná však není oprávněna jednostranně stanovit, že prací přesčas se rozumí „pouze práce konaná až po 20 hodinách měsíčně nad pravidelnou pracovní dobu ve smyslu § 83 ZP“. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1.6.2000 č.j. 63 C 134/98-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalované na nákladech řízení 11.700,- Kč k rukám zástupce žalované“. Podle názoru soudu prvního stupně „žalobce nepředložil soudu důkazy, kterými by bylo prokázáno, že provedl práci přesčas v tvrzené délce a že by mu tedy vznikl nárok na její proplacení nebo poskytnutí náhradního volna“.   K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.2.2003 č.j. 17 Co 486/2000-40 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud připustil, že žalobce sice sám vyplňoval záznamy o vykonané práci a výkazy přesčasů, vytknul však soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, že „jednotlivé denní záznamy o vykonané práci jsou podepsány, resp. opatřeny, podpisem nadřízeného pracovníka žalobce“; proto bylo zapotřebí vyslechnout tohoto nadřízeného pracovníka, „zda skutečně žalobce pro žalovanou práci přesčas vykonával a zda tak bylo na základě jeho příkazu, případně na základě příkazů jiného odpovědného pracovníka žalované a co jeho podpis na předložených záznamech o vykonané práci znamená“. Kromě toho z dopisu žalované žalobci ze dne 30.5.1997 vyplývá, že „žalovaná akceptovala provedené práce přesčas pro ni žalobcem, avšak s ohledem na vnitřní směrnici č. 4/94 žalobci započetla pouze práce přesčas nad dvacet hodin měsíčně“. Kdyby soud prvního stupně v novém řízení zjistil, že žalobce skutečně pro žalovanou práce přesčas vykonal, „bude muset soud prvního stupně posoudit platnost směrnice č. 4/94 žalované zejména v bodě 19 týkající se zápočtu práce přesčas do běžné měsíční pracovní doby a bude muset také přesně zjistit, zda a v jakém rozsahu žalobce za práci přesčas vyčerpal pracovní volno“. Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 28.6.2004 č.j. 63 C 134/98-81 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 2.650,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.6.1997 do zaplacení, ohledně částky 41.421,28 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.6.1997 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 20.609,60 Kč k rukám zástupce žalované“. Soud prvního stupně dovodil, že „v projednávaném sporu nebylo prokázáno, že by se žalovaná se žalobcem dohodla v pracovní smlouvě na tom, že základní mzda žalobce je stanovena již s ohledem na určitý počet hodin práce přesčas, a rovněž nebyla soudu předložena kolektivní smlouva, která by obsahovala takové ujednání. Směrnice č. 4/94 vydaná žalovanou nemá charakter ani pracovní ani kolektivní smlouvy, a proto má žalobce podle ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zákona o mzdě právo na vyplacení mzdy za odpracované hodiny práce přesčas“. Protože žalobce vykonal celkem 26,5 hodin práce přesčas, za které mu podle zjištění soudu prvního stupně nebylo poskytnuto náhradní volno a ani mu nebyla za tyto hodiny vyplacena mzda, bylo žalobě v tomto rozsahu vyhověno. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.4.2006 č.j 15 Co 145/2005-109 změnil rozsudek soudu I. stupně „v napadeném výroku II. ohledně částky 26.900,- Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 26.900,- Kč s 16% úrokem od 15.6.1997 do zaplacení“, „ve zbývajícím napadeném výroku II. ohledně částky 14.521,28,- Kč s příslušenstvím“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 11.795,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce“. Odvolací soud vycházeje stejně jako soud prvního stupně zejména z denních záznamů vykonané práce, dospěl po přepočítání údajů v těchto důkazech obsažených k závěru, že žalobci „vznikl nárok na mzdu za práci přesčas za 295,5 hodin“ a protože „od těchto hodin je však třeba odečíst již pravomocně přiznaných 26,5 hodin, zbývá k náhradě ještě 269 hodin za práci přesčas“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že „vadnost rozhodnutí spatřuje v nesprávném právním posouzení věci“. Otázku zásadního právního významu spatřovala zejména v tom, „zda mohl žalovaný upravit způsob odměňování zaměstnanců společnosti vnitřním mzdovým předpisem, a zda takto jím vydaný vnitřní mzdový předpis (konkrétně Směrnice č. 4/94) byl platný a právně účinný“. Vycházela z toho, že ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. umožňuje zaměstnavateli stanovit mzdu zaměstnanců jednostranným opatřením, zejména vnitřním mzdovým předpisem. Tento vnitřní mzdový předpis vydaný zaměstnavatelem podle § 18 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. je třeba podle názoru dovolatele „odlišovat od vnitřního předpisu, jak jej chápe zákoník práce v ust. § 21“. Při vydání směrnice č. 4/94 splnila žalovaná všechny zákonem stanovené podmínky, „tedy že u ní nepůsobí odbory, nebyla členem svazu podnikatelů, a nebyla pro ni závazná kolektivní smlouva vyššího stupně“. Vychází-li se dále z výpočtu odvolacího soudu, který žalovaná považuje „za věcně správný“, „měl být pro každý měsíc stanovený počet hodin přesčasové práce snížen o 20 hodin“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně „se svým závazným právním názorem k novému projednání“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Čl. II. bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že v podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrzuje výrok soudu I. stupně ohledně částky 14.521,28,- Kč, brání nedostatek subjektivní legitimace žalované. Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval         v prvním stupni. Stejné právo jako účastník má ten, kdo není účastníkem řízení, avšak            z rozhodnutí odvolacího soudu mu vznikají práva nebo povinnosti. Z obecného závěru, že